Noční svítící oblak

Noční svítící oblak nad finským jezerem Saimaa

Noční svítící oblak, známý také jako polární mezosférický oblak nebo noctilucent (zkratky NLC, NSO), je úkaz v horní části atmosféry viditelný při soumraku či rozbřesku. Je tvořen krystalky zmrzlé vody. Jméno oblaku pochází z latinského nox (gen. noctis) = „noc“ a lucere = „svítit“. Většinou jej lze pozorovat v letních měsících v zeměpisné šířce mezi 50 a 70° severně či jižně od rovníku.

Jde o nejvýše vyskytující se oblak v zemské atmosféře, který nesouvisí s výskytem běžné oblačnosti. Noční svítící oblaka se vyskytují v mezosféře ve výšce 80–85 kilometrů.[1][2] Za normálních podmínek je příliš slabý a tedy nepozorovatelný. Je možno jej spatřit pouze, když jsou spodní vrstvy atmosféry v zemském stínu, zatímco je mezosféra ozářena zpoza horizontu slunečním kotoučem přibližně 6 až 16° pod horizontem. Právě proto lze sledovat tato oblaka jen v určitých zeměpisných šířkách a v určitou roční dobu.

Vznik a výskyt

Noční svítící oblaka pozorované z Mezinárodní vesmírné stanice (ISS)

Noční svítící oblaka se skládají z malých ledových krystalků o průměru cca 0,2 μm, která vznikají desublimací vodní páry na jádrech ze sopečného a meteoritického prachu o průměru asi 0,05 μm.[2] K této krystalizaci dochází za specifických podmínek v nejchladnější části atmosféry – mezopauze. Teploty zde běžně dosahují −80 až −90 °C,[1][2] a jen v letních měsících klesají na potřebných −123 °C.

Noční svítící oblaka se vyskytují podstatně výše než perleťová oblaka (ta se nacházejí ve výšce do 30 km).

Objev

Tento druh oblaku není stále dokonale prozkoumán. Jde o nedávný meteorologický objev. Nejstarší zmínky o jeho pozorování pocházejí z roku 1885, první pozorovaný výskyt zřejmě souvisel s výbuchem sopky Krakatoa v roce 1883.[2] Úkaz se často opakoval po výbuších jiných sopek, popř. po dopadech meteoritů. (Např. v letech 1908 a 1947.) Logicky se výskyt oblak začal spojovat se sopečným a meteoritickým prachem.[2] Později bylo zjištěno, že oblaka jsou tvořena ledovými krystaly. Vzhledem k významnému nárůstu pozorování během 20. a 21. století se uvažuje o souvislosti výskytu nočních svítících oblak s globální změnou klimatu.[1] Uvažuje se i o souvislosti se sluneční aktivitou.[1]

Pozorování

Noční svítící oblaka v Estonsku

Noční svítící oblaka jsou pro svůj zvláštní vzhled s oblibou pozorována a fotografována. Oblaka nejvíce připomínají řídkou cirrovitou oblačnost.[2] Nacházejí se těsně nad obzorem, nejvýše 15–20°, mohou být však velmi široké. Od cirrů je odlišuje výrazný stříbřitý nádech (oblaka září) a velice jemná struktura.[1] Oblaka mohou mít různé barvy – od hnědé, červené a zlatavé, pokud jsou těsně nad obzorem; přes modrobílou až po šedomodrá oblaka, která se nacházejí nejvýše.[2] Někdy mohou mít až purpurovou barvu.[2]

Oblaka se podle tvaru dělí na základní 4 skupiny:[1]

  • Typ I – závoje (bez struktury)
  • Typ II – pruhy (táhnoucí se pásy)
  • Typ III – vlny – nejčastější forma
  • Typ IV – víry (háčky a oblouky)

Pozorování v Česku

Mezi prvními (a to i celosvětově), kdo oblaka sledoval, byl český geofyzik Václav Láska – 10. června 1885.[1] Nejstarší dochované fotografie pozorování úkazu na území Česka pocházejí z 2.–3. července 1956 z Plzně. Od té doby byla oblaka mnohokrát pozorována a vyfotografována.[3] Vzhledem k poloze na jižním okraji pásu, kde se dá úkaz pozorovat, jsou oblaka v Česku sledována většinou jen 10× za rok – vždy od začátku června do konce července,[3][2] kdy teplota mezosféry na severní polokouli klesá i pod −120 °C. Pro pozorování je důležitá lokalita s nerušeným výhledem na severozápadní či severovýchodní horizont a jasné nebe bez světelného znečištění.[1] Úkaz bývá nejviditelnější cca 1–2 hodiny po západu nebo před východem Slunce, tedy přibližně od 22:30 letního času nebo od 02:30 ráno.

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b c d e f g h TRŽICKÝ, Tomáš. Noční svítící oblaky [online]. Česká astronomická společnost [cit. 2016-06-10]. Dostupné online. 
  2. ↑ a b c d e f g h i HÄCKEL, Hans. Atlas oblaků. Překlad Monika Žárská. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2009. 190 s. ISBN 978-80-200-1783-3. S. 149, 150. 
  3. ↑ a b TRŽICKÝ, Tomáš. Noční svítící oblaky [online]. Česká astronomická společnost [cit. 2016-06-10]. Dostupné online. 

Literatura

  • HÄCKEL, Hans. Atlas oblaků. Překlad Monika Žárská. 2. vyd. Praha: Nakladatelství Academia, 2009. 190 s. ISBN 978-80-200-1783-3. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Noctilucent clouds over saimaa.jpg
Autor: Mika Yrjölä, Licence: CC BY 2.0
A bright noctilucent cloud over Lake Saimaa.
ISS 17 - Noctilucent clouds over Asia.jpg
Noctilucent clouds photographed by the crew of the ISS.
  • Polar Mesospheric Clouds (also known as noctilucent clouds) are transient, upper atmospheric phenomena observed usually in the summer months at high latitudes (greater than 50 degrees) of both the Northern and Southern Hemispheres. They are bright and cloudlike in appearance while in deep twilight. They are illuminated by sunlight when the lower layers of the atmosphere are in the darkness of the Earth's shadow. This image was acquired at an altitude of just over 320 km (200 miles) in the pre-dawn hours of 22 July 2008 as the International Space Station was passing over western Mongolia in central Asia. The dark horizon of the Earth appears below with some layers of the lower atmosphere already illuminated. The higher, bluish-colored clouds look much like wispy cirrus clouds which can be found in the troposphere as high as 18 km (60,000 feet).
  • However noctilucent clouds, as seen here, are observed in the mesosphere at altitudes of 75 to 85 km (250,000 to 280,000 feet). Astronaut observations of Polar Mesospheric Clouds (PMC) over northern Asia in June and July are not uncommon. The Expedition 17 crew of the International Space Station acquired this image, and more, in support of research for the International Polar Year. Some researchers link increased observations of PMC to changes in global climate; PMC have been the subject of extensive observation and research from space by the Swedish satellite Odin launched in 2001 and more recently by NASA's Aeronomy of Ice in the Mesosphere (AIM) satellite system beginning in 2007.