Noc ve Florencii

Noc ve Florencii (původní italský název Una notte a Firenze, česky uvedeno jako Noc ve Florenci) je tragická opera ve čtyřech jednáních česko-italského skladatele Ladislava Zavrtala. Původní italské libreto napsal Stefano Interdonato. Premiéra opery se konala 20. března 1880 v pražském Prozatímním divadle v českém překladu Emanuela Františka Züngela.

Vznik a historie díla

Ladislav Zavrtal, syn českého skladatele a italské zpěvačky žijící především v Itálii a ve Velké Británii, psal opery na italské texty a v italském hudebním stylu. Zatímco jeho komické opery byly provedeny v 70. letech 19. století v italských divadlech, obě jeho vážné opery, totiž Noc ve Florencii a Myrrha, byly uvedeny pouze v českém divadle v Praze. Obě patří ke stěžejním dílům skladatele a k oběma napsal libreto italský libretista Stefano Interdonato (1845–1896) a do češtiny je přeložil Emanuel František Züngel.^[1] Noc ve Florencii byla napsána již na počátku 70. let 19. století (v září 1871 již byla ohlašována za hotovou^[2]), ale plná partitura, na níž se instrumentačně podílel Ladislavův otec Václav Hugo Zavrtal, byla dokončena až 27. září 1875^[3], předehra pak až 18. října^[4].

Premiéra Noci ve Florencii byla beneficí slavného barytonisty Josefa Lva, představitele vévody Alessandra de Medici,^[5] a konala se za četné návštěvy a vřelého přijetí publikem.^[6]

Kritika přivítala mladého krajana zdvořile a příznivě, litovala však nepřítomnosti českých rysů v hudbě.^[1] „Jest to v každém ohledu pozoruhodná prvotina našeho krajana, jenž co hudebník snaživý zasluhuje našich sympatií. Až k nám zavítá a pozná skladby našich mistrů, doufáme, že pak i škola naše českoslovanská míti bude rozhodný vliv na jeho další tvorbu,“ psal jeden z kritiků; tato naděje se však nevyplnila.^[5] Libreto bylo označováno za velmi obratné, námětově nikoli novátorské, ale velmi dovedně stavěné a účinné.^[7] Hudební jazyk opery byl jasně románského typu: zatímco melodicky vycházel Zavrtal nejvíce z mladších oper Giuseppe Verdiho, totiž z jeho střední fáze do Maškarního plesu, harmonicky, tedy zvláště ve sborech a ansámblech, byli jeho vzory Giacomo Meyerbeer a Charles Gounod.^[1] Kritika mu přiznávala bezchybné technické zvládnutí kompozice, vynikající cit pro lidský hlas i živý smysl pro jevištní efekt, zároveň však u něj zásadně postrádala originalitu^[6]: „Co jsme vytkli o libretu, totéž doslovně platí o hudebním jeho zpracování, hudební motivy i jejich provedení, spád recitativu, proud melodie, barva harmonická, stavba árií i ensamblových míst – vše to jest známo, dle osvědčených vzoru zhotoveno,“ tj. Verdiho, Meyerbeera, Gounoda. „Svou individualitu skladatel nikde nejeví, naopak chrání se úplně za štítem uvedených mistrů…“.^[7]

Premiérové příznivé přijetí obecenstvem se udrželo i při reprízách; jejími nemalými zastánci byli sami pěvci, protože v Zavrtalově opeře „jsou všechny partie, hlavní i vedlejší, nadmíru vděčně hlasům všem psány; každý jednotlivý výstup tak jest zařízen, že zpěvák po efektní kadenci bez potlesku neodejde.“^[8] Opera tedy měla na novinku poměrně slušný úspěch: do konce první sezóny (1879/80) následovalo po premiéře sedm repríz a osmá, poslední, se konala roku 1883, ještě na scéně Prozatímního divadla.^[9] Do Národního divadla již inscenace nebyla převzata a nejsou doklady o pozdějším uvedení v jiném divadle.

Libreto v českém překladu bylo vydáno roku 1880.^[10] Klavírní výtah vydalo milánské nakladatelství F. Lucca roku 1876. Autograf opery je uložen v knihovně University of Glasgow.^[3]

Osoby a první obsazení

Děj opery

Děj se odehrává ve Florencii roku 1537.

1. dějství

Pod chmurným nebem, v nepohodě noční očekávají tělesné stráže na náměstí di Santa Croce vévodu florentinského, Alessandra, a baví se vespolek poznámkami o poledním milostném dostaveníčku svého vznešeného pána (introdukce a dvojsbor Dnešní noc tak nepříjemna). V tom zazní na blízku řinkot zbraní, výkřik – a stráže chvátají ku pomoci. Alessandro, záletný to a krvelačný tyran, přepaden byl při svém návratu z dobrodružné vycházky žárlivým manželem, však vyšel ze šarvátky bez úrazu, přes vše to, že opustil jej v rozhodné chvíli důvěrník jeho Lorenzino, jenž pod škraboškou přátelství a oddanosti vetřel se v přízeň vévody za tím účelem, aby vlast pod jhem tyrana sténající v době příhodné z pout těch vyprostil. Stráže, jako obyčejně, přišly post festum. Vévoda žertem kárá Lorenzina z jeho nestatečnosti a sděluje s ním, že za příští svou oběť si vyhlídl krásnou Luisu, dceru šlechtice Strozziho, s níž Lorenzino tajně jest zasnouben. Lorenzino rychle potlačí vzmáhající se bouři v srdci svém i slibuje vévodovi pomoc k podnikům dalším (scéna Vše kolem ticho se zpěvem Lorenzina Boj neznám, jen lásce já se kořím… V hodech, tanci, milování). Dobou tou stojí vlastenci florentinští vzpouru; jejich hlava, starý Filippo Strozzi, vrací se tajně z vyhnanství a přichází v průvodu stejně smýšlejícího Michela, jemuž před časem vévoda nevěstu uloupil, do Florencie (scéna Zda tam kdo je? se zpěvem Strozziho O Florencie, vlasti má). Přicházeje k domu, v němž před slídivým zrakem vévody jest ukryta Luisa, setká se s Lorenzinem, jejž nenávidí pro jeho přátelské styky s vévodou. Obořuje se na vetřelce; však ten připomíná mu dávné přátelství, přísahá, že dceru jeho, nevěstu svou vždy bude chrániti, i rozehřeje Strozziho tak, že naň této náčelník spiklenců pohlíží jako na spojence; však Lorenzo pozoruje, že doba vhodná ještě neuzrála, odmítá spojení to s posměchem (scéna Jak! Ty, Strozzi? s tercetem Dávno k tobě lásku vyrval jsem). V tom zazní smuteční zpěv a z chrámu sv. Marka vychází průvod pohřební (sbor Hle milost s nebeských končin neskonalá). Michele, soudruh Strozziho, dozvídá se, že platí průvod jeho nevěstě, již vévodův hanebný čin v hrob sklátil, i zastaví průvod, shromážděnému lidu zoufalým hlasem žaluje na vévodu a vybízí rozkvašené hlavy lidu ku vzpouře, aby ztrestán byl tyran. Tu Lorenzo tajně objedná do svého bytu na druhý den Michela, jenž mu z počátku sice nedůvěřuje, však po krátkém váhání zadává své slovo. Sborem, jímž lid pomstu přísahá vévodovi, končí I. jednání (scéna Ach otče! – Co žádáš? se zpěvem Michela Hle, něžné kvítko, jež povadnulo a sborem Přemocná ruka věčného soudce).

2. dějství

Zatím podařilo se náhončím vévodovým vypátrati tajný úkryt krásné dcery Strozziovy (scéna Luisy a jejích družek Vysuš, krásavo, ten proud slzný s Luisinou árií Byla noc; noc to hrůzoplodná). Vévoda k ní posílá svého paže s pozváním ku skvělé dvorní hostině. Luisa pozvání s rozhořčením zamítá (scéna Luisy a Lelia Toť vévody jest posel se zpěvem Lelia Tam v komnatách těch nádherných) a vstupujícímu zasnoubenci Lorenzovi vše žaluje. Duší jeho zmítá krutý boj, zášť jeho k bezohlednému vévodovi roste, však neumí se rozhodnouti, zda by již byl čas k ráně rozhodné. Nevěstu svou, jež nechápe dvojsmyslnou jeho hru, konejší vroucími slovy lásky a líčí jí nebezpečí, v němž se nalézá otec její, o jehož návratu a osnování nové vzpoury vévoda se dozvěděl. Vybízí ji, aby pro záchranu otce v půlnoční době odebrala se do chrámu sv. Marka, a tam shromážděné spiklence v čas varovala (scéna Lorenza a Luisy Pomsta vévody jista s duetem Miluj mne, o dívko!). (Proměna – Chrám sv. Marka) Závěrek druhého jednání tvoří scéna spiklencův, kteří přípravy konají ku vzpouře (scéna A co vás sem přivádí? s ansámblem Na rozvalinách krví zbrocených… Všichni ku zbrani!).

3. dějství

Počátek třetího jednání hraje v nádherné síni paláce vévodského. Slavnostní hostina jest v nejlepším proudu, vévoda veřejně děkuje Lorenzinovi za zachránění tím, že prozradil Strozzim osnované spiknutí, a vybízí své věrné ku přípravám na udušení vzpoury (scéna Ať žije pán náš s baletem a písní Lelia Radosti nejsladší vábný ty zdroji). Lorenzo se totiž konečně rozhodl, že sám vévodu utratí; i zradí dnešní spiknutí a vyláká vévodu na zítřek do svého domu slibem, že uvede mu tam v náruč krásnou Luisu (monolog vévody Se třásti?... Aj bláhové to plémě). – (Proměna) V chrámu sv. Marka spiknutí uzrává; všichni jsou hotovi k boji. V tom přikvapí mezi shromážděné Luisa se zdrcující zprávou, že vévoda o všem ví, a vybízí otce a jeho soudruhy k rychlému útěku. Jest však pozdě; vévoda zatím obklíčil vojskem svým chrám, spiklenci přinuceni jsou k zoufalému boji. Strozzi, vida, že vše jest ztraceno, dá své dceři prsten, jedem naplněný, aby v chvíli nebezpečné raději volila smrt než přízeň zhýralého vévody. Vévoda přemůže spiklence, dá je spoutati a odvésti do žaláře. Luisa omdlévá (scéna Krve, krve proudy tečte s duetem Luisy a Strozziho Upokoj se, můj otče! a závěrečným ansámblem Všecka má je snaha marna).

4. dějství

Lorenzino očekává Michela, vévodu i Luisu, jež byl všechny pozval v tu noc osudnou, v níž zahubiti chtěl vévodu (recitativ Sem Luisa přijde! a árie Přítelkyně moje, ty dýko). Objevivšímu se Michelovi vykáže místo co svému pomocníku proti vévodovi (scéna Můj pane – Nuž pověz, zda nikdo s barkarolou zaznívající zvnější Vánek zahrává s vlnkou si milou). Luisu pak uvádí do vedlejší síně a žádá ji, aby klidně se zachovala a nedala se vyrušovati ani řinkotem zbraní, ani křikem. Luisa žádá za vysvětlení, však v tom, kdy Lorenzo ji chce o všem poučiti, vkročí Michele a ohlašuje návštěvu vévody. Lorenzo Luisu ustrašenou, pomatenou vnutí do vedlejší síně a uzamkne za ní dveře (scéna Luiso! Měj díky, žes přišla ke mně). Vévodu, jenž přichází rozjařen po bujných hodech, dvorně vítá; aby jej, pokud možná, ještě více rozjařil, hostí jej vínem a slibuje, že uvede jej k Luise, Tato naslouchá a v domnění, že je milencem zrazena, vysaje z prstenu jed, poslední to dar z ruky otcovy. Když pak vévoda vybízí svého hostitele, aby jej uvedl v náruč krásky – v okamžení tom odhodí Lorenzo dosavadní přetvářku, staví se před tyrana jako mstitel otčiny i své cti a vráží mu dýku v prsa. Michele mečem jej doráží a mstí tak smrt své nevěsty. Lorenzo chvátá pro milenou Luisu, s níž chce po vykonané pomstě uprchnouti. Nad její mrtvolou zdrcen klesá (scéna Vítán buď, pane můj ctný! s tercetem Až sevřu ji v svou náruč a finále).

(Děj podle publikovaného českého libreta s doplněním árií.)

Odkazy

Reference

Literatura

• JANOTA, Dalibor; KUČERA, Jan P. Malá encyklopedie české opery. Praha, Litomyšl: Paseka, 1999. ISBN 80-7185-236-8. S. 180. 
• OTTLOVÁ, Marta. Zavrtal Ladislav. In: LUDVOVÁ, Jitka. Hudební divadlo v českých zemích. Osobnosti 19. století. Praha: Divadelní ústav, 2006. Dostupné online. ISBN 80-7008-188-0, ISBN 80-200-1346-6. S. 632.

Externí odkazy

• Libreto Noci ve Florenci v databázi projektu Kramerius