Nonet č. 2 (Martinů)

Nonet č. 2, H 374 pro flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh, housle, violu, violoncello a kontrabas vznikl na počátku roku 1959 (dokončen byl 1. února), 34 let po Nonetu č. 1, H 144, jako jedna z posledních kompozic Bohuslava Martinů. Skladba je emocionálně bohatá, je zde slyšet zřetelný dozvuk romantismu i vliv českého lidového muzikantství.[1]

Popis skladby

Kompozice je dedikována Československému nonetu, na jehož popud také vznikla. Emil Leichner st., vedoucí souboru, Martinů opakovaně oslovil, zda by pro noneto nezkomponoval skladbu k 35. výročí založení souboru.[2] Martinů souhlasil a během února a ledna 1959 českou i mezinárodní veřejností očekávaný nonet zkomponoval. „Také zavolej Leichtera [sic] z Českého noneta […] a řekni mu, že si mohou dáti už můj nový nonet na program, právě na tom pracuji […].“[3]). Ke konci ledna práce již pokročily – „Opravuji právě korekturu Noneta, a tak napíši Leichnerovi později. Zatím mu řekni, že Nonet trvá asi 20 minut s pauzami a 18 minut hraní, lépe vždy udat 20 minut, aby pak v Radiu vždy neuřízli konec, jako se obvykle stává.“[4] O tom, jak byla skladba nedočkavě očekávána, svědčí i noticka z Lidové demokracie z února 1959: „K letošnímu 35. jubileu Českého noneta napsal vynikající skladatel Bohuslav Martinů novou skladbu pro tento originální soubor. Skladba s věnováním jubilujícímu souboru došla právě do Prahy a již se studuje.“[5]

Nonet vznikal jen několik měsíců po skladatelově operaci žaludku, kterou prodělal kvůli diagnostikované rakovině. Ta se bohužel právě v době vzniku Nonetu vrátila.

Části

Nonet se skládá ze tří částí:

  1. Poco Allegro
  2. Andante
  3. Allegretto

Premiéra

Předpremiéra se konala v Poličce 20. června 1959. Leichner v dopise Martinů, který napsal ještě ten večer, popisuje, jaké emoce vzbudila 2. věta Nonetu u posluchačů – „[…] posluchači propukli v potlesk, který byl díkem za tu velkou krásu, kterou jsme mohli tlumočit prostřednictvím Vaší hudby.“[6]

Premiéra Nonetu proběhla 27. července 1959 na festivalu Salzburger Festspiele. Místo premiéry vzbuzovalo ve skladateli obavy: „[…] tam co není dodekafonie anebo 12ton, tak to neexistuje, tak ať si nic z toho nedělají, když mne tam zřežou, jako s Freskami.“[7] Na programu večera byly dále skladby Grand Nonett F dur Ludwiga Spohra a Kvintet, op. 39 Sergeje Prokofjeva. Martinů nový nonet byl publikem nadšeně přijat, koncert byl natáčen a druhý den vysílán rozhlasem.[8]

Pražská premiéra byla naplánována na 15. října 1959 k jubilejnímu koncertu 35. výročí založení Českého noneta. Uskutečnila se však již o měsíc dříve, na koncertu k uctění skladatelovy památky dne 15. září v sálu klubu Svazu československých skladatelů (Martinů zemřel po vleklé nemoci 28. srpna 1959 v nemocnici ve švýcarském Liestalu). Kritik z Lidové demokracie zhodnotil skladbu a provedení následujícími slovy: „Dílo B. Martinů dojímalo čistotou, moudrostí a českostí své hudby a budilo úctu klasickými rysy formy. Dokonale chápané provedení dovršilo velký úspěch tohoto díla poprvé uvedeného v autorově vlasti.“[9]

Literární noviny přinesly rozsáhlejší popis skladby. Nonet je kompozice „blízká posledním symfonickým koncepcím skladatelovým, naplněným obsahem neurčitějším a zároveň závažnějším, všelidštějším. K jeho klasicizující tvářnosti však patří i smíšení tohoto výrazového zacílení s názvuky jasu a vzruchu, zvlášť výrazného v rytmicky oživené první části. V tomto smyslu Martinů jako by zde zkondenzoval široké rozpětí myšlenek a prožitků v tvar klasicky vyvážený, přehledný a zejména velmi hutný a stručný, lapidární snad až natolik, že zanechává dokonce dojem neukončenosti. V oblasti technicko-tvárných prostředků nepřináší nonet mnoho nového, jeho význam a poslání jsou ovšem docela jinde: je dílem uzrálého mistrovství zaměřeného dovnitř, nikoliv navenek.“[10] Oficiální pražská premiéra potom proběhla podle původního plánu 15. října v Domě umělců (Rudolfinum).[8] V Brně byla skladba poprvé provedena 23. března 1960 v interpretaci Moravského noneta.[11]

Vydání

Vydání Nonetu nabídl Martinů v březnu 1959 pařížskému vydavatelství Eschig, ke spolupráci však nakonec nedošlo. Neautorizovanou (tedy skladatelem nekorigovanou) kapesní partituru skladby vydalo SNKLHU v Praze na podzim téhož roku.[12]

V roce 2015 vyšel Nonet ve vědecko-kritické edici muzikoložky Jitky Zichové (Institut Bohuslava Martinů) u nakladatelství Bärenreiter (Souborné vydání díla Bohuslava Martinů IV/4, sv. 1). Nonet je zahrnut ve svazku spolu se skladbami Les Rondes, H 200, Serenáda č. 1, Serenáda č. 3, Stowe Pastorals, H 335. Svazek je opatřen detailní předmluvou a kritickou zprávou, vč. faksimile důležitých pramenů (vše v českém a anglickém jazyce).[13]

Autograf Nonetu č. 2 je uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce.[14]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MIHULE, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. Praha: Editio Supraphon, 1974. S. 535. 
  2. ↑ ZICHOVÁ, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XVIII.
  3. ↑ Bohuslav Martinů Karlu Šebánkovi, 20.01.1959, uložen v Centru Bohuslava Martinů v Poličce(dále CBM), sign. PBM Kkš 1050. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  4. ↑ Bohuslav Martinů Karlu Šebánkovi, 20.01.1959, uložen v CBM, sign. PBM Kkš 1050. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  5. ↑ Dar Bohuslava Martinů Českému nonetu. Lidová demokracie. 26. 2. 1959, roč. 15, čís. 49, s. 3. 
  6. ↑ Emil Leichner Bohuslavu Martinů, 20. 6. 1959, uložen v Národním muzeu – Českém muzeu hudby.
  7. ↑ Bohuslav Martinů Miloši Šafránkovi, 14. 5. 1959, uložen v CBM. Citace upravena dle norem současné spisovné češtiny autorkou.
  8. ↑ a b ZICHOVÁ, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XIX.
  9. ↑ Jubilejní koncert Českého noneta v Domě umělců. Lidová demokracie. 18. 10. 1959, roč. 15, čís. 249, s. 4. 
  10. ↑ Nonet B. Martinů. Literární noviny. 31. 10. 1959, roč. 8, čís. 44, s. 6. 
  11. ↑ PEČMAN, Rudolf. Nonet Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy. 1960, roč. 13, čís. 8, s. 340. 
  12. ↑ KAŠPÁREK, Ludvík. Křest 4. svazku Souborného vydání díla Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy. 2016, roč. 69, čís. 12, s. 18. 
  13. ↑ Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015.
  14. ↑ HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. 2. rev. vyd. Mainz: Schott, 2007. S. 384–385. 

Literatura

  • Mihule, Jaroslav. Bohuslav Martinů: profil života a díla. 1. vyd. Praha: Editio Supraphon, 1974, s. 534-536.
  • Šafránek, Miloš. Bohuslav Martinů: život a dílo. 1. vyd. Praha: Státní hudební vydavatelství, 1961, s. 333.
  • HALBREICH, Harry. Bohuslav Martinů: Werkverzeichnis und Biografie. Mainz: Schott, 2007, s. 384-385.
  • Zichová, Jitka. Předmluva. In: Martinů, Bohuslav a Zichová, Jitka, ed. Les Rondes, H 200; Serenáda č. 1, H 217; Serenáda č. 3, H 218; Stowe Pastorals, H 335; Nonet č. 2, H 374 [hudebnina]. Praha: Bärenreiter Praha, 2015, s. XVIII-XIX.
  • Dar Bohuslava Martinů Českému nonetu. Lidová demokracie, 26.2. 1959, r. 15, č. 49, s. 3.
  • Jubilejní koncert Českého noneta v Domě umělců. Lidová demokracie, 18. 10. 1959, r. 15, č. 249, s. 4.
  • Třicet pět let Českého noneta. Mladá fronta, 15.10. 1959, r. 15, č. 246, s. 6.
  • Nonet B. Martinů. Literární noviny, 31. 10. 1959, r. 8, č. 44, s. 6.
  • PEČMAN, Rudolf. Nonet Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy, 1960, r. 13, č. 8, s. 340
  • České noneto v Českém hudebním slovníku osob a institucí
  • KAVALOVÁ, Lenka: České noneto. Diplomová práce, katedra hudební vědy FFUK, Praha: 2001.
  • KAŠPÁREK, Ludvík. Křest 4. svazku Souborného vydání díla Bohuslava Martinů. Hudební rozhledy, 2016, r. 69, č. 12, s. 18

Externí odkazy