Norská gramatika

Norská gramatika je popis mluvnického systému norštiny. Mluvnice vychází z podobných principů jako mluvnice ostatních germánských jazyků, např. angličtiny nebo němčiny. Minimální ohýbání dává současné norštině převažující charakter analytického jazyka.

Spisovná norština má dvě kodifikované formy: bokmål a novou norštinu (nynorsk). Mezi těmito rovnocennými standardy existují určité rozdíly. Mluvnice bokmålu je značně ovlivněna dánštinou, zatímco nová norština je bližší živým nářečím a má větší bohatství flektivních koncovek. Pravopisné reformy zavedly v bokmålu tzv. radikální tvary, které měly napomoci sblížení s novou norštinou. Mnoho mluvčích však stále dává spíše přednost konzervativním tvarům.

Jsou-li dále uvedeny dva tvary, druhý tvar za lomítkem se používá v nové norštině.

Slovní druhy

Tradičně se v norštině rozlišují následující slovní druhy: podstatná jména, přídavná jména, zájmena, determinanty (tj. číslovky, ukazovací a přivlastňovací zájmena, členy), slovesa, příslovce, předložky, spojky souřadicí (konjunkce), spojky podřadicí (subjunkce) a citoslovce.

Jmenný rod

Nová norština i většina nářečí rozlišuje rod mužský, ženský a střední. V riksmålu tvary ženského rodu zanikly a byly nahrazeny tvary rodu mužského – vytvořily tak podobně jako v dánštině a švédštině společný rod (utrum). Pravopisné reformy zavedly v rámci sblížení obou spisovných norem do bokmålu opět tvary ženského rodu, které však nebyly všeobecně přijaty. Mnoho mluvčích je považuje za vulgární a téměř je nepoužívá.

Člen

Podstatná jména jsou obvykle determinována členem, který je dvojí:

• neurčitý: en/ein (mužský rod), ei (ženský rod), et/eit (střední rod); používá se pouze v jednotném čísle;
• určitý: tzv. postpozitivní – v jednotném čísle -en (mužský rod), -a (ženský rod), -et (střední rod), v množném čísle -ne, -a. Ve spojení s přídavnými jmény navíc předchází ještě volný určitý člen – den (m., ž.), det (stř.), de [diː]/dei (mn.) – jméno je tak determinováno dvakrát. V bokmålu však v některých případech odpadá připojený člen (zejména u abstrakt a vlastních jmen).

Příklady:

• en/ein mann (muž) – mannen (ten muž), menn (muži) – mennene (ti muži)
• ei jente (dívka) – jenta (ta dívka), jenter (dívky) – jentene (ty dívky)
• et/eit hus (dům) – huset (ten dům), hus (domy) – husene/husa (ty domy)

• den dyre bilen (to drahé auto)
• den trøtte jenta (ta unavená dívka)
• det gamle huset (ten starý dům)
• det skitne vannet (ta špinavá voda)
• de røde klærne (ty červené šaty)

• De forente nasjoner / Dei sameinte nasjonane – Spojené národy
• Det hvite hus / Det kvite huset (Bílý dům – ve Washingtonu), ale: det hvite huset (bílý dům – kterýkoliv)
• Den tsjekkiske republikk / Den tsjekkiske republikken (Česká republika)

Podstatná jména

Z původního systému 4 pádů se zachoval nominativ a genitiv (zakončení -s), který má funkci výlučně přivlastňovací. V ostatních případech je podstatné jméno ve tvaru nominativu. K vyjádření větných vztahů používá předložky.

V hovorovém jazyce se tvary genitivu používají zřídka. Místo toho je upřednostňováno opisné vyjádření:

• taket på huset – střecha domu (doslova: střecha na domě)
• bilen til faren min – auto mého otce (doslova: auto k mému otci)

Používají se též zvláštní přivlastňovací konstrukce se zvratným zájmenem:

• skolen/skulen sin administrasjon = skolens administrasjon = správa školy (doslova: škola její správa)

Množné číslo se většinou tvoří koncovkou -er (v nové norštině též -ar, -or): ball (míč) → baller (míče), kvinne (žena) → kvinner (ženy).

Někdy se používá přehláska: tann (zub) → tenner (zuby), fot (noha) → føtter (nohy).

Najdou se ojedinělé výjimky: ko (kráva) → kyr (krávy), øye (oko) → øyne (oči).

Většina jednoslabičných slov středního rodu i některá jednoslabičná mužského a ženského rodu se v množném čísle nemění: hus (dům, domy), barn (dítě, děti), sko m. (bota, boty), ski m. (lyže – j. a mn.).

U všech podstatných jmen ženského rodu se v bokmålu mohou používat i tvary mužského rodu.

Přídavná jména

Přídavná jména mají dvojí tvary, a sice určité (silné skloňování) a neurčité (slabé skloňování).

Neurčitý tvar se používá s neurčitým členem nebo bez členu. Ve středním rodu přibírá koncovku -t (tento tvar funguje i jako příslovce). V množném čísle přibírají přídavná jména koncovku -e. Např.:

• en/ein dyr bil (nějaké drahé auto)
• en/ei trøtt jente (nějaká unavená dívka)
• et gammelt hus / eit gammalt hus (nějaký starý dům)
• skittent vann/vatn (špinavá voda)
• røde klær / raude klede (červené šaty)

Přídavná jména zakončená zdvojenou souhláskou tuto souhlásku zpravidla zjednodušují (grønn (zelený) – grønt), a pokud mají příponu -ig (často též -sk), ve středním rodě koncovka -t odpadne (na rozdíl od švédštiny a dánštiny): dårlig vær (špatné počasí).

V přísudkové pozici se přizpůsobuje podstatnému jménu, ke kterému se vztahuje:

• Bilen er dyr. – Auto je drahé.
• Bilene/bilane er dyre. – Auta jsou drahá.
• Huset er gammelt/gammalt. – Dům je starý.
• Husene/husa er gamle. – Domy jsou staré.

I zde se někdy objevují výjimky, např. v některých ustálených obratech:

• Jeg er glad og vi alle er glade. – Já jsem rád a my všichni jsme rádi.
• Ale: Vi er glad i deg. – Máme tě rádi.

Určitý tvar se používá ve spojení s určitým členem (viz též Člen). Přídavné jméno přibírá koncovku -e, tento tvar je shodný ve všech rodech i obou číslech:

• den gamle båten – ten starý člun
• de/dei gamle båtene/båtane – ty staré čluny
• det gamle huset – ten starý dům
• de/dei gamle husene/husa – ty staré domy

Některá přídavná jména jsou nesklonná, tj. mají pouze jeden neměnný tvar: bra (dobrý), moderne (moderní), tilfreds (spokojený), stakkars (ubohý) aj.

Stupňování

Ke stupňování se v bokmålu používají přípony -ere (komparativ) a -est (superlativ), v nové norštině -are a -ast:

Některá přídavná jména se stupňují opisně pomocí mer/meir (více) a mest (nejvíce):

• praktisk – mer/meir praktisk – mest praktisk (praktický – více praktický – nejvíce praktický)

Zájmena

Osobní zájmena

Zvratné zájmeno seg se používá pouze ve 3. osobě:

• jeg ser meg – já se vidím
• han ser seg – on se vidí x han ser ham – on vidí jeho (někoho jiného)

V bokmålu se rozlišuje kategorie osoby a neosoby. Zájmena han a hun se spojují většinou jen s lidmi. Pro neživé věci a obvykle i zvířata se používá v mužském a ženském rodě zájmeno den. V nové norštině toto rozlišení není, han a ho se používají i pro věci a zvířata.

Přivlastňovací zájmena

Přivlastňovací zájmena min, din, vår a zvratné sin se skloňují podobně jako přídavná jména, jejich tvar závisí na podstatném jménu. Přivlastňovací zájmena v norštině obvykle (v nové norštině výhradně) stojí za podstatným jménem, které v tom případě musí mít připojený určitý člen. Stojí-li přivlastňovací zájmeno před podstatným jménem, určitý člen se nepoužívá:

• faren min = min far – můj otec
• mora mi = min mor – moje matka
• barnet mitt = mitt barn – moje dítě

Krátké tvary ženského rodu mi, di, si nemohou stát před podstatným jménem.

Číslovky

S výjimkou číslovky 1 jsou základní číslovky nesklonné. V 50. letech 20. století byl úředně zaveden způsob počítání v pořadí desítky–jednotky (femtifem, padesát pět), běžně se však používá tradiční obrácené pořadí (femogfemti, pětapadesát). V bokmålu se též používají tradiční (i když neúřední) tvary syv (7), tyve (20), tredve (30), førr (40).

Řadové číslovky se podobně jako v češtině zapisují číslicí s tečkou. Koncovka -ende se čte [-ənə] (bokmål), resp. -ande [-anə] (nová norština).

Slovesa

Systém sloves má, stejně jako i v ostatních germánských jazycích, jednoduché tvary v přítomném a minulém čase. Ostatní časy se tvoří pomocnými slovesy. Slovesa se neobejdou bez osobních zájmen, protože pozbyla skoro všech odlišujících osobních koncovek. V přítomném čase se zachovala pouze koncovka -r, která původně označovala druhou a třetí osobu singuláru, což vidíme dodnes v islandštině.

V infinitivu má většina sloves koncovku -e (v nové norštině též -a), některá slovesa (většinou jednoslabičná) končí na jinou samohlásku. Infinitiv je často používán s částicí å:

• å bo (bydlet) – jeg bor (bydlím)
• å snakke (mluvit) – vi snakker (mluvíme)

V nové norštině je obvykle možné volit mezi infinitivní koncovkou -e nebo -a (například kaste/kasta = zahodit). Volba obvykle záleží na dialektu, který mluvčí používá. Tento jev se nazývá rozštěpený infinitiv. (Viz též Nářečí norštiny.)

Jako všechny germánské jazyky rozlišuje i norština slabá a silná slovesa. Silná slovesa mají v minulém čase a příčestí trpném přehlásku. V nové norštině nemají silná slovesa v přítomném čase typickou koncovku -r.

Budoucí čas se tvoří pomocí skal nebo vil + infinitiv nebo vazbou kommer/kjem til å + infinitiv, často se však budoucnost vyjadřuje pomocí přítomného času:

• jeg/eg skal reise – pojedu
• du kommer/kjem til å forstå det – tomu budeš rozumět
• han vil gjøre/gjere/gjera det – on to udělá
• jeg/eg reiser i morgen – pojedu zítra

Předpřítomný čas (perfektum) se tvoří pomocí har + příčestí trpné:

• han har kommet/komme/kommi – on (zrovna) přišel

Předminulý čas (pluskvamperfektum) se tvoří pomocí hadde + příčestí trpné:

• han hadde kommet/komme/kommi – on (byl) přišel (předtím než)

Předbudoucí čas (futurum II) se tvoří pomocí skal nebo vil ha + příčestí trpné:

• han skal ha reist – on pojede (předtím než)

Podmiňovací způsob (kondicionál) se tvoří skulle + infinitiv, v minulosti skulle nebo ville ha + příčestí trpné.

• jeg skulle gjøre / eg skulle gjere/gjera – udělal bych, jag/eg skulle ha gjort – byl bych udělal

Přítomný a minulý kondicionál je třeba důsledně rozlišovat.

Trpný rod (pasivum) se tvoří dvojím způsobem. První způsob je tvoření koncovkou –s (v nové norštině -st). Na rozdíl od švédštiny, která má plné paradigma, se používá pouze v infinitivu a přítomném čase. Je to obdoba českého trpného rodu tvořeného pomocí se:

• smør smeltes – máslo se rozpouští (jen bokmål), det må gjøres/gjørast – to se musí udělat/musí být uděláno

V nové norštině je využití těchto tvarů velmi omezené. Používají se nejčastěji u sloves označujících vzájemnost či zvratnost a u deponentních sloves. U ostatních sloves pouze ve spojení s modálními slovesy.

Druhý způsob je pomocí bli (stát se) + příčestí trpné. Je třeba odlišit være (být) + příč. trpné, tato vazba nevyjadřuje trpný děj, ale stav.

• brevet blir skrevet/skrive/skrivi – dopis je psán × han er elsket/elska – on je milován

Příslovce

Mnohá příslovce se tvoří od přídavných jmen koncovkou -t, stejně jako tvar středního rodu, např. god = dobrý, godt = dobré, dobře.

Stupňování je shodné jako u přídavných jmen (viz výše), např. sterkt – sterkere – sterkest (silně – silněji – nejsilněji).

Předložky

Předložky se v norštině používají obdobně jako v jiných indoevropských jazycích. Stojí před podstatnými jmény, zájmeny nebo před slovesy v infinitivu.

Pojí-li se spojovací výraz vedlejší věty s předložkou, stojí tato předložka až na konci věty: huset (som) jeg levde i = dům, ve kterém jsem bydlel.

^*pouze v bokmålu

Slovosled

Norština má pevný slovosled. Základní typ je SVO (podmět – přísudek – předmět). Sloveso v určitém tvaru je zpravidla na druhém místě ve větě.

Tento slovosled se používá zpravidla i ve vedlejších větách:

• Jag vet ikke når Petter kommer. = Nevím, kdy Petr přijde.

Inverzní slovosled (VSO) se používá v otázkách a ve větách, kde na prvním místě stojí příslovečné určení:

Přívlastky vyjádřené přídavnými jmény, číslovkami, ukazovacími zájmeny a genitivem stojí před podstatným jménem. Zvláštností norské syntaxe (oproti jiným germánským jazykům) je obvyklé postavení přivlastňovacích zájmen za podstatnými jmény, např. faren min = min far, můj otec (podstatné jméno přibírá navíc určitý člen; viz výše).

Zápor

V norské větě zpravidla bývá jediný záporný výraz (např. jeg har ingenting, [ne]mám nic). Zápor sloves se tvoří částicí ikke/ikkje, která obvykle stojí za slovesem (např. jeg gjør ikke, nedělám).

Literatura

• MIKOLÁŠKOVÁ, Lucie; ŠVEJDOVÁ-PINKASOVÁ, Ivana; WINKLEROVÁ, Klára. Norština (nejen) pro samouky. 1. vyd. [Voznice]: Leda, 2007. 408, 136 s., klíč a slovník, 2 CD-ROM. ISBN 978-80-7335-079-6. 
• NEFZAOUI, Sissel; VRBOVÁ, Jarka. Učebnice norštiny. 1. vyd. Praha: Karolinum, 1999. 132 s. ISBN 80-7184-754-2. 
• Kolektiv autorů. Gramatika současné norštiny. 1. vyd. Brno: Lingea, 2015. 171 s. ISBN 9788075081308. 

Související články

• Rozdíly mezi dánštinou, norštinou a švédštinou
• Dánská gramatika
• Švédská gramatika

Externí odkazy

• (norsky) Nosksidene – kurzy norštiny (bokmål Archivováno 8. 1. 2008 na Wayback Machine, nynorsk Archivováno 17. 4. 2008 na Wayback Machine)
• (norsky) Lexin – norský slovník s výkladem a skloňováním
• (norsky) Bokmålsordboka og Nynorskordboka – norský slovník s výkladem
• (anglicky) Norwegian Grammar – gramatika norštiny (bokmål)
• (norsky) Riksmålsforbundets grammatikksider – gramatika riksmålu (konzervativní formy bokmålu)