Nosál bělohubý

Nosál bělohubý
Nosál bělohubý
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říše	Živočichové (Animalia)
Kmen	Strunatci (Chordata)
Podkmen	Obratlovci (Vertebrata)
Třída	Savci (Mammalia)
Podtřída	Placentálové (Placentalia)
Řád	Šelmy (Carnivora)
Čeleď	Medvídkovití (Procyonidae)
Rod	Nosál (Nasua)
Binomické jméno
Nasua narica Carl Linné, 1766
(c) IUCN Red List of Threatened Species, species assessors and the authors of the spatial data., CC BY-SA 3.0 Areál rozšíření
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Nosál bělohubý (Nasua narica) je druh nosála z čeledi medvídkovitých. Průměrná váha tohoto savce se pohybuje mezi 4 až 6 kg. Samice, výrazně menší než samci, váží někdy pouhých 2,5 kg, zatímco váha samce se může vyšplhat až k 12,2 kg. Celková délka je okolo 110 cm, z čehož polovinu tvoří ocas.

Výskyt

Nosáli bělohubí obývají zalesněná území Amerik. Vyskytují se od hladiny moře až po nadmořskou výšku 3000 metrů, od jihu Arizony a Nového Mexika, přes Mexiko a střední Ameriku až po severozápadní Kolumbii. Jižněji, tj. na jihu Kolumbie a Ekvádoru, se vyskytuje příbuzný druh nosála zvaný nosál červený.

Nosáli z mexického ostrova Cozumel byli dříve považováni za samostatný druh, dnes je ale pokládán za poddruh nosála bělohubého. Tento poddruh (Nasua narica nelsoni) je o trochu menší než nosál bělohubý ze sousední pevniny, když se ovšem jeho velikost srovná s nosály žijícími na jiných místech, rozdíly jsou nepatrné. Nízká míra dalších odlišností také podporuje teorii, že se v případě tohoto nosála jedná spíše o poddruh než o samostatný druh.

Kromě výše popsaných oblastí se nosálové bělohubí vyskytují i v americkém státě Florida, kam byli v minulosti nejspíše dovezeni. Neví se, kdy přesně k tomu došlo, ovšem jeden z exemplářů z Floridského muzea historie přírody pochází z roku 1928. Jednalo se o jedince, který unikl ze zajetí. Jsou dokumentovány i pozdější případy nosálů bělohubých, kteří takto unikli. Od 70. let 20. století byli na Floridě ve volné přírodě spatřeni již několikrát a bylo nalezeno několik jedinců různého věku. Tato pozorování pocházejí z poměrně široké oblasti na jihu Floridy, a je tedy možné, že se nosáli bělohubí mezi sebou páří a jejich populace se rozrůstá.

Potrava, predace

Jedná se o všežravce, kteří dávají přednost malým obratlovcům, ovoci, mršinám, hmyzu a vajíčkům. Bez potíží šplhají na stromy, kde jim k udržení rovnováhy pomáhá dlouhý ocas, přesto ale častěji hledají potravu na zemi. Nosáli se lehce adaptují na přítomnost člověka; stejně jako mývalové rabují v kempech odpadkové koše. Snadno mohou být ochočeni a na základě vědeckých experimentů bylo dokázáno, že jsou poměrně inteligentní.

Často je loví hroznýši, dravci, kočkovité šelmy a tayry (jihoamerické lasicovité šelmy).

Chování

Zatímco mýval a fret kočičí jsou noční živočichové, nosál bělohubý bývá aktivní přes den. Přes noc se uchyluje na stromy a za svítání slézá dolů, aby zahájil pátrání po potravě. Je to ovšem velmi přizpůsobivý živočich, takže se může stát aktivnějším v noci – především v oblastech, kde je loven lidmi nebo kde naopak prohledává lidská obydlí, aby si obstaral potravu.

Dospělí samci jsou samotářští, kdežto samice a sexuálně nevyvinutí samci se sdružují do skupin. Ke komunikaci využívají různé zvukové signály a tráví čas mimo jiné česáním dalších členů skupiny pomocí drápků a zubů. Když se dospělí jedinci vydají hledat potravu, zůstávají mláďata s párem chův, podobně jako je tomu u surikat. Mladí samci, a občas i samice, mají tendenci se mezi sebou hravě prát. Mezi nosály mohou vyvstat menší konflikty o potravu.

Chov v zoo

Nosál bělohubý byl v srpnu 2019 chován ve 25 evropských zoo.^[2] Přestože se svého času jednalo o poměrně častý druh, později jeho stavy klesaly a v roce 2016 bylo v celé Evropě chováno jen 40 jedinců.^[3] Od té doby se počet těchto nosálů opět zvýšil. V Česku byli ke konci roku 2018 chováni ve třech zoo:

• Zoo Jihlava
• Zoo Praha
• Zoo Ústí nad Labem

Chov v Zoo Praha

První nosál bělohubý se do Zoo Praha dostal v roce 1960 pravděpodobně ze zoo v Paříži. Chov trval až do listopadu 1989, kdy uhynul poslední jedinec. Za tuto dobu přišlo na svět přes 20 mláďat.^[3] K obnovení chovu došlo v roce 2016.^[3][4] Dvě samice byly dovezeny ze Zoo Magdeburg v Německu, kde se o rok dříve narodily.^[3] Na konci roku 2018 byl chován jeden samec a jedna samice.^[5]

Výběh tohoto druhu se nachází v horní části zoo naproti výběh antilop vraných. Expozice vznikla v roce 2002 a původně byla určena pro nosály červené.^[6]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku White-nosed coati na anglické Wikipedii.

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu nosál bělohubý na Wikimedia Commons