Nový zákon

Papyrový zlomek Nového zákona
(2Kor 11,33–12,9, kolem roku 200)

Nový zákon je soubor 27 knih, které tvoří druhou část křesťanské Bible. Jejich obsahem je působení a kázání Ježíše z Nazareta a počátky křesťanství jakožto víry v Ježíše Krista. Jednotlivé spisy Nového zákona vznikly mezi léty 50 a maximálně 120 našeho letopočtu. Podle Johna A. T. Robinsona, Dana Wallace, a Williama F. Albrighta byly všechny knihy Nového zákona dokončeny dokonce před rokem 70 našeho letopočtu. Spisy Nového zákona byly napsány řecky a shromážděny jako závazný soubor (kánon) ve 2. až 4. století. V té době už byly přeloženy do několika jazyků a rozšířeny po celém území tehdejší Římské říše.

Název

Název Nový zákon (řecky hé kainé diathéké, latinsky Novum testamentum) jej na jedné straně odlišuje od židovské Bible, v křesťanském pojetí Starého zákona, na druhé straně na něj zřejmě navazuje už užitím pojmu „zákon“. Toto slovo však mělo ve staré češtině posunutý význam a původně znamenalo něco jako „odkaz“, což odpovídá latinskému Novum testamentum i ruskému Novyj zavět. Hebrejské berit, jež se slovy diathéké a testamentum překládalo, může však znamenat také „smlouva“.[1]

V původním chápání tak název Nového zákona naznačoval, že jde o závaznou smlouvu (německy Der neue Bund, také Český studijní překlad překládá „Nová smlouva“), její strany však nejsou rovnoprávné, nýbrž iniciativa vychází jednoznačně od Hospodina. Tím se biblický zákon podobá odkazu. Proto se hovoří o „Zjevení Božím“, toto zjevení však člověka zároveň zavazuje jako zákon.

Složení a původ

Nový zákon tvoří:

  • Čtyři evangelia, která líčí kázání a působení Ježíše z Nazareta, jeho umučení a vzkříšení.
    • Evangelia podle Matouše, Marka a Lukáše, která jsou si obsahem i líčením bližší, se nazývají synoptická a vznikla pravděpodobně v letech 65 až 80 na základě staršího podání.[2]
    • Čtvrté evangelium podle Jana se obvykle považuje za nejmladší, vzniklé krátce před rokem 100. Ovšem o dataci novozákonních knih se vedou debaty a názory nejsou jednotné.[3]
  • Skutky apoštolů popisují vznik křesťanské Církve v Jeruzalémě a počátky jejího šíření ve Středomoří, zejména misijní činnost apoštola Pavla.
  • Soubor 21 dopisů (epištol) a kratších textů z první křesťanské doby, jež se dělí na
    • 13 listů apoštola Pavla jednotlivým církevním obcím a jejich představeným, jež vznikly mezi lety 51 až 100.
    • 8 listů či kázání, připisovaných apoštolům Pavlovi, Petrovi, Jakubovi a Janovi, jež nemají určitého adresáta a nazývají se někdy obecné či katolické. Pocházejí patrně z konce 1. nebo začátku 2. století.
  • Knihu Zjevení Janova či Apokalypsu, která v symbolických obrazech kritizuje a napomíná jednotlivé křesťanské obce a předjímá budoucnost křesťanů i celého světa. Knihu je obtížné datovat, už od 2. století se však zmiňuje v jiných textech.

Podstatným krokem při vzniku Nového zákona byl výběr a sestavení závazného souboru (kánonu) z jednotlivě vzniklých textů. Evangelia a Pavlovy listy se už ve 2. století citují v jiných křesťanských spisech jako nepochybné autority, kolem roku 200 vznikl nejstarší zachovaný soupis knih vznikajícího Nového zákona (Zlomek Muratoriho), kdežto o postavení některých obecných listů a Apokalypsy se diskutovalo až do 4. století. Naopak v některých církevních obcích se četly a uznávaly i další spisy, které se nakonec nestaly součástí Nového zákona. Kromě toho vznikla v této době řada dalších spisů, které se sice také odvolávaly na autoritu apoštolů, nikdy však nedosáhly obecného uznání (List Laodicejským, Evangelium Tomášovo atd.). Obvykle se označují jako (novozákonní) apokryfy; některé z nich byly objeveny až v 19. století.

Autorství

Stará křesťanská tradice připisuje jednotlivé knihy Nového zákona známým postavám, apoštolům a jejich žákům. Autorství se ovšem tehdy chápalo méně výlučně – ostatně starozákonní knihy, známé jako „Mojžíšovy“, líčí také Mojžíšovu smrt. Ve starých rukopisech mají evangelia nadpisy jako „Podle Matouše“, „Podle Jana“, což nemusí znamenat přímé autorství.[4]

Textová a literární kritika dnes soudí, že první tři evangelia vznikla v letech 70–90. Tři první (tzv. synoptická) evangelia jsou zřetelně redakce, závislé na starších sbírkách výroků, příběhů a podobenství. Pokud se i v odborné diskusi hovoří o „Markovi“ nebo „Lukášovi“, míní se tím původce (redaktor) současného textu. Evangelista Jan napsal svůj spis kolem roku 100.[5]

Markovo evangelium bylo sepsáno nejdříve, pravděpodobně okolo roku 70. Autorem Markova evangelia je podle tradice Jan Marek, který vystupuje v knize Skutků (Sk 12, 12.25 atd.) a také čtyřech novozákonních epištolách (např. Ko 4,10). Tento „Jan, zvaný též Marek“ doprovázel Pavla a Barnabáše až do Pamfylie v Malé Asii na jejich první misijní cestě (Sk 13,5.13). Nebyl očitým svědkem Ježíše Krista, ale informace o životě Ježíše Krista měl zejména od apoštola Petra, který byl jedním ze 3 nejbližších Ježíšových učedníků. Že by však skutečně tento Marek napsal text Evangelia podle Marka nelze doložit.[6]

Kniha Skutků pochází od téhož autora, který napsal i Evangelium podle Lukáše. Z listů, připisovaných apoštolu Pavlovi, je u 7 nepochybným autorem (1Te, Ga, 1K, 2K, Ř, Fp a Fm), u zbývajících 6 byl možná jen učitelem a inspirátorem nějakého žáka. Listy Janovy, První list Petrův a List Židům vznikly patrně kolem roku 100. List Judův a 2. list Petrův možná ještě později, a pocházejí pravděpodobně od apoštolských žáků.[5]

Textová tradice

Stránka Vatikánského kodexu (B, 4. stol.)

Spisy Nového zákona se zachovaly v mimořádně velkém počtu starých opisů, překladů, zlomků a citátů, takže jsou zdaleka nejlépe zajištěnými starověkými texty.

  • Nejstarší zachované zlomky na papyru pocházejí z Egypta, a to už od 2. století; nejstarší z nich, papyrus Rylands 457 (P52) s několika verši Janova evangelia, vznikl kolem roku 140.
  • Od 2. století vznikaly i první překlady novozákonních knih do latiny, do syrských a egyptských dialektů; z téže doby pocházejí i nejstarší citáty v dílech raně křesťanských autorů (Kléméns Alexandrijský, Órigenés, Ireneus aj.), kteří se na ně už odkazují jako na autoritu.
  • Ze 4. století pocházejí i nejstarší a víceméně úplné rukopisy celé řecké Bible, Starého i Nového zákona, pergamenové kodexy Vatikánský (označován jako B), Sinajský (Alef), Alexandrijský (A) a další. Na rozdíl od starší formy svitků, které se opisovaly jednotlivě, vyžadoval právě kodex (vázaná kniha) jednoznačné stanovení rozsahu kánonu, tj. rozhodnutí o tom, které knihy do něho patří a které nikoli.[7]

Překlady

Od 4. století se těžiště křesťanství přesunulo na západ a zároveň latina nahradila řečtinu jako „světový“ jazyk Římské říše. Pro další historii Nového zákona a jeho působení byly tedy rozhodující překlady, zejména latinské. Nejstarší latinské překlady (vetus latina) vznikaly od 2. století patrně v Severní Africe, koncem 4. století pověřil papež Damasus učence Jeronýma (Hieronymus), aby je opravil a sjednotil. Jeroným se usadil v Palestině a tam vznikl kvalitní latinský překlad celé Bible z původních hebrejských a řeckých textů, který se pak pod názvem Vulgata užíval na západě po celý středověk a byl také základem prvních překladů do národních jazyků.

Už v pozdní antice a raném středověku vznikla řada překladů do národních jazyků (gótský překlad Wulfilův kolem 380, arménský, syrský, koptský a gruzínský překlad kolem 500, slovanský překlad sv. Metoděje kolem 870), a části Nového zákona byly už ve středověku přeloženy do řady jazyků. Teprve po roce 1350 se však objevily překlady celého Nového zákona (případně celé Bible) do češtiny (kolem 1360), do němčiny, francouzštiny, angličtiny a dalších evropských jazyků. Mezi prvními tištěnými knihami byl Nový zákon a Bible v latině (1455), italštině, němčině, češtině (1475), francouzštině, katalánštině a dalších.

Stránka první tištěné Bible v latině (J. Gutenberg, 1455)

Teprve koncem středověku se na západě rozšířila znalost řečtiny a od roku 1500 vycházejí tiskem nová vydání řecké Bible i nové překlady z původních jazyků. V letech 1514–1520 vyšlo na podnět kardinála Jimeneze v Alcalá de Henares (Complutum) paralelní vydání Bible v hebrejštině, řečtině a latině Polyglotta complutensis, 1516 vyšel Erasmův řecký Nový zákon. Pod vlivem knihtisku i reformace se šířila potřeba soukromé četby Bible a vznikaly nové, velice významné překlady Nového zákona. Patří sem český překlad Jana Blahoslava (1564), převzatý pak do Bible kralické, anglický překlad Tyndalův (1527) a Bible krále Jakuba (1611), francouzský překlad Lefevra d'Etaples (1530), Lutherův překlad celé Bible (1534) a další. Všechny tyto překlady měly hluboký vliv na další utváření národních jazyků a dlouho tvořily i jazykovou normu. Jejich předlohy byly však málo spolehlivé a Erasmus dokonce chybějící část Apokalypsy přeložil sám z latiny do řečtiny.

Na to reagovalo soustavné kritické zkoumání a porovnávání biblických textů, které začíná v 17. století (Jean Astruc) a vyvrcholilo v kritických vydáních 19. století. Rozvoj misií a později koloniálních říší kromě toho vyvolal zájem o překlady Bible do dalších i mimoevropských jazyků. Počátkem 19. století vznikly biblické společnosti (anglická 1804), které se starají o překládání a vydávání Bible. Podle jejích údajů byly aspoň části Bible přeloženy do 2900 jazyků a pro 98 % světové populace je Bible jazykově dostupná.

Kritická vydání Nového zákona

Zejména během 19. století se vědcům podařilo shromáždit a porovnat stovky starých rukopisů a překladů, tisíce citátů a zlomků biblického textu. Na základě rozdílů mezi řeckými a latinskými texty se často podařilo uspořádat rukopisy do „rodokmenů“ a jednotlivým verzím přiřadit poměrně spolehlivé váhy. V celém textu Nového zákona je registrováno asi sto tisíc odchylek, většinou zřejmých písařských chyb, pokusů odstranit rozdíly mezi líčením 4 evangelií a podobně.

Současná kritická vydání původních textů, jež jsou základem pro moderní překlady, registrují tisíce drobných a několik významnějších odchylek, jež se uvádějí v poznámkách. Mezi významné odchylky patří například úryvek o cizoložné ženě[8] nebo výrok o člověku, který v sobotu pracuje,[9] jež chybí v nejstarších a nejlepších rukopisech. Naopak v několika starých rukopisech chybí část Mk 16,9–20[10] a je nahrazena stručnějším zněním.

Kulturní význam Nového zákona

Nový zákon jako nejčastěji používaná část Bible měl a má pro evropskou i českou kulturu nesmírný význam. Biblické překlady patřily v řadě evropských jazyků k prvním psaným textům vůbec, takže silně ovlivnily vznik spisovných jazyků. Druhou vlnu tohoto jazykového vlivu způsobily překlady reformační, například Bible kralická, která i pro české národní obrození představovala téměř normu.

Při překladech se do národních jazyků dostala řada slov, slovních spojení, úsloví a podobně, které dnes patří k běžnému jazykovému fondu. Nejenom biblická jména (Alžběta, Anna, Jakub, Jan, Josef, Marie, Pavel, Petr, Tomáš aj.) dodnes patří mezi nejčastější, ale i slova jako „farizej“, „talent“, „pokušení“, „kříž“ nebo obraty jako „ztracený syn“ nebo „kdo nepracuje, ať nejí“ pocházejí z biblického jazyka. Podobně velký byl i vliv novozákonních metafor nebo podobenství a je tomu tak i v současné české poezii.[11]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Sokol, Člověk a náboženství. Praha 2003, str. 113 nn.
  2. ↑ Podle A. Novotného vzniklo nejstarší, tj. Markovo evangelium před rokem 70: Biblický slovník, heslo Evangelia, str. 161.
  3. ↑ Např. H. Haug (Hsg.), Bibellexikon. Einsiedeln: Benziger 1968. Sl. 446n.
  4. ↑ Viz Ř 16, 22 (Kral, ČEP); 1Kor 16, 21 (Kral, ČEP); Ga 6, 11 (Kral, ČEP) aj.
  5. ↑ a b POKORNÝ, Petr; HECKEL, Ulrich; POKORNÝ, Petr. Úvod do Nového zákona: přehled literatury a teologie. Vyd. 1. vyd. Praha: Vyšehrad 835 s. (Edice Teologie). ISBN 978-80-7429-186-9. 
  6. ↑ POKORNÝ, Petr. Evangelium podle Marka. 1. vyd. Praha: Centrum biblických studií Akademie věd a Univerzity Karlovy, 2016. 346 s. ISBN 978-80-7545-007-4. 
  7. ↑ Pokorný, Úvod do Nového zákona. Praha 1999, kap. VI. a VII.
  8. ↑ J 7, 53 – 8, 11 (Kral, ČEP)
  9. ↑ Lk 6, 5 (Kral, ČEP)
  10. ↑ Mk 16, 9–20 (Kral, ČEP)
  11. ↑ Balabán – Nytrová, Biblický třpyt v české poezii 20. století. Praha 2007.

Literatura

  • CARSON, D. A; MOO, Douglas J. Úvod do Nového zákona. Praha: Návrat domů, 2008. 700 s. ISBN 978-80-7255-165-1. 
  • DOUGLAS, J. D, a kol. Nový biblický slovník. 2. vyd. Praha: Návrat domů, 2009. 1243 s. ISBN 978-80-7255-193-4. 
  • MOLONEY, Francis J. Evangelium podle Jana. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2009. 614 s. ISBN 978-80-7192-991-8. 
  • POKORNÝ, Petr. Literární a teologický úvod do Nového zákona. Praha: Vyšehrad, 1993. 333 s. ISBN 80-7021-052-4. 
  • POKORNÝ, Petr; HECKEL, Ulrich. Úvod do Nového zákona : přehled literatury a teologie. Praha: Vyšehrad, 2013. 835 s. ISBN 978-80-7429-186-9. 
  • PORSCH, Felix. Evangelium sv. Jana. Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 1998. 215 s. ISBN 80-7192-262-5. 
  • G. Bessiere, Ježíš: nečekaný Bůh. Praha 1995. ISBN 80-85871-18-1
  • R. E. Brown, Ježíš v pohledu Nového zákona. Praha 1998. ISBN 80-7021-228-4
  • Wolfgang Kosack:Novum Testamentum Coptice. Neues Testament, Bohairisch, ediert von Wolfgang Kosack. Novum Testamentum, Bohairice, curavit Wolfgang Kosack. / Wolfgang Kosack. neue Ausgabe, Christoph Brunner, Basel 2014. ISBN 978-3-906206-04-2.
  • Dus – Pokorný (vyd.), Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Praha: Vyšehrad 2001
  • Dus – Pokorný (vyd.), Novozákonní apokryfy II. Příběhy apoštolů. Praha: Vyšehrad 2003
  • Dus – Pokorný (vyd.), Proroctví a apokalypsy. Novozákonní apokryfy III. Praha: Vyšehrad 2007
  • H. Haug (Hsg.), Bibellexikon. Einsiedeln: Benziger 1968.
  • J. Musset, Kniha o Bibli: Nový zákon. Praha 1992. ISBN 80-00-00345-7
  • NOVOTNÝ, Adolf. Biblický slovník. Praha: Ústřední církevní nakladatelství, 1956. 2 svazky. (Kalich). Dostupné online. 
  • Robinson, J. A. T. Redating the New Testament. Oregon, USA: Wipf & Stock, 1976. ISBN 9781579105273.

Související články

Externí odkazy

Anglicky

Řecky

Jiné jazyky

Média použitá na této stránce

P46.jpg

Folio from Papyrus 46, containing 2 Corinthians 11:33-12:9

Transcription with spaces restituted (the bracketed portions are illegible, abbreviated or missing and are not necessarily attested by P46):

εν σαργανη εχαλασθην δια του τειχους
και εξεφυγον τας χειρας αυτου καυχασ-
θαι δει ου συμφερον μ[ε]ν ελευσομαι δε
εισ οπτασιας και αποκαλυψεις κ[υριο]υ οιδα
ανθρωπον εν χ[ριστ]ω προ ετων δεκατεσσαρων
ειτε εν σωματι ουκ οιδα ειτε εκτος του σω-
ματος ουκ οιδα ο θ[εο]ς οιδεν αρπαγεντα τον
τοιουτον εως τριτου ουρανου και οιδα τον
τοιουτον ανθρωπον ειτε εν σωματι ειτε
χωρις του σωματος ουκ οιδα ο θ[εο]ς οιδεν οτι
ηρπαγη εις τον παραδεισον και ηκουσεν
αρρητα ρηματα α ουκ εξον ανθρωπω λα-
λησαι υπερ του τοιουτου καυχησομαι υπερ
δε εμαυτου ουδεν καυχησομαι ει μη εν ταις
ασθενειαις εαν γαρ θελω καυχησομαι
ουκ εσομαι αφρων αληθειαν γαρ ερω
φειδομαι δε μη τις εμε λογισηται υπερ
ο βλεπει με η ακουει τι εξ εμου και τη
υπερβολη των αποκαλυψεων ινα μη
υπεραιρωμαι εδοθη μοι σκολοψ τη σαρκι
αγγελος σατανα ινα με κολαφιζη ινα [μη]
υπεραιρωμαι υπερ τουτου τρις [τον κυριον]
παρεκαλεσα ινα αποστη α[π' εμου και ει-]
ρηκεν μοι αρκει σοι η χα[ρις μου η γαρ]
δυναμις [εν ασθενεια τελειται ηδιστα ουν]

The New American Standard Bible (which follows P46 in all but 7 instances, 2 of which are spelling errors in P46) translates the text as follows:

...[and I was let down] in a basket [through a window] in the wall, and so escaped his hands. Boasting is necessary, though it is not profitable; but I will go on to visions and revelations of the Lord. I know a man in Christ who fourteen years ago--whether in the body I do not know, or out of the body I do not know, God knows--such a man was caught up to the third heaven. And I know how such a man--whether in the body or apart from the body I do not know, God knows--was caught up into Paradise and heard inexpressible words, which a man is not permitted to speak. On behalf of such a man I will boast; but on my own behalf I will not boast, except in regard to my weaknesses. For if I do wish to boast I will not be foolish, for I will be speaking the truth; but I refrain from this, so that no one will credit me with more than he sees in me or hears from me. Because of the surpassing greatness of the revelations, for this reason, to keep me from exalting myself, there was given me a thorn in the flesh, a messenger of Satan to torment me--to keep me from exalting myself! Concerning this I implored the Lord three times that it might leave me. And He has said to me, "My grace is sufficient for you, for power [is perfected in weakness " Most gladly, therefore, I will rather boast about my weaknesses, so that the power of Christ may dwell in me.]

In the King James Version of the Bible this is translated as:

And through a window in a basket was I let down by the wall, and escaped his hands.
It is not expedient for me doubtless to glory. I will come to visions and revelations of the Lord.
I knew a man in Christ above fourteen years ago, (whether in the body, I cannot tell; or whether out of the body, I cannot tell: God knoweth;) such an one caught up to the third heaven. And I knew such a man, (whether in the body, or out of the body, I cannot tell: God knoweth;) How that he was caught up into paradise, and heard unspeakable words, which it is not lawful for a man to utter. Of such an one will I glory: yet of myself I will not glory, but in mine infirmities.
For though I would desire to glory, I shall not be a fool; for I will say the truth: but now I forbear, lest any man should think of me above that which he seeth me to be, or that he heareth of me. And lest I should be exalted above measure through the abundance of the revelations, there was given to me a thorn in the flesh, the messenger of Satan to buffet me, lest I should be exalted above measure.
For this thing I besought the Lord thrice, that it might depart from me. And he said unto me, My grace is sufficient for thee: for my strength is made perfect in weakness. Most gladly therefore will I rather glory in my infirmities, that the power of Christ may rest upon me.
Codex Vaticanus B, 2Thess. 3,11-18, Hebr. 1,1-2,2.jpg
Page from Codex Vaticanus B (Bibl. Vat., Vat. gr. 1209; Gregory-Aland no. B or 03); Page containing Bible Texts 2Thess. 3,11-18, Hebr. 1,1-2,2.jpg