Novorenesance

Novorenesance (neorenesance) je historizující umělecký sloh 2. poloviny 19. století, který vychází z renesance. Ke konci 19. století se začínají na novorenesančních stavbách objevovat secesní prvky. Rovněž je časté, že novorenesanční budova má secesní interiéry.

Novorenesance ve světě

Renesanční formy se znovu objevují v Evropě i Severní Americe, oblíbená je italská, zvláště florentská architektura, ale také anglická, francouzská či saská renesance. Často také dochází k mísení forem, zejména s novoklasicismem a novogotikou. Novorenesance je ve Francii spojena s architekturou druhého císařství, největší stavbou je pak zámek Ferrières. V Anglii ji uplatňuje Charles Barry (autor novogotického Westminsterského paláce). Novorenesanční stavby se objevují i jinde, např. v Budapešti (bazilika svatého Štěpána) nebo Vídni (Uměleckohistorické muzeum).

Novorenesance v Česku

Česká novorenesance je spojena s národním uvědoměním, často se tak tento sloh uplatňoval při stavbě velkých veřejných staveb (divadla, muzea, národní domy, sokolovny, banky, nádraží, školy apod.). Tvůrci novorenesančních budov v českých zemích náležejí ke generaci Národního divadla, kteří spolupracovali s významnými sochaři a malíři (nejen) na výzdobě Národního divadla jako symbolu umělecké, kulturní, společenské a hospodářské emancipace Českého národa.

Architekti

• Antonín Barvitius
• Josef Schulz
• Ignác Ullmann
• Antonín Wiehl
• Josef Zítek
• Josef Niklas
• Jan Vejrych
• Josef Arnold
• Osvald Polívka
• Antonín Balšánek
• Jan Koula
• Rudolf Kříženecký
• Jan Zeyer
• Antonín Turek

Malíři a sochaři

• Mikoláš Aleš
• František Ženíšek
• Bohuslav Schnirch
• Josef Václav Myslbek
• Maxmilián Pirner

Památky v novorenesančním slohu

Praha

• Národní divadlo
• Národní muzeum
• Nuselská radnice
• Rudolfinum
• Gröbova vila
• Muzeum hlavního města Prahy
• Letenská vodárenská věž
• Vinohradská vodárenská věž
• Národní dům na Vinohradech
• Kostel sv. Václava na Smíchově
• Vršovický zámeček (Rangherka)
• komplex budov zbořeného Nádraží Praha-Těšnov

Čechy a Morava

• Měšťanská beseda v Plzni
• Západočeské muzeum v Plzni
• Liberecká radnice
• Mlýnská kolonáda v Karlových Varech
• Hotel Imperial v Karlových Varech
• Císařské lázně (Karlovy Vary)
• Hotel Nové Lázně a Společenský dům Casino v Mariánských Lázních
• Katedrála Božského Spasitele v Ostravě
• Justiční akademie v Kroměříži
• Radnice v Napajedlích
• Regionální muzeum v Chrudimi
• Soubor staveb v Roudnici nad Labem
• Hrobka rodiny Daubkovy

Stavby navržené Antonínem Wiehlem

Veřejné stavby navržené Antonínem Wiehlem

Významné místo mezi architekty tvořícími ve stylu novorenesance má Antonín Wiehl, jako tvůrce stylu obnovené české renesance. Podle Wiehlových návrhů byly realizovány významné stavby a rekonstrukce historických budov v Praze i dalších městech v Čechách:

• Staroměstská vodárna (Městská vodárna staroměstská v Praze) na Novotného lávce u Karlova mostu – od 12. 5. 1936 Muzeum Bedřicha Smetany (spolupráce na sgrafitech s Mikolášem Alšem, Františkem Ženíškem a Janem Koulou)^[1] (1883)^[2]
• Městská přečerpávací stanice v Praze čp. 1264/7 v Sokolské ulici(1883)^[1]jako součást vodárenského areálu na Karlově.^[3][4]
• arkády Vyšehradského hřbitova (1887)
• hrobka významných osobností Slavín^[1][5] na Vyšehradě (spolupráce se sochařem Josefem Maudrem)^[6][7] (1889–1893)
• koncepce výstaviště Jubilejní výstavy v roce 1891 (spolupráce Bedřichem Münzbergerem^[1]
• Městská spořitelna pražská v Rytířské ulici čp. 236. Společný návrh s architektem Osvaldem Polívkou z roku 1891. Stavba provedena 1892–94. Na výzdobě se podíleli malíři Mikoláš Aleš a František Ženíšek a další, sochaři Bohuslav Schnirch a Stanislav Sucharda a řada dalších)^[1][8]
• Fara u sv. Petra v Praze u kostela svatého Petra na Poříčí, Praha 1-Nové Město, Biskupská 1137/13, návrh sgrafit Celda Klouček (1893–94))^[1][9][10]

Činžovní domy navržené Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem jako první budovy obnovené české renesance

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Od 70. let 19. století se Wiehl stal vůdčí osobností zejména mezi architekty novorenesančních nájemních domů v Praze.^[11][12]V letech 1875–1896 bylo podle jeho návrhů v Praze postaveno 11 činžovních domů na Starém Městě, Novém Městě a na Vinohradech (z toho dva byly zbořeny). Na těchto stavbách Wiehl postupně propracovával své typické prvky obnovené české renesance: štíty, sgrafita, režné zdivo. Ve spolupráci s Alšem, Ženíškem a dalšími malíři Wiehl na fasádách domů představuje veřejnosti výzdobu s českou vlasteneckou tematikou v duchu českého národního obrození a hrdiny a děje z české mytologie.

• Dům Bohuslava Schnircha v Mikovcově ulici čp. 548/5 na Vinohradech, autory výzdoby jsou Schnirch a Fr. Ženíšek. (1875)^[13][14]
• Dům čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem. Autory výzdoby jsou Ženíšek a Myslbek (1876)^[15][16]
• Dům čp. 317/15 v ulici Karoliny Světlé U Vratislavů Wiehl stavěl spolu se J. Zeyerem (1877)^[15][17]
• nárožní Dům U Mladých Goliášů čp. 527/I ve Skořepce Praha 1 Staré Město, Jilská 2, Skořepka 1. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy sgrafit Mikoláš Aleš.(1888–1889)^{[18][19][20][21]}
• nárožní dům čp. 542 ve Zborovské ulici 42 na Smíchově. Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. Návrhy plastik J. V. Myslbek. (1885)^[22][23][24]
• nárožní dům čp. 1682 Na Poříčí (or. č. 18), (Havlíčkova č. o. 15). Wiehl postavil s Karlem Gemperlem. (1886)^[1]
• vlastní nárožní Wiehlův dům čp. 792 na Václavském náměstí autoři výzdoby Aleš a Josef Fanta (1894–96)^[1][25]

Sgrafito v novorenesanci

(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Významným prvkem výzdoby novorenesančních budov jsou sgrafita. Jako první sgrafita v Praze navrhl Vojtěch Ignác Ullmann v roce 1867 na budově Vyšší dívčí školy v Praze ve Vodičkově ulici.^[26]O rozšíření sgrafit v pražské novorenesanční architektuře se významně zasloužil architekt Josef Schulz, podle jehož návrhu se rekonstruovalSchwarzenberský palác v roce 1870. V rámci přípravy této rekonstrukce prakticky ověřoval metody tvorby sgrafitové výzdoby fasád v 15. a 16. století v českých klimatických podmínkách podle dochovaných receptur. Schulzovou zásluhou se zájem o sgrafita rozšířil a řada českých architektů je začala uplatňovat ve výzdobě novorenesančních činžovních domů a hledala inspiraci ve výzdobě renesančních domů.^[27] O uplatnění sgrafit například referoval Jan Koula v článku „Domy pp. architektů V. Skučka a J. Zeyera“^[28] a své zkušenosti se sgrafity publikoval i malíř Láďa Novák,^[29] který často na fasádách domů tvořil výzdobu podle Alšových kartonů.^[30][31] O uplatnění sgrafit na fasádách nájemních domů a veřejných budov se významně zasloužil architekt Antonín Wiehl. Mezníkem Wiehlovy tvorby je dům čp. 1035/I. v Poštovské ulici, který Wiehl navrhl ve spolupráci s Janem Zeyerem a s dalšími umělci. Sgrafita navrhl František Ženíšek. Sgrafitová fasáda domu je ukončená lunetovou římsou, což bylo v té době ojedinělé řešení. Wiehl lunetovou římsu zapracoval do projektu až v průběhu stavby a inspiroval se Schwarzenberským palácem v Praze po Schulzově rekonstrukcí (podobně se tímto palácem inspiroval u atiky a lunet se grafity Fary u sv. Petra v Praze.^[32]

Dobové reakce na Wiehlův architektonický styl a využití sgrafit na fasádách domů

Wiehlovo do té doby neobvyklé pojetí výzdoby domů vzbudilo pozornost a příznivý ohlas. O tom svědčí svědčí názor historičky a etnografky Renáty Tyršové publikovaný po dokončení domu čp. 1035/17 v ulici Karolíny Světlé: „Stavby Antonínem Wiehlem vytvořené mají vždy zcela zvláštní a osobitý půvab svůj. Půvab ten nezáleží jen ve vynikajících vlastnostech architektonických, ale též ve výzdobě figurální, kterouž s vybraným vkusem a taktem pro ně si volívá. Je to vždy kus místní biografie, jenž v takové dekoraci sgraffitové, malířské neb sochařské se zračí. Také vlys sgraffitový, kterýž před několika roky prof. Ženíšek pro dům v Poštovské ulici komponoval, líčí nám výjevy z pražského života, zachycené s oním humorem neodolatelným, jehož přední podmínkou jest vnitřní pravda, druhou pak jistá míra idealisace, bez níž všední scény podobného druhu banálními by ostaly. Toto idealisování spočívá zde především v převedení na postavy dětské, čímž zároveň požadavkům dekorativním i zevním poměrům nízkého vlysovitého pruhu je vyhověno. Uprostřed vlysu svého uvádí nás umělec na stavbu domu. Zde vidíme architekta s dvěma přáteli, zedníka za zády polírovými dýmku si cpoucího, řadu soudruhů v horlivé práci i roztomilou dělnici o lopatu opřenou. Po obou stranách lešení řadí se scény z pražské přítomnosti, jež snad za půl věku bude již minulostí pozapomenutou a za století kouskem kulturní historie. Hned na okraji zvěčnil Ženíšek marciální držení našich junáckých ostrostřelců. U brány, charakterisované výběrčím, kverlá mlékařka horlivě podezřelý obsah svých bandasek. Ovocnářka v babce pod slunečníkem usazená je skvostným exemplářem pražské hokyně, neméně pak obě klepny v malebných nedbalkách své živé sny po ránu si vyprávějící. Invalidu – flašinetáři je pendantem jiná charakteristická figura – uzenkář, závěrek tvoří sad na ostrově s mrzutým pensistou na lavičce a s dvojicí děvčátek z hudební školy se vracejících, jimž mladý pán rozkošně se dvoří, a konečně lodice „Blesku“, situaci domu poblíž řeky nám připomínající…“^[33] Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako „výklad o vývoji a stylu A. Wiehla“ „...Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim poprvé, když postavil svůj „sgrafitový domek“ v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studoval je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o „české renesanci“; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...“^[34][35][36]

Galerie české neorenesance

Architekti

• 

  Antonín Wiehl

• 

  Josef Zitek

• 

  Josef Niklas (1895 Vilim)

• 

  Bedřich Münzberger

• 

  Osvald Polívka (1896 Jan Tomáš)

Malíři a sochaři

• 

  Josef Václav Myslbek

• 

  Maxmilián Pirner

• 

  František Ženíšek

• 

  Mikoláš Aleš

• 

  Bohuslav Schnirch

• 

  Jan Koula (1895 Langhans)

• 

  Antonín Popp (1903)

• 

  Josef Mauder

Veřejné stavby

• 

  (c) Eva Haunerová, CC BY-SA 3.0

  Měšťanská beseda v Plzni

• 

  Národní divadlo v Praze

• 

  Nádraží Praha-Těšnov krátce po dostavbě

• 

  Radnice v Liberci

• 

  Hotel Nové Lázně v Mariánských Lázních

• 

  Radnice v Bílsku-Bělé

• 

  Hotel Imperial v Karlových Varech

• 

  (c) Tiia Monto, CC BY-SA 4.0

  Muzeum Bedřicha Smetany v Praze

• 

  Budova pošty na Výstavišti 1891

• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

  Výstaviště – budova kanceláře Výstavy 1891 (ŠJů)

• 

  Městská spořitelna Praha, Staré Město, Rytířská 536 (PatrikPaprika)

• 

  Praha, Malá Strana, Petřín, zrcadlové bludiště (Aktron / Wikimedia Commons)

• 

  Novoměstská radnice (Nové Město), Karlovo nám. 23 (VitVit)

• 

  Lapidarium – výstaviště (po novobarokní úpravě) (Tony Hisgett)

Kostely, fary, pomníky, hrobky

• 

  Pomník Jana Žižky - Žižkovo Pole (Miaow Miaow)

• 

  Slavín na Vyšehradském hřbitově (Miaow Miaow)

• 

  Fara u kostela sv. Petra, Biskupská 13, Praha-Nové Město (Michal Kmínek)

• 

  Sbor Jednoty bratrské v Mladé Boleslavi (Jan Polák)

• 

  Dřevěná zvonice u kostela sv. Ludmily v Mělníku (Dezidor)

• 

  Dobříš kostel Nejsvetejsi Trojice (Hynek Moravec)

• 

  Pomník Jana Žižky z Trocnova v Čáslavi (Petr1888)

Nájemní domy a vily

• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

  Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5

• 

  Městský dům U Bechyňů, Praha 1-Staré Město, Skořepka čp. 527

• 

  Nájemní dům Na poříčí 1682/18

• 

  Činžovní dům (Staré Město), Praha 1, Karoliny Světlé čp. 1037/17, Staré Město

• 

  Nájemní dům Zborovská – Vodní, čp. 542

• 

  Měšťanský dům čp. 560 na Wilsonově ulici ve Slaném

• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

  Praha-Staré Město, Divadelní 14

• 

  Duslova vila v Berouně

• 

  Nájemní dům U Dvou draků na Novém Městě

Detaily fasád staveb

• 

  Alšova výzdoba fasády Wiehlova domu (nároží z Vodičkovy ulice)

• 

  Detail fasády Smetanova muzea (Øyvind Holmstad)

• 

  Přízemí Smetanova muzea z Novotného lávky (High Contrast)

• 

  Pohled na přízemí Smetanova muzea z Karlova mostu – povodně 2013 (Juandev)

• 

  Sgrafita na Wiehlově domě ve Slaném z Divadelní ulice

• 

  Novoměstská radnice – detail štítu (Ondřej Kořínek)

• 

  Detail štítu a režného zdiva Smetanova muzea (High Contrast)

• 

  Novoměstská radnice – detail štítu z podhledu (Ergane)

• 

  (c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

  Schnirchův dům, Vinohrady, Mikovcova 5. Detail sgrafita (ŠJů)

• 

  (c) I, Krokodyl, CC BY 2.5

  Znak Malé Strany na budově Městské spořitelny (Hynek Moravec)

• 

  Žižkova mohyla – detail podstavce s nápisy (cheva)

• 

  Dům U Bechyňů – detail fasády (Enfo)

• 

  Fara (Nové Město) Biskupská 13 – detail fasády (Ondřej Kořínek)

• 

  Duslova vila (Beroun) – detail průčelí (Ondřej Kořínek)

• 

  Hrobka Daubků detail režného zdiva a hlavice sloupu

• 

  Zvonice u sv. Ludmily Mělník (VitVit)

• 

  Detail Slavína (Enfo)

• 

  Slavín – detail desek se jmény pohřbených (Richenza)

• 

  Detail klenby arkád Vyšehradského hřbitova (Enfo)

Odkazy

Reference

Literatura

• BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. Sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. Kapitola Pomníky, náhrobky, hřbitovy, s. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
• BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město Plasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
• DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
• KREISINGER, Josef. Liteň a přifařené k ní obce. Liteň: nákladem autora, 1896. S. 1–79. 
• KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
• KLOUZA, Radomil. Restaurátorská zpráva. Maxmilián Pirner. Epitaf rodiny Doubkovy, olejomalba na plátně, Liteň u Berouna. první. vyd. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2009. Dostupné online. 1 sv., 1 část 1 × CD-ROM – identický obsah s dokumentem. 
• LACINA, Vlastislav. Daubek, Josef Šebestián. hiu.cas.cz/cs [online]. [cit. 2014-11-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-24. 
• LODR, Alois. J. V. Myslbek. Korespondence/uspořádal, průvodní slovo a předmluvu napsal A. Lodr. první. vyd. Praha: Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, 1960. 513 s. (Paměti). S. 219. 32 obr. příl., 109 čb. obr.Seznam dokumentárních příloh. – Seznam obr. – Lit.. 
• MÁDL, Karel Boromejský. Jos. V. Myslbek / Tekstem doprov. Karel B. Mádl. první. vyd. Praha: Unie, 1901. nestr. 38 stran obrazových příloh s. S. XII. 
• MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování reliéfu s motivem letících puttů na průčelí pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2007. 1 sv., 1 část s. Dostupné online. 
• MELICHAROVÁ, Věra; KARTÁKOVÁ, Daniela. Zpráva o restaurování soch andělů na střeše pohřební kaple rodiny Daubkovy v Litni. Praha: Národní památkový ústav v Praze, 2006. 2 sv., 2 části s. Dostupné online. 
• 28 Duslova vila [online]. Beroun: Město Beroun [cit. 2015-09-21]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-09-29. 
• PELC, Vít. Mgr. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–30. Dostupné online.
• PODLAHA, Antonín. Posvátná místa Království českého. Dějiny a popsání chrámů, kaplí, posvátných soch, klášterů a jiných pomníků katolické víry a nábožnosti v Království českém.Řada první: Arcidiecese Pražská, Díl II., Vikariáty: Berousnký, Bystřický a Plzeňský. Sepsal Antonín Podlaha.. první. vyd. Praha: Nákladem Dědictví sv. Jana Nepomuckého, 1908 (1908 tisk). 230 s. (Knih "Dědictví Svatojanského" čís. 101.. Podíl údů "Dědictví Svatojanského" na rok 1908 čís. 3). Kapitola 6.Liteň, fara, s. 61–67. 
• POCHE, Emanuel, et al. Umělecké památky Čech. první. vyd. Svazek 2. Praha: Academia, 1978 (1978 tisk). 578 s. S. 270. 
• Pražské hřbitovy. Vyšehradský hřbitov. Slavín. [online]. Praha: Správa pražských hřbitovů [cit. 2015-09-27]. Dostupné online. 
• ROZINKOVÁ, Kateřina. Renáta Tyršová a její role ve výtvarné kritice a teorii poslední čtvrtiny 19. století [online]. Praha: Univerzita Karlova v Praze. Filozofická fakulta, Ústav pro dějiny umění, 2013. Dostupné online. 
• VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
• Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
• VOLAVKA, Vojtěch. Josef Václav Myslbek / fotografoval Josef Ehm ; [úvod napsal Vojtěch Volavka ; úpravu navrhl a řídil Emanuel Purghart]. Praha: V. Neubert a synové, 1942. 125 s. 
• VOLAVKA, Vojtěch; VOLAVKOVÁ, H. Myslbekova součinnost s Antonínem Wiehlem na Riegrově hrobce. Umění. Roč. 1938, čís. 11, s. 460–472. ISSN null. 
• WIRTH, Zdeněk. Architektura v českém národním dědictví. první. vyd. Praha: [s.n.], 1961 (1961 tisk). 
• WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
• ŽÁKOVEC, František. Chrám znovuzrození. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1918 (1918 tisk). S. 101. 
• ŽÁKOVEC, František. Tři přátelé z Umělecké besedy/Dopis J. V. Myslbeka V. Hynaisovi. Lumír. Roč. 1930, čís. LVI, s. 485. ISSN null. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu novorenesance na Wikimedia Commons