Novověká filozofie

Novověká filozofie je souhrnné a poměrně neurčité označení pro evropskou filozofii v období od raného 17. století do pozdního 19. století.

Společné charakteristiky

I když je filozofická produkce v tomto období bohatá a velmi rozmanitá, spojuje ji několik charakteristických rysů.

  • Je to období občanských a náboženských válek, po nichž nastupují většinou absolutistické monarchie.
  • Filozofové píší a publikují stále více v národních jazycích.
  • Tak vznikají národní filozofické školy a tradice, které se navzájem méně stýkají a ovlivňují.
  • Filozofie přestává být společnou tradicí a stává se dílem výrazných osobností.
  • Hlavními tématy jsou politická filozofie, epistemologie a etika.
  • Typický filozof už není kněz, mnich a často ani univerzitní učitel, nýbrž žije jako více méně zámožný soukromník (Descartes, Spinoza, Voltaire) nebo chráněnec šlechtice či panovníka (Hobbes, Locke, Leibniz, Vico, Rousseau).
  • Od filozofie se oddělují další jednotlivé vědy.

Počátky novověké filozofie někteří spatřují v novém způsobu filozofického myšlení, jenž se v 17. století utvářel v učení Descartově, Spinozově, Hobbesově, Lockově, Leibnizově a dále se pak vyvíjel u osvícenců 18. století[1]; v téže době však vznikaly i myšlenky Pascalovy, později Kierkegaardovy.

Značná část novověkého myšlení je vedena snahou o ovládnutí přírody. V 16. století Podle Patočky střídá snahu porozumět snaha ovládat.[2] Marxisté M. Buhr a G. Irrlitz v monografii věnované německé klasické filozofii říkají, že „základním problémem klasické buržoazní filozofie“ od F. Bacona a R. Descarta po Hegela a Feuerbacha je problém ovládnout zákony přírody a racionální přestavby společenského života. „Bacon a Descartes už nezkoumají objektivní realitu v duchu feudálně klerikálního myšlení, tj. jako Bohem danou a na něm závislou, ale jako takovou realitu, kterou může člověk ovládnout tím, že ji přetváří“[3].

Hlavní proudy

Velké postavy novověké filozofie lze jen obtížně zařadit do nějakých škol, přesto v ní lze rozlišit tři hlavní proudy: racionalismus, empirismus a osvícenství.

Racionalismus

Podrobnější informace naleznete v článku Racionalismus.

Občanské a náboženské války hluboce otřásly všemi tradičními jistotami a evropské křesťanství rozdělila reformace. Z této nejistoty vzniká naléhavá potřeba najít novou a spolehlivou jistotu, kterou může nabídnout pouze všem společný rozum. Je to pouze rozum, který dovoluje nacházet a vyjadřovat obecné pravdy a zákonitosti a z nich vyvozovat jisté závěry, zejména v matematice.

Hlavní představitelé:

Empirismus

Podrobnější informace naleznete v článku Empirismus.

V anglické filozofii převládla jistá skepse vůči možnostem rozumu, navazující na středověký nominalismus: jedinou – i když nepříliš spolehlivou – jistotou pro člověka je jeho zkušenost. Z ní je třeba vycházet, opatrně zobecňovat a výsledky stále kriticky ověřovat.

Hlavní představitelé:

Osvícenství

Podrobnější informace naleznete v článku Osvícenství.

Z dlouhého období míru, prosperity a politických úspěchů vznikl dojem úplné svrchovanosti a soběstačnosti člověka. Hlavní příčinou nedostatků v lidské společnosti je setrvačné působení náboženských a jiných pověr, které lze ale překonat věděním a rozumným uspořádáním věcí. Tak vzniká také myšlenka pokroku spojená s myšlenkou osvobození a emancipace člověka.

Hlavní představitelé:

Panovníci:

Immanuel Kant

Podrobnější informace naleznete v článku Immanuel Kant.

Na konci celého období stojí velká syntéza Immanuela Kanta, která spojuje a shrnuje všechny tři uvedené proudy. Kant sám byl především osvícenec, dokázal však smířit racionalismus s empirismem a obojí cestě poznávání vykázat její místo. Tím už přesahuje období novověké filozofie a zároveň zakládá německý idealismus, nejvýznamnější filozofický proud 19. století.

Odkazy

Reference

  1. ↑ Formování novověké filozofie. Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha: Svoboda, 1989. 731 s. ISBN 80-205-0025-1. S. 134. 
  2. ↑ PATOČKA, Jan. Kacířské eseje o filosofii dějin. London – Praha: OIKOYMENH, 2007. 135 s. ISBN 978-80-7298-275-2. S. 73n.. 
  3. ↑ M. Buhr, G. Irrlitz: Der Anspruch der Vernunft, 1, Berlin 1968, str. 19

Literatura

  • Sobotka – Znoj – Moural: Dějiny novověké filosofie. Praha 1994
  • McGreal, I. P., Velké postavy západního myšlení. Praha 1999
  • RÖD, W. Novověká filosofie I. Překlad Jindřich Karásek. 1. vyd. Svazek 8. Praha: OIKOYMENH, 2001. 384 s. (Dějiny filosofie). ISBN 80-7298-039-4. Zahrnuje filosofy od Francise Bacona po Spinozu (Galileo Galilei, René Descartes, Blaise Pascal, Thomas Hobbes a další). 
  • RÖD, W. Novověká filosofie II. Od Newtona po Rousseaua. Překlad Jindřich Karásek. 1. vyd. Svazek 9. Praha: OIKOYMENH, 2004. 580 s. (Dějiny filosofie). ISBN 80-7298-109-9. Zahrnuje filosofy od Newtona po Rousseaua (Locke, Leibniz, Berkeley, Wolff, Lessing, Hume a další). 
  • Formování novověké filozofie (původním názvem: Философия эпохи ранних буржуазных революций). Vedoucí autorského kolektivu: T. I. Ojzerman. Praha: Svoboda, 1989. 731 s. ISBN 80-205-0025-1. Obsahuje bibliografické odkazy a rejstřík. 

Související články

Externí odkazy