Oříkov

Oříkov
Oříkov, kaplička
Lokalita
Charakter	vesnice
Obec	Sedlčany
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	49°38′29″ s. š., 14°23′ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	80 (2021)[1]
Katastrální území	Oříkov (2,55 km²)
PSČ	264 01
Počet domů	39 (2011)[2]
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Oříkov
Další údaje
Kód části obce	46574
Kód k. ú.	646571
Geodata (OSM)	OSM, WMF
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oříkov je osada ležící ve Středočeském kraji, v okrese Příbram, která je částí města Sedlčany, od kterého leží asi 5 km západním směrem. Oříkov má vlastní stejnojmenné katastrální území o výměře 254,7 ha. Je rozložen v protáhlém údolí u Oříkovského potoka, který na jihovýchodě protéká Pustým rybníkem (1 ha). V roce 2011 zde trvale žilo 69 obyvatel.^[3]

Historie

První písemná zmínka o vesnici pochází z roku 1382,^[4] ale udává se také doba okolo roku 1088.^[5] Prvotně se jmenovala Oříkuov (= Oříkův dvůr). Statek a ves s okolní krajinou připadl ve 14. století pánům z Rožmberka a sdílel od 15. století všechny své osudy s blízkými Třebnicemi, k nimž byl připojen roku 1659. Dne 18. července 1685 Oříkov celý vyhořel.

V 16. století, kdy se osada počala psát Vořikov, odtud pocházel rytířský rod Vořikovských z Kundratic, jehož zakladatelem byl Václav. Ten se vyučil sladovníkem a usadil se v Praze, kde později, již jako bohatý sládek, získal na Starém Městě roku 1549 městské právo. Zemřel roku 1582. Jeho syn, Simon Vořikovský, zasedal od roku v desetipanském úřadě. Zemřel roku 1618, zanechal po sobě syna Václava, který byl roku 1628 konšelem na Starém Městě, účastnil se bojů v letech 1631–1639 a v letech 1635–1637 zastával úřad královského rychtáře. Václavovi synové Daniel a Václav si vedli statečně při obléhání Prahy Švédy roku 1648. Ačkoliv Vořikovští měli rytířský erb již od roku 1604 a psali se „z Kundratic“, přece si oba bratři vyprosili 22. června 1659 zvláštní majestát. Bylo jim znovu dáno rytířství a zároveň polepšen jejich erb. Potomci Vořikovských žili ještě na počátku nynějšího^[kdy?] století. Poslední se připomíná Felix (Šťastný) Josef Vořikovský z Kundratic, narozen 1837. Byl horním úředníkem a zemřel roku 1906 v Plzni v úplné chudobě.^[6]

Oříkov a Oříkovec patřily v minulosti farou a kostelem, školou a četnictvem k Sedlčanům, poštou k Dublovicům, zdravotním obvodem k Sedlčanům. Oříkov má kroniku, kterou roku 1921 založil a vedl starosta Josef Dvořák; týž spravoval též obecní knihovnu, založenou v roce 1922 se 73 svazky.

Stavby a části vsi

Na návsi u levého břehu potoka je zděná, čtvercová zvonička se zaoblenými hranami, vystavěná roku 1822. Má nad vchodem okrouhlé okénko a na stranách po jednom prázdném výklenku. Na taškové střeše je baňatá věžička se šindelovou stříškou, zakončenou kovovou bání a křížkem. Ve věžičce visí zvonek z téhož roku jako zvonička. Osadníci jej v první světové válce zakopali a tak jej uchránili před zrekvírováním. Uvnitř zvoničky je oltářík s křížem a se soškami Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého. Je tam uschován kostelní prapor. Strop je rovný, prkenný a podlaha cihlová. U vchodu stojí dřevěný kříž.

Osamělá skupina čtyř stavení u cesty, jež vede z Chlumce přes Ústupenice k Solopyskám, se jmenuje Nová Hospoda. Je tu hostinec, který dříve býval v sousedním statku.

Třetí částí Oříkova jsou čtyři hospodářské usedlosti jihozápadně na kraji lesa; jmenují se Oříkovec, v minulosti též Ořechovec.^[7] V minulosti býval Oříkovec samostatnou vsí s vladyckým statkem, který patřil roku 1382 rytíři Renvaldovi z Ústupenic. V neznámé době splynul Oříkovec s Oříkovem, s nímž měl pak společné dějiny.

Celá oříkovská osada čítala^[zdroj?] 34 domovní čísla se 187 obyvateli (roku 1920 33 čísla se 183 obyvateli, roku 1843 28 čísel s 235 obyvateli). Byl tu hostinec, trafika a kovárna. Podle kronikáře Dvořáka v roce 1930 měl Oříkov 41 dům se 222 obyvateli národnosti české a náboženství římskokatolického.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Oříkov na Wikimedia Commons