Obléhání Žatce (1421)

Obléhaní města Žatce (1421)
konflikt: Husitské války, Druhá křížová výprava
Gotické hradby v Žatci
Trvání	okolo 10. září – 2. říjen 1421
Místo	Žatec, České království
Souřadnice	50°19′43″ s. š., 13°32′25″ v. d.
Výsledek	uhájení Žatce husity a začátek ústupu vojsk II. křížové výpravy z Čech
Strany
křížová výprava s katolickými loajalisty Svatá říše římská Svatá říše římská Falcké kurfiřtství Trevírské kurfiřtství Kolínské kurfiřtství Mohučské kurfiřtství Saské kurfiřtství Braniborské markrabství vedlejší země Koruny české[které?] kadaňští Němci posádka města Žatce posádka města Chomutova
Velitelé
Ludvík III. Falcký Albrecht III. Sasko-Wittenberský Fridrich Braniborský Dětřich z Mörsu Ota ze Ziegenheimu Konrád III. z Daunu neznámí
Síla
~ 30 000 pěchoty a jízdy ~ 6 000 obránců
Ztráty
~ 2 000 padlých neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Žatce trvalo od začátku září do 2. října 1421. Husitská posádka uhájila severočeské město Žatec před vojsky druhé křížové výpravy proti husitům pod vedením porýnských kurfiřtů v čele s falckrabětem Ludvíka III. Falckého, který hájil zájmy Zikmunda Lucemburského o kontrolu nad Českým královstvím během husitských válek. Křižáckým jednotkám ve zhruba pětinásobné přesile se během měsíčního obléhání nepodařilo ani po šesti útocích město dobýt. Kvůli špatnému zásobování a po zprávách o příchodu husitských posil se pak vojsko začátkem října dalo na zmatený ústup. To představovalo konec západního tažení druhé protihusitské křížové výpravy.

Ostudná porážka první protihusitské křížové výpravy vedla v říši k ostré kritice krále Zikmunda Lucemburského. Nejhlasitěji projevovali nespokojenost především porýnští kurfiřti, kteří tvořili královu říšskou opozici. Právě z iniciativy mohučského arcibiskupa Konráda, rýnského falckraběte Ludvíka, kolínského arcibiskupa Dětřicha z Mörsu a trevírského arcibiskupa Oty ze Ziegenhainu byla koncem května 1421 ve Weselu svolána na 23. srpna druhá křížová výprava do Čech. Nový papežský nuncius, římský kardinál Branda Castiglione akci kurfiřtů podpořil a sám dal vyhlásit tažení do kacířských Čech 5. června téhož roku.^[1][2]

Katolická vojska měla do Čech vpadnout z několika směrů a společně oblehnout a dobýt Prahu. Hlavní síly z Říše, vedené falckrabětem Ludvíkem a arcibiskupy z Trevíru a Kolína nad Rýnem, měly do Čech postupovat ze západu od Chebu. Zikmund Lucemburský měl mezitím se svou uherskou armádou zaútočit z východu přes Moravu spolu s oddíly svého zetě rakouského vévody Albrechta Habsburského. Tažení měly podpořit také oddíly míšeňských markrabat, slezských knížat a lužických měst, které dostaly za úkol souběžně s hlavními sbory postoupit do Čech ze severu a ze severovýchodu přes Kladsko.

Západní část křižáckých vojsk shromážděných u Chebu vtrhla v čele s kurfiřty Ludvíkem, Dětřichem a Otou do Čech 28. srpna. První proud, vedený falckrabětem Ludvíkem, poté postupoval přes Kynžvart a Žlutice k Mašťovu, kterého se říšské vojsko zmocnilo po dvoudenním obléhání. Druhá část křižáků vedená arcibiskupy z Kolína a Trevíru táhla do vnitrozemí podél Ohře. Obě vojska se spojila před Kadaní, bráněnou pražským hejtmanem Ojířem z Očedělic. Po obsazení města křižáky, jejichž řady posílily také oddíly míšeňských markrabat, saského vévody Albrechta III. a braniborského markraběte Fridricha,^[3] postupovali k Chomutovu, odkud před útočníky většina obránců bez boje prchla.^[4] Ojíř z Očedělic při obraně města padl.

Kvůli bezohlednému drancování se mnoho husitských obyvatel z oblasti uchýlilo za hradby města Žatec, který byl husity kontrolován od jara. Pro ně měl Žatec svůj symbolický význam, byl vnímán jako vyvolené město, tzv. město Slunce,^[5] a jeho obránci tak byli silně motivováni k jeho uhájení, stejně jako útočníci k jeho dobytí. Město se také v nastalé válečné situaci stalo největší pevností stojící křížové výpravě a dosažení Prahy. Město se obráncům podařilo dobře předzásobit a dodatečně opevnit. To bylo katolíky obleženo někdy kolem 10. září]]. Dne 13. září pak přitáhlo také míšeňské vojsko, zatlačené husitskými jednotkami od Bíliny. Zhruba 6 000 obránců města pak stálo před zhruba třicetitisícovým křižáckým vojskem,^[6] které zaujalo obléhací pozice okolo hradeb.

Během útoku v pátek 19. září byli obléhatelé žateckými se značnými ztrátami šestkrát odraženi při pokusu o překonání městských hradeb. Asi šedesát útočníků bylo zajato. Dobře předzásobené město navíc během obléhání netrpělo většími problémy kvůli nedostatku potravin. Těžkosti se zásobováním však brzy zavládly v křižáckém táboře a mnozí velitelé doporučovali upustit od neúčinného obléhání a raději pokračovat v drancování vnitrozemí. Ludvík III. však přesto nadále trval na obsazení Žatce. Pražané zaměstnaní obranou svých opěrných bodů^[které?] hned na několika místech^[které?] nevyrazili obleženému Žatci na pomoc a část jejich vojska pouze vyčkávala u Slaného na příchod panských spojenců a táborů vedených Janem Žižkou. Přesto se v ležení obléhatelů před Žatcem rozšířily zprávy o blížícím se husitském vojsku. Křižácký tábor zachvátila panika znásobená požárem, který vzplál v části ležení. Jeho původ mohl být způsoben jak výpadem obránců, tak nehodou. Dílo zkázy a velké křižácké ztráty pak způsobil výpad žateckých obránců.

Dne 2. října začali křižáci ustupovat zpět směrem k české západní hranici.^[7][8][9] Žatecká posádka byla schopna učinit několik úspěšných pronásledovacích akcí, které způsobily křižáckému vojsku další těžké ztráty.

Podle záznamů kronikáře Thomase Ebendorfera z Haselbachu padlo při dobývání města a následném ústupu na dva tisíce křižáků.

Uhájení Žatce představovalo další z důležitých a slavných vítězství, které dopomohlo ke kontinuálnímu sílení husitských idejí v Čechách.

Krále Zikmunda Lucemburského v létě zdržely přípravy sňatku jeho dcery Alžběty s vévodou Albrechtem a obnovený nápor ze strany Turků. Král, který jen pomalu sbíral své uherské síly, proto nestihl vtrhnout do českých zemí zároveň s říšským vojskem. Vyrazil teprve počátkem října, kdy v čele své uherské armády a rakouských oddílů zetě Albrechta Habsburského postoupil na Moravu. Dne 18. října se pak v dobytém Brumově dozvěděl o neslavném konci tažení říšských velmožů a o jejich útěku od Žatce.^[11][12] Proti jeho silám, zimující u Kutné Hory, zaútočili počátkem roku 1422 oddíly pražského a táborského svazu pod vedením Jana Žižky a obrátili je na útěk, další porážku jim uštědřili u Haber a u Německého Brodu. To donutilo Zikmunda ustoupit na Moravu a opět se na čas válečných akcí vzdát.

• BARTOŠ, František Michálek. Husitská revoluce. 1. Doba Žižkova 1415 - 1426. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1965. 236 s. 
• ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri, 1998. 815 s. ISBN 80-85983-51-6. 
• KAVKA, František. Poslední Lucemburk na českém trůně. Praha: Mladá fronta, 1998. 290 s. ISBN 80-204-0680-8. 
• ŠMAHEL, František. Husitská revoluce. 3. Kronika válečných let. Praha: Karolinum, 1996. 420 s. ISBN 80-7184-075-0. BAUM, Wilhelm. Císař Zikmund. Kostnice, Hus a války proti Turkům. Praha: Mladá fronta, 1996. 405 s. ISBN 80-204-0543-7. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1378-1437. Lucemburkové na českém trůně II. Praha: Libri, 2000. 438 s. ISBN 80-85983-98-2. 
• ČORNEJ, Petr. Velké dějiny zemí Koruny české V. 1402-1437. Praha: Paseka, 2000. 790 s. ISBN 80-7185-296-1. 
• DOLEJŠÍ, Josef; KŘÍŽEK, Leonid. Husité : vrchol válečného umění v Čechách 1419-1434. Praha: Elka Press, 2009. 361 s. ISBN 978-80-87057-08-7. 
• HLAVÁČEK, Petr. Obrazy z kadaňských dějin. Kadaň: Město Kadaň, 2011. 

• F. Palacký - Dějiny národa českého (3. část)