Obléhání Antiochie

Obléhání Antiochie
konflikt: První křížová výprava
Obléhání Antiochie
Trvání	21. října 1097 – 28. června 1098
Místo	Antiochie, Turecko
Souřadnice	36°12′8″ s. š., 36°9′41″ v. d.
Výsledek	vítězství křižáků
Strany
křížová výprava Janovská republika Janovská republika (námořní blokáda) Byzantská říše Byzantská říše Seldžucká říše Seldžucká říše Antiochijský emirát Damašský emirát Homský emirát Aleppský sultanát Mosulský emirát ostatní drobné emiráty
Velitelé
Bohemund z Tarentu Raimond IV. z Toulouse Adhémar z Le Puy Godefroy z Bouillonu Robert II. Normandský Edgar Ætheling Robert II. Flanderský Štěpán II. z Blois Hugo z Vermandois Eustach III. z Boulogne Balduin II. Henegavský Tankred z Hauteville Rainald III. z Toulu Gaston IV. z Béarn Anselm z Ribemontu Tatikios Yaghi-Siyan † Dukak z Damašku Toghtekin Janah ad-Dawla Ridván z Aleppa Šams ad-Dauláh Kerboga Arslan-Tasch ze Sindžáru Karadja z Harranu Watthab ibn-Mahmúd Balduk ze Samósaty Sökmen ibn Ortoq Ahmad ibn-Marwan
Síla
~ 40 000 ~ 2 000 až 75 000
Ztráty
neznámé neznámé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Antiochie bylo součástí první křížové výpravy a trvalo od 21. října 1097 do 28. června 1098.

Historické pozadí a příchod křižáků

Antiochie byla získána Turky zradou v roce 1085. Turecká nadvláda příliš nezměnila etnické složení obyvatelstva města, ve kterém žili převážně řečtí, arménští a syrští křesťané.^[1] Městu vládl turecký velitel Jaghisijan, který sice formálně uznával svrchovanost vládce Ridvána z Aleppa, ale de facto vládl zcela samostatně.^[2] Po zprávách o blížícím se křižáckém vojsku byl uvězněn patriarcha města. Křižácká vojska po vítězné bitvě u Dorylea pokračovala dále k Antiochii. Když dorazili ?20. října 1097 k městu, byli překvapeni jeho rozlehlostí a také pevností hradeb, jejichž délka byla 12 kilometrů. Zavrhli myšlenky na přímý útok a rozložili se kolem města. Křižácké vojsko však nebylo tak velké, aby mohlo oblehnout celé město a všechny brány.

Obléhání

… Prvotní nadbytek potravin byl po několika týdnech vystřídán nedostatkem. Veškeré zásoby i celé okolí města bylo vyjedeno. Křižácké vojsko muselo vzít za vděk koňmi, velbloudy, osly, psy a dokonce prý i krysami.^[3] Ve vyhladovělém vojsku se začaly šířit nemoci i dezerce. Když se na konci roku stávala situace kritickou, rozhodli se vůdcové výpravy pro vyslání zásobovací výpravy. Brzy po Vánocích vyrazil Bohemund spolu s Robertem Flanderským a větším množstvím vojáků. Odchodu této početné skupiny se pokusili využít k útoku obležení Turci. Především zásluhou Raimonda z Toulouse se podařilo jejich útok odrazit. Zásobovací výprava zatím zcela neočekávaně narazila na turecké vojsko, které na pomoc Antiochii vyslal emír Dukak z Damašku. Přes tureckou přesilu a přes moment překvapení se křižákům podařilo zvítězit. Ztratili však tolik mužů, že poražené nepronásledovali. Vyplenili několik vesnic a vrátili se zpátky do tábora před Antiochií s mnohem menším množstvím jídla, než si původně doufali obstarat.^[4][5] Před úplnou katastrofou zachraňovaly křižácké vojsko jen dodávky potravin z Kypru a od arménských knížat z Tauru.^[6]

Nepřízeň počasí a nedostatek potravin vedly k tomu, že se v křižáckém vojsku rozmáhaly dezerce. Mezi těmi, kteří zvolili útěk od Antiochie byl i Petr Poustevník, kterého ale později dostihl Tankred a přivedl jej zpět.^[6] Z důvodu nedostatečného zásobování se také zhoršoval vztah mezi křižáky a byzantským kontingentem vedeným Tatikiem. Tatikios se začátkem února i se svými vojáky stáhl do Sv. Symeonu odkud odplul do Byzance.^[8] K odchodu byzantských vojáků možná přispěly i zprávy o blížícím se vojsku Ridvána z Aleppa. Klesající morálku poněkud pozvedlo vítězství nad tureckým vojskem, které na pomoc Antiochii vyslal emír Ridván z Aleppa. Důležitější se však ukázaly posily z Itálie a také obléhací stroje s obsluhou, které jim poslal císař Alexios. Teprve poté měli křižáci dost sil na to, aby město zcela obklíčili.

Dobytí Antiochie

V té době Bohemund z Tarentu navázal kontakt s některými členy posádky obleženého města, kteří byli ochotni v dohodnuté chvíli křižáky do města vpustit.

V noci z 2. června na 3. června 1098 byl plán uskutečněn a celé město s výjimkou citadely padlo do rukou křižáků.^[10] Jaghisijan utekl z města, ale byl zabit arménskými ozbrojenci.

Přes dobytí města stále zůstávala v tureckých rukou citadela. Křižáci se v dobyté Antiochii nestačili ani zotavit a sami se po několika dnech stali obleženými. Už 7. června město oblehla Kerbogova armáda. Situaci ztěžovalo to, že Antiochie byla po dlouhém obležení prakticky bez zásob a křižáci nebyli připraveni na dlouhé obléhání.^[12] Z tohoto důvodu mnozí křižáci dezertovali před tím než bylo obležení dokončeno. Byli mezi nimi např. i Bohemundův švagr Vilém Grant-Mesnil a Vilém z Melunu, kteří se později připojili ke Štěpánovi z Blois a vydali se zpátky do Konstantinopole.^[13]

Nález svatého kopí

Samotné dobytí města situaci křižáků příliš nevylepšilo. V městě po dlouhém obléhání nebyly už žádné zásoby potravin a křižáci ani nebyli schopni obsadit vojensky celé hradby. Poté, co 9. června Kerboga dokončil obležení města, zmocnila se obléhaných panika. V této situaci pomohla křižákům nečekaná událost.^[15] Dne 10. června si u Raimonda z Toulouse vyžádal slyšení chudý provensálský křižák Petr Bartolomeus. Sdělil mu, že již delší dobu má vidění, ve kterém se mu zjevuje svatý Ondřej, který mu sdělil, že v Antiochii se nachází kopí, kterým byl proboden Kristův bok. Přestože biskup Adhémar se k celé situaci stavěl nedůvěřivě, hrabě z Toulouse přislíbil, že se bude osobně podílet na hledání „svatého kopí“. Následně 15. června se začalo kopat v kapli na místě, které označil Petr Bartolomeus. Ve vykopané jámě se nic nepodařilo nalézt. Teprve až do jámy sestoupil sám Petr, nalezl po chvíli kopání vzácnou relikvii.^[16]

Nález kopí sice vedl ke zlepšení morálky v křižáckém vojsku, ale na samotnou situaci křižáků v obleženém městě, kde se jim nedostávalo potravin, nemohl mít velký vliv.^[16] Křižáci se proto pokusili s Kerbogou vyjednávat, ale když jednání ztroskotala, přesvědčil snadno Bohemund ostatní velitele, aby se rozhodli pro bitvu.

Bitva

Ráno v pondělí 28. června vyšlo vojsko do boje rozdělené do šesti oddílů. Prvnímu složenému z Francouzů a Vlámů veleli Hugo z Vermandois a Robert Flanderský, druhému tvořenému Lotrinčany Godefroy z Bouillonu třetímu složenému z Normanů z Normandie velel Robert Normandský. Čtvrtý oddíl tvořili Provensálci a vedl je biskup Adhémar z Le Puy, protože Raimond z Toulouse byl nemocný. Pátý a šestý oddíl tvořili Normané z Itálie a veleli jim Bohemund a jeho synovec Tankred. Nemocný Raimond zůstal s asi 200 muži uvnitř města, aby zabránil nebezpečí nepřátelského výpadu z citadely. Jedním z problémů, se kterými se křesťanské vojsko před bitvou potýkalo, byl nedostatek koní. V době příchodu k Antiochii bylo v křesťanském vojsku asi 1 000 koní, což znamenalo, že čtyři z pěti rytířů museli bojovat opěšalí. Během obléhání Antiochie ale klesl počet koní na pouhých 100–200. Většina rytířů a mezi nimi i mnoho slavných a mocných mužů, tak musela bojovat jako pěšáci, případně byli nuceni osedlat osly a muly. Dokonce i Robert II. Flanderský a Godefroy z Bouillonu byli přinuceni se před bitvou doprošovat o koně.^[18] Na muslimské straně navrhoval Kerbogův velitel Wassab, aby zničili křesťanské vojsko po jednotlivých částech, ale Kerboga dal přednost tomu, aby je zlikvidovali najednou.

Když se z počátku nevyvíjela bitva podle Kerbogových představ, mnoho z emírů opustilo i se svými jednotkami turecké vojsko. Mezi prvními, kteří dezertovali, byl Dukak z Damašku, který už měl informace o fatimovské invazi do Palestiny. Aby získal čas k obnovení pořádku ve svých jednotkách, pokusil se Kerboga zastavit křižácké vojsko zapálením suché trávy, ale mase křižáckých vojáků se podařilo oheň udusat. Kerboga se vrátil zpět do Mosulu s pouhým zbytkem své armády a jeho prestiž a moc byly zničeny. Po křižáckém vítězství kapitulovala i posádka citadely, která se ale vzdala výhradně Bohemundovi, který snad už předem s nimi uzavřel tajnou dohodu.^[20][21]

Důsledky

Brzy po vítězství utrpěla výprava velkou ztrátu, když na následky epidemie zemřel biskup Adhémar z Le Puy.^[22]

Po Adhémarově smrti zbývající vůdcové výpravy poslali dopis papeži Urbanovi, ve kterém jej informovali o dobytí Antiochie a o smrti papežského legáta. Zároveň v dopise vyzvali papeže, aby se ujal vedení výpravy.^[24] Hugo z Vermandois, kterého křižáci vyslali k byzantskému císaři, měl Alexiovi vylíčit situaci a požádat jej, aby se připojil co nejdříve ke křižákům a ujal se vlády v dobyté Antiochii. Křižáci totiž byli informováni o tom, že císař v průběhu roku 1097 osvobodil od Turků Lydii a na jaře 1098 pokračoval v tažení dále na východ. Během Alexiova tažení však k němu dorazil Štěpán z Blois utíkající od Antiochie, který císaři vylíčil situaci křižáků jako beznadějnou. Alexius se poté rozhodl zbytečně neriskovat a stáhnout se i s vojskem do Konstantinopole, kde jej na podzim zastihl Hugo. V té době už bylo pozdě na organizování výpravy na východ a tak následující měsíce strávili křižáci spory o vládu nad Antiochií. Navíc vůdcové křížové výpravy, kteří neznali důvody Alexiova rozhodnutí, chápali jeho chování jako zradu.^[25]

Galerie

Odkazy

Reference

Literatura

• BALDWIN, Marshall W., a kol. A History of the Crusades. Vol. 1, The first hundred years. Madison: University of Wisconsin Press, 1969. 707 s. Dostupné online. (anglicky) 
• BRIDGE, Antony. Křížové výpravy. Praha: Academia, 1995. 228 s. ISBN 80-200-0512-9. 
• DUGGAN, Alfred. Křižácké výpravy. Praha: Orbis, 1973. 214 s. 
• HROCHOVÁ, Věra; HROCH, Miroslav. Křižáci ve Svaté zemi. 2. vyd. Praha: Mladá fronta, 1996. 289 s. ISBN 80-204-0621-2. 
• HROCHOVÁ, Věra. Křížové výpravy ve světle soudobých kronik. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1982. 255 s. 
• IBN MUNKIZ, Usáma. Kniha zkušeností arabského bojovníka s křižáky. Praha: Academia, 2009. 348 s. ISBN 978-80-200-1814-4. 
• KOMNÉNA, Anna. Paměti byzantské princezny. Praha: Odeon, 1996. 565 s. ISBN 80-207-0527-9. 
• KOVAŘÍK, Jiří. Meč a kříž : (1066-1214) : rytířské bitvy a osudy I. Praha: Mladá fronta, 2005. 278 s. ISBN 80-204-1289-1. 
• NICOLLE, David. První křížová výprava 1096-99 : dobytí Svaté země. Praha: Grada, 2007. 96 s. ISBN 978-80-247-1896-5. 
• RILEY-SMITH, Jonathan. The First Crusade and the Idea of crusading. London: Continuum, 2003. 227 s. ISBN 0-82-648431-X. (anglicky) 
• RILEY-SMITH, Jonathan. The Oxford illustrated history of the Crusades. Oxford: Oxford University Press, 1995. 436 s. ISBN 0-19-820435-3. (anglicky) 
• RUNCIMAN, Steven. A history of the Crusades. vol. 1, The first Crusades and the foundation of the Kingdom of Jerusalem. Cambridge: Cambridge University Press, 1999. 376 s. Dostupné online. ISBN 0-521-06161-X. (anglicky) 
• SMAIL, Raymond Charles. Crusading Warfare (1097-1193). New York: Barnes & Noble Books, 1956. 272 s. ISBN 1-56619-769-4. (anglicky) 
• TYERMAN, Christopher. Svaté války : dějiny křížových výprav. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2012. 926 s. ISBN 978-80-7422-091-3. 
• ZÁSTĚROVÁ, Bohumila, a kol. Dějiny Byzance. Praha: Academia, 1992. 529 s. ISBN 80-200-0454-8. 

Související články

• Křížové výpravy
• Křižácké státy
• Jeruzalémské království

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Obléhání Antiochie na Wikimedia Commons
• (anglicky) The Siege and Capture of Antioch:Collected Accounts Archivováno 28. 7. 2012 na Wayback Machine.