Obléhání Sarajeva

Obléhání Sarajeva
konflikt: Válka v Bosně a Hercegovině
Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček: Havarované civilní vozidlo po střelbě z ručních zbraní; síly UNPROFOR ve městě; Vládní budova zasažena tankovým ostřelováním; americký nálet na pozice VRS; Město v roce 1996; Vojáci VRS před výměnou zajatců.
Zleva nahoře ve směru hodinových ručiček:
Havarované civilní vozidlo po střelbě z ručních zbraní; síly UNPROFOR ve městě; Vládní budova zasažena tankovým ostřelováním; americký nálet na pozice VRS; Město v roce 1996; Vojáci VRS před výměnou zajatců.
Trvání5. dubna 1992[pozn. 1] – 29. února 1996[pozn. 2]
(3 roky, 10 měsíců, 3 týdny a 3 dny)
MístoSarajevo, Republika Bosna a Hercegovina
Souřadnice43°50′51″ s. š., 18°21′23″ v. d.
VýsledekZastavení palby
Strany
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Bosna a Hercegovina
(1992–96)
Croatian Republic of Herzeg-Bosnia Herceg-Bosna
(1992–96)

Podpora:
United Nations OSN
NATO NATO
(1994–96)

Jugoslávie Jugoslávie (duben–květen 1992)
Republika Srpska Republika srbská
(1992–96)
Velitelé
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Alija Izetbegović (zajat) (duben–květen 1992)

Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Hakija Turajlić (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Sefer Halilović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Rasim Delić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Jovan Divjak
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Dragan Vikić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Enver Hadžihasanović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Mustafa Hajrulahović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Vahid Karavelić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Nedžad Ajnadžić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Mušan "Caco" Topalović (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Ismet "Ćelo" Bajramović
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Jusuf "Juka" Prazina
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Ramiz Delalić
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Zaim Imamović (†)
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) Enver Šehović (†)
Vladimir Šaf
Ivan Vulić

United Nations Bernard Janvier
United Nations Lewis MacKenzie
Francie François Mitterrand

NATO USA Leighton W. Smith

 Milutin Kukanjac (duben–květen 1992)

Radovan Karadžić
Ratko Mladić
Tomislav Šipčić
Stanislav Galić
Dragomir Milošević

Síla
Bosnia and Herzegovina (1992–1998) 70 000 vojáků 13 000 vojáků
Ztráty
6 137 mrtvých vojáků2 241 mrtvých vojáků
5 434 mrtvých civilistů
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Sarajeva (Opsada Sarajeva) byla prodloužená blokáda Sarajeva, hlavního města Bosny a Hercegoviny, během bosenské války, jejíž klíčovou součástí bylo. Zpočátku bylo obléháno silami Jugoslávské lidové armády, poté bylo město obléháno armádou Republiky srbské. Obležení trvalo od 5. dubna 1992 do 29. února 1996 (1 425 dní), bylo třikrát delší než bitva u Stalingradu, o více než rok delší než Obležení Leningradu a stalo se nejdelším obléháním hlavního města v dějinách moderního válečnictví.[1][2]

Když Bosna a Hercegovina po bosenském referendu o nezávislosti v roce 1992 vyhlásila na Jugoslávii nezávislost, bosenští Srbové – jejichž strategickým cílem bylo vytvořit nový bosenskosrbský stát Republika srbská (RS), který by zahrnoval oblasti s bosňáckou většinovou populací[3] – obklíčili Sarajevo vojska o síle 13 000[4][5][6] vojáků rozmístěných v okolních kopcích. Odtud zaútočili na město dělostřelectvem, tanky a ručními zbraněmi.[7] Od 2. května 1992 Srbové blokovali město. Obléhající síly měly díky geografickým podmínkám vynikající šanci. Město Sarajevo, jehož centrum se rozkládá v údolí řeky Miljacky, a je obklopené vysokými horami, jako např. Trebević, se ukázalo být snadný cíl. Jugoslávská lidová armáda (JNA), později Vojska Republiky srbské vytvořila okolo města linii o délce 55 km, na které byla zastoupena především těžká vojenská technika. Jakmile republika Bosna a Hercegovina vyhlásila nezávislost na Jugoslávii, došlo k prvním střetům a eskalaci konfliktu. Na město dopadalo denně kolem tří set granátů,[8] nejvíce 22. července 1993 – to bylo dokonce 3 777.[8] Bosenské vládní obranné síly (ARBiH) uvnitř obleženého města, přibližně 70 000 vojáků,[9] byly špatně vybavené a obležení nebyly schopny prolomit. Obléhání bylo nakonec zrušeno po letecké kampani NATO s kódovým označením operace Rozhodná síla, která připravila cestu pro Daytonskou dohodu, která ukončila bosenskou válku.

Během obléhání bylo zabito celkem 13 952 lidí, včetně 5 434 civilistů. ARBiH utrpěly 6 137 obětí, zatímco vojenské ztráty bosenských Srbů čítaly 2 241 zabitých vojáků. Sčítání lidu z roku 1991 ukazuje, že před obléháním mělo město a jeho okolí celkem 525 980 obyvatel. Podle některých odhadů byla celková populace vlastního města před obléháním 435 000. Odhady populace Sarajeva po obléhání se pohybovaly od 300 000 do 380 000.[4] Obyvatelstvo Sarajeva vydrželo v určitých fázích obléhání až šest měsíců bez dodávek plynu, elektřiny nebo vody.[10] Vznikly ohromné materiální škody; zničeno bylo velké množství (až 35 tisíc) budov. Ještě deset let po válce byly stopy obléhání patrné, a rekonstrukce města v následujících letech stála BiH i mezinárodní společenství nemalé prostředky.

Po válce Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) odsoudil čtyři srbské předáky za četné zločiny proti lidskosti, kterých se během obléhání dopustili, včetně terorismu. Stanislav Galić[11] a Dragomir Milošević[12] byli odsouzeni na doživotí a 29 let vězení. Jejich nadřízení, Radovan Karadžić[13] a Ratko Mladić, byli rovněž odsouzeni k doživotnímu vězení.[14][15]

Pozadí

Vláda Socialistické federativní republiky Jugoslávie od svého založení po druhé světové válce až do rozpadu v letech 1991 a 1992 potlačovala nacionalistické nálady, které existovaly mezi mnoha etnickými a náboženskými skupinami, které tvořily obyvatelstvo země, což byla politika, která bránila vzniku chaosu a rozpadu státu. Když v roce 1980 zemřel dlouholetý jugoslávský vůdce - maršál Josip Broz Tito, tato politika omezování prošla dramatickým zvratem. Nacionalismus zažil renesanci v následujícím desetiletí poté, co vypuklo násilí v Kosovu.[16] Zatímco cílem srbských nacionalistů byla centralizace Jugoslávie ovládané Srby, ostatní národnosti v Jugoslávii usilovaly o federalizaci a decentralizaci státu.[17][18]

18. listopadu 1990 se v Bosně a Hercegovině konaly první vícestranné parlamentní volby (s druhým kolem 25. listopadu). Jejich výsledkem bylo národní shromáždění, kterému dominovaly tři etnicky založené strany, které vytvořily volnou koalici, aby od moci odstavily komunisty.[19] Následné vyhlášení nezávislosti Chorvatska a Slovinska a válka, která následovala, postavily Bosnu a Hercegovinu a její tři základní národy do nepříjemné situace. Významný rozkol se brzy rozvinul v otázce, zda zůstat u jugoslávské federace (preferované převážně mezi Srby) nebo usilovat o nezávislost (převážně preferované mezi Bosňáky a Chorvaty).

V průběhu roku 1990 byl správou státní bezpečnosti (SDB nebo SDS) a skupinou vybraných srbských důstojníků Jugoslávské lidové armády (JNA) vypracován plán RAM s cílem organizovat Srby mimo Srbsko, upevnit kontrolu nad rodící se SDP a zajistit zbraně a střelivo.[20] Plán měl připravit rámec pro třetí Jugoslávii, ve které by všichni Srbové se svými územími žili společně ve stejném státě. Znepokojená vláda Bosny a Hercegoviny vyhlásila 15. října 1991 nezávislost na Jugoslávii, krátce po níž bosenští Srbové ustavili Srbské národní shromáždění.[21]

Srbští poslanci parlamentu, sestávající převážně z členů Srbské demokratické strany (SDP), opustili ústřední parlament v Sarajevu a 24. října 1991 vytvořili Shromáždění srbského lidu Bosny a Hercegoviny, což znamenalo konec trietnické koalice, která vládla po volbách v roce 1990. Toto shromáždění ustavilo 9. ledna 1992 Srbskou republiku Bosna a Hercegovina, která se v srpnu 1992 stala Republikou srbskou.

Po vyhlášení bosenské suverenity následovalo 29. února a 1. března 1992 referendum o nezávislosti, které drtivá většina Srbů bojkotovala. Účast v referendu byla 63,4 % a nezávislost zvolilo 99,7 % voličů.[22]

Průběh

1992

Začátek války

Jugoslávská lidová armáda rozmístila v zimě na přelomu let 1991 a 1992 dělostřelectvo a další vojenskou techniku na kopce nad městem. Jednalo se celkem o 150 minometů a 250 tanků. Obléhání bylo připraveno podle plánu, vypracovaného na konci roku 1991.[23] V prosinci potom začaly první přípravy na obléhání, které nicméně unikly Zastupitelstvu městské části Stari grad; politikům místní samosprávy se dostala do rukou videokazeta s probíhajícími aktivitami jednotek Jugoslávské lidové armády.[23]

Během referenda i po něm došlo na mnoha místech k násilí. 1. března zahájil střelec palbu na svatební průvod bosenských Srbů v Baščaršiji, historickém centru Sarajeva a bosenské části města. Hosté nesli srbské vlajky a mávali s nimi, což si Bosňáci, kteří většinou podporovali nezávislost, vyložili jako záměrnou provokaci. Otec ženicha byl zabit a pravoslavný kněz byl zraněn.[24][25] Někteří ze svědků identifikovali střelce jako Ramize Delaliće, bosenského gangstera, který se od pádu komunismu stal stále drzejším. Na něj a dalšího útočníka byly vydány zatykače, ale sarajevská policie vynaložila malé úsilí, aby je zadržela. Zabití odsoudila SDS, která obvinila SDA nebo vládu ze spoluúčasti na střelbě, o čemž svědčí jejich neschopnost zatknout podezřelé.[26] Mluvčí SDS tvrdil, že svatební útok byl důkazem smrtelného nebezpečí, kterému budou Srbové vystaveni v nezávislé Bosně. Toto prohlášení odmítl zakladatel Patriotské ligy Sefer Halilović, který prohlásil, že průvod nebyl svatbou, ale ve skutečnosti byl zamýšlen jako provokace.[27]

2. března postavily srbské polovojenské jednotky barikády a rozmístili ostřelovače poblíž budovy parlamentu v Sarajevu, ale jejich státní převrat byl zmařen tisíci sarajevskými občany, kteří vyšli do ulic a postavili se před odstřelovače.[28] Ozbrojení Bosňáci známí jako „Zelené barety“ také stavěli barikády v Sarajevu a okolí. U Banja Luky se objevily další barikády a v Doboji byl ozbrojenými Srby zabit motorista. Do konce dne bylo v bojích zabito dvanáct lidí.[29] Po oficiálním vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny na Jugoslávii dne 3. března 1992 vypukly sporadické boje mezi Srby a vládními silami po celém území.[30] Pokračovalo to až do doby, kdy byla Bosna a Hercegovina uznána jako nezávislý stát.[31]

3. března prohlásil bosenský bosňácký prezident Alija Izetbegović, že Srbové z Pale pochodovali na Sarajevo. Boje se brzy rozpoutaly ve městě Bosanski Brod. Ve vesnici Sijekovac u Brodu bylo 26. března zabito 11 Srbů a SDS tvrdila, že byli zmasakrováni chorvatsko-bosňáckou milicí. Město bylo obléháno a ostřelováno JNA a srbskými polovojenskými jednotkami 29. března.[25] K dalším střetům došlo v Bijeljině, na kterou zaútočila srbská síla vedená srbskou dobrovolnickou gardou. 4. dubna, když vyšly najevo informace o zabíjení v Bijeljině, vyhlásila bosenská vláda všeobecnou mobilizační výzvu. SDS odpověděla, že tato výzva přivedla Sarajevo o krok blíže k válce.[32]

Mapa CIA k útoku JNA dne 2. května 1992

4. dubna 1992, kdy Izetbegović nařídil mobilizaci všech záložníků a policie v Sarajevu a SDS vyzvala k evakuaci Srbů ve městě, došlo k „definitivní roztržce mezi bosenskou vládou a Srby“.[33] Následující den zaútočili policisté z řad etnických Srbů na policejní stanice a školící školu ministerstva vnitra. Útok zabil dva důstojníky a jednoho civilistu. Předsednictvo Bosny a Hercegoviny vyhlásilo následující den výjimečný stav.[31] Později toho dne srbské polovojenské jednotky v Sarajevu zopakovaly svou akci z předchozího měsíce. Dav mírových demonstrantů, mezi 50 000 a 100 000 lidmi, zahrnující všechny etnické skupiny, se shromáždil na protest.[28] Když se k barikádě přiblížil obrovský dav, srbské síly zabily 6 demonstrantů.[34] Bosňačka Suada Dilberović a Chorvatka Olga Sučić byly v prvních řadách, které tehdy protestovaly na mostě Vrbanja, který dnes po nich nese název. Šest srbských odstřelovačů bylo zatčeno, ale byli vyměněni, když Srbové pohrozili, že zabijí velitele bosenské policejní akademie zatčeného předchozího dne s převzetím akademie.[35][36]

Bosna a Hercegovina získala mezinárodní uznání 6. dubna 1992.[37] Nejběžnější názor je, že válka začala ten den.[38]

6. dubna začaly srbské síly Sarajevo ostřelovat a v následujících dvou dnech překročily Drinu z vlastního Srbska a oblehly města s většinou Bosňáků jako Zvornik, Višegrad a Foča.[33] Celá Bosna byla v polovině dubna pohlcena válkou.[33] Existovaly určité snahy o zastavení násilí.[39] 27. dubna nařídila bosenská vláda, aby byla JNA podřízena civilní kontrole nebo vyloučena, což bylo následováno řadou konfliktů na začátku května mezi těmito dvěma.[40] 2. května Zelené barety a místní členové gangu odvrátili neorganizovaný srbský útok, jehož cílem bylo rozdělit Sarajevo na dvě části.[40] 3. května byl Izetbegović unesen na letišti v Sarajevu důstojníky JNA a použit k získání bezpečného průchodu jednotek JNA z centra Sarajeva.[40] Bosenské síly však dohodu zneuctily a přepadly odjíždějící konvoj JNA, což rozhořčilo všechny strany.[40] Příměří a dohoda o evakuaci JNA byla podepsána 18. května, zatímco 20. května bosenské předsednictví prohlásilo JNA za okupační síly.[40]

JNA zaútočila palbou z minometů, dělostřelectva a tanků na Akademii ministerstva výcviku ve Vraci, na centrální tramvajové depo a na čtvrť Staré Město. Bosenská vláda očekávala, že mezinárodní společenství nasadí po uznání mírové síly. Neuskutečnilo se to ale včas, čili nebylo v celé zemi zabráněno vypuknutí války.

Území ovládaná srbskými silami

Vojska bosenských Srbů a JNA přemohla špatně vybavené a nepřipravené bosenské bezpečnostní síly, aby převzaly kontrolu nad rozsáhlými oblastmi bosenského území, počínaje útoky na bosenské civilisty na východě. Srbská armáda, policie a polovojenské síly zaútočily na města a vesnice a poté, někdy za pomoci místních srbských obyvatel, uplatňovaly to, co se brzy stalo jejich standardním operačním postupem: bosenské domy a byty byly systematicky drancovány nebo vypáleny; civilisté byli zadrženi, někteří zbiti nebo zabiti; a muži byli odděleni od žen. Mnoho mužů bylo násilně odvlečeno do zajateckých táborů. Ženy byly vězněny v detenčních centrech v extrémně nehygienických podmínkách a byly vystaveny četnému tvrdému týrání. Mnohé byli opakovaně znásilněny. Přeživší svědčili o tom, že srbští vojáci a policisté navštěvují záchytná centra, vybírají jednu nebo více žen, odvádějí je a znásilňují.[41]

22. dubna bylo mírové shromáždění před budovou Republikového shromáždění rozehnáno výstřely z nedalekého hotelu Holiday Inn.[11] Do konce dubna byla forma obležení z velké části stanovena. Sarajevské předměstí Ilidža obývané Srby zažilo těžké boje mezi místními srbskými silami na jedné straně a různými bosňáckými silami na straně druhé. Místní Srbové brzy vytvořili brigádu Ilidža, která se stala součástí sarajevsko-románského sboru VRS.[42][chybí lepší zdroj]

Eskalace

Současný stav válečných hrobů poblíž Zetry. Fotografie z roku 2012.
Ruiny ostřelovaného stadiónu Zetra, dějiště zimní olympiády 1984, posloužily během bojů jako sklad lékařského materiálu, márnice a pohřebiště. Fotografie pochází z roku 1995.

Sarajevský korpus Jugoslávské lidové armády[1] obsadil 14 klíčových přístupů k městu a mezinárodní letiště Butmir. Několik dní po zahájení blokády byla okamžitě republiková vláda paralyzována. Obyvatelé Sarajeva se pokoušeli co nejrychleji dostat z města, nicméně jim v tom jednotky JNA bránily.[zdroj?] Zákon a pořádek přestal být v Sarajevu vymáhán a několik dní po zahájení blokády došlo k prudkému nárůstu kriminality. Byly přerušeny dodávky léků, vody a energií. Dne 2. května 1992 byla zničena budova hlavní pošty, což znamenalo i zastavení většiny telefonického spojení. Zhroutil se systém hospodaření s odpady; kvůli nedostatkům vody přestala fungovat městská kanalizace a hromady odpadu postupně rostly na sarajevských ulicích.[43]

Obležení města, které mělo mezi světovou veřejností pověst dějiště zimních olympijských her z roku 1984, přilákalo značnou pozornost světové veřejnosti i médií.

Během dubna 1992 se bosenskohercegovinská vláda snažila vleklou krizi v Bosně a Hercegovině řešit diplomatickou cestou, její úsilí však nepřinutilo jugoslávskou armádu k tomu, aby se stáhla. Několik jednání se Slobodanem Miloševićem a dalšími představiteli rozpadající se SFRJ nevedla k žádné změně stanovisek. Naopak se čistě srbské jednotky oddělily od samostatné Jugoslávské lidové armády a vznikla tak Vojska Republiky srbské (VRS). Tyto jednotky již nebyly jugoslávské, ale Republiky srbské, která mezitím vyhlásila nezávislost na BiH. VRS se následně pokusila obsadit budovu předsednictva BiH, čemuž však zabránily síly bosenskohercegovinské teritoriální obrany. Teritoriální obrana na počátku války obsadila centrum Sarajeva, Nové město, a vrcholy Žuč a Igman.[1]

Od října 1992 začal UNPROFOR počítat počty granátů, které byly na území města vypáleny. Bosenskosrbské jednotky, které měly velmi dobré vybavení (ze skladů Jugoslávské lidové armády) disponovaly také vynikající kontrolou nad městem, vzhledem k tomu, že jejich děla i odstřelovači byli rozmístěni na všech strategických místech nad městem. Své cíle si často tak dokázali vybírat pouze prostým okem. Armáda Republiky Bosna a Hercegovina neměla žádnou šanci obruč kolem města prorazit, ačkoliv se tak v západní části města, kde se úzké údolí okolo řeky Miljacky rozšiřovalo do širokého údolí řeky Bosny, o to opětovně pokoušeli. ArBiH uskutečnila několik desítek ofenziv, všechny byly nicméně neúspěšné.[44] Srbští političtí představitelé považovali obléhání za nezbytný krok pro obranu srbských vesnic, které se nacházely bezprostředně na východ od Sarajeva, kde by mohla udeřit ArBiH.[45]

K bránícím silám se přidali i sarajevští zločinci, kteří sami vytvořili vlastní jednotky. Ti pašovali zbraně přes území ovládané VRS do obleženého města.

Po zahájení blokády bylo jediným místem, které sloužilo pro pohyb z města a do města letiště Butmir, přesněji jeho rozjezdová dráha. Ta však byla obklíčena z obou stran jednotkami VRS, ale dozoroval ji také UNPROFOR. Přestože bosenské jednotky tudy zajišťovaly alespoň nějaké zásobování města, nedokázaly mírové jednotky OSN zajistit dostatečnou kontrolu nad těmi, kteří přicházeli a odcházeli ze Sarajeva. Docházelo k častým útokům sniperů. Podle vzájemné dohody mezi bosenskosrbskými ozbrojenci a OSN byl proto koridor na letišti pravidelně osvětlen, aby byli přecházející lidé dobře vidět a bylo sníženo riziko útoků.[46]

Vyvrcholení

Hlavní sarajevská ulice byla nazvána Třídou odstřelovačů, a to kvůli nebezpečí, které pro civilní obyvatelstvo představovali ostřelovači VRS.
Většina služeb ve městě, jako např. odvoz odpadků, během obležení nefungovala.
Oběti minometného útoku.

VRS poté zablokovala všechny komunikace vedoucí z města přes ni ovládané území, včetně zásobování vodou, elektřinou i teplem. Došlo k dalšímu posílení VRS v okolí města. K bombardování byly vybírány cíle jednak s převážně nesrbským obyvatelstvem, jednak nezbytné pro fungování státu. Útoky se tak soustředily na objekty, mezi které patřily nemocnice, objekty státní správy, průmyslové budovy, kostely a mešity. Ničeny byly památky bez ohledu na to, které etnické skupině patří; některé významné historické objekty, které dokládaly srbskou přítomnost v Sarajevu byly také značně poškozeny, např. budova kulturní společnosti Prosvjeta.[47] Za vhodný cíl byla také vybrána budova RTS Sarajevo a sídlo místního dopravního podniku. 25. dubna 1992 vyhořela budova knihovny, zničeno bylo velké množství písemných památek. Operacím v této době velel generál Ratko Mladić.

V druhé polovině roku 1992 a první roku 1993 se situace do jisté míry zhoršila. VRS obsadila Novo Sarajevo, zbytek města byl ohrožován odstřelovači, kteří obsadili výškové budovy ve městě. V mnohých ulicích proto byly vyvěšeny nápisy (bosensky Pazi, snajper), které upozorňovaly obyvatele na případné nebezpečí. Odstřelovači obsadili hlavně oblasti, kde byl dobrý rozhled a kde fungovala pitná voda, kterou Sarajevané potřebovali; kde stáli ve frontách na vodu nebo potraviny.[48] Celkem si útoky tohoto typu vyžádaly 225 obětí.

Celkový pohled na centrum města Grbavica, předměstí Sarajeva. Březen 1996

V srpnu 1993 se podařilo Vojskům republiky srbské úspěšně obsadit vrchol Igman[1] a znemožnit tak bosenskohercegovinské armádě prolomit obležení z jiné strany, než v blízkosti obce Ilidža a sarajevského letiště. V polovině roku 1993 byl v Butmiru u mezinárodního letiště (kde byla oblast držená bosenskosrbskými jednotkami nejužší) vybudován 800 m dlouhý tunel,[49] který spojil město s neobsazeným územím. Armáda Bosny a Hercegoviny sice nedokázala prolomit obležení, dostala se ale několik set metrů k tomuto cíli. V úzkém tunelu, který byl vybudován způsobem, připomínajícím důlní tunely, byla umístěna dráha a elektrické vedení.

Město tak mohli opustit ranění, nazpět putovaly léky a potraviny. Do konce války dle informací bosenskohercegovinské armády prošlo tunelem na milion lidí. Kromě zásobování byly do obleženého města posílány také zbraně a munice,[50] které se zoufale nedostávalo. Další významnou podporou byl letecký most, který do Sarajeva zřídila OSN. V roce 1994 byl budován druhý, ještě širší tunel, který byl sice dokončen, nicméně pouhých pět dní před formálním ukončením války.[50]

Minometné útoky pokračovaly i v druhé polovině roku 1993 a také v roce 1994. Při útoku na tržnici v Markale zemřelo 68 lidí a dalších 200 bylo zraněno.[51][52] Nepodařilo se jednoznačně prokázat, kdo minometný granát vypálil, ovšem obvinění padlo na bosenské Srby. OSN následně ultimátem donutila VRS, aby stáhly dělostřelectvo dále od města; útoků sice ubylo, přesto pokračovaly. Bosenskosrbští představitelé uvedli, že nedisponují takovými zbraněmi, které by dokázaly způsobit tak silnou explozi, a že celou událost inscenovala Armáda Bosny a Hercegoviny.

V roce 1994 byla do obleženého města naplánována návštěva papeže Jana Pavla II., kterou doprovázelo vylepení plakátů po celém Sarajevu s nápisy „nejste sami, jsme s Vámi“. Vzhledem k tomu, že jednotky OSN následně Vatikán informovaly, že nemohou zajistit bezpečnost hlavy Římskokatolické církve, byla návštěva nakonec pozdržena a uskutečnila se až později, což obyvatele obleženého města i nadále demoralizovalo. Na začátku roku 1995 bylo Sarajevo obležené již 1 000 dní.[53]

Ukončení obléhání

Violoncellista Vedran Smailović mj. hrál bezplatně na pohřbech obětí obležení. Jeho příběh obletěl svět. Fotografie pořízena v budově zdemolované Národní knihovny (1992).

V červnu a červenci 1995 opět přibývalo granátových útoků na město.[54] Po dalším masakru v roce 1995 se tlak proti srbským silám vystupňoval a na konci srpna vstoupily do konfliktu síly NATO. Bombardování letounů Aliance způsobilo VRS nezanedbatelné škody a spolu s ofenzivou bosenských a chorvatských sil došlo k rychlému oslabení srbských pozic. Mezinárodní tlak byl značný. OSN a NATO navrhovaly, aby bylo příměří uzavřeno k 1. září 1995 a z kopců okolo Sarajeva byly staženy těžké zbraně. K tomu nicméně do několika dní nedošlo, a tak letecké síly NATO obnovily bombardování srbských pozic. Dne 8. září byla v Ženevě podepsána dohoda o principech mírových rozhovorů mezi zúčastněnými stranami; nezabývala se nicméně ani osudem Sarajeva, ani otázkou uzavření příměří. Bombardování sil NATO však nakonec donutilo VRS dne 13. září 1995 ke kapitulaci a přistoupení na ústupky v otázce Sarajeva.[55]

Teprve až v říjnu 1995 bylo uzavřeno stabilní příměří.[55] V prosinci téhož roku pak byla podepsána Daytonská dohoda, které ukončila celou válku v Bosně a Hercegovině. Následovalo krátké období stabilizace, bosenskohercegovinská vláda oficiálně prohlásila obležení za ukončené 29. února 1996, když bosenskosrbské síly opustily pozice ve městě a jeho okolí.[56] Více než 70 000 sarajevských Srbů následně opustilo muslimské části města a přestěhovalo se do Republiky srbské a vzalo si s sebou veškerý svůj majetek.[57]

K jednomu z posledních nepřátelských činů obležení došlo 9. ledna 1996 kolem 18:00, kdy byl na tramvaj jedoucí po hlavní ulici Sarajeva vypálen raketový granát, který zabil 55letou ženu Mirsadu Durićovou a 19 dalších lidí zranil.[58]

Odkazy

Poznámky

  1. ↑ 5. duben 1992 byl datem prvního útoku, který na Sarajevo zahájila JNA a srbské polovojenské jednotky. Je také považováno za datum zahájení obléhání. Již 2. března 1992 se však v ulicích Sarajeva začaly objevovat barikády a ozbrojenci.
  2. ↑ 29. únor 1996 byl prohlášen za oficiální datum ukončení obléhání bosenskou vládou. Válka skončila podpisem Daytonských dohod dne 21. listopadu 1995 a podpisem Pařížského protokolu dne 14. prosince 1995. Srbové však do té doby nerealizovali dohodu z Daytonu, která jim ukládala stáhnout se z oblastí na sever a západ Sarajeva stejně jako z další částí města a v důsledku toho bosenské vláda neprohlásila, že obléhání skončilo. Srbové také porušili Daytonské mírové dohody tím, že 9. ledna 1996 vypálili raketový granát (RPG) na sarajevskou tramvaj, přičemž 1 osobu zabili a 19 zranili.

Reference

V tomto článku byly použity překlady textů z článků Opsada Sarajeva na bosenské Wikipedii a Siege of Sarajevo na anglické Wikipedii.

  1. ↑ a b c d NIGEL, Thomas; MIKULAN, Krunoslav. The Yugoslav Wars (2). Oxford: Osprey Publishing, 2006. 68 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-964-9. S. 23. (angličtina) 
  2. ↑ Článek na portálu Washington Post (anglicky)
  3. ↑ HARTMANN, Florence. A statement at the seventh biennial meeting of the International Association of Genocide Scholars [online]. Helsinki, July 2007 [cit. 2010-05-11]. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b BASSIOUNI, Cherif. Final report of the United Nations Commission of Experts established pursuant to security council resolution 780 (1992) – Annex VI – part 1 – Study of the battle and siege of Sarajevo [online]. United Nations, 27 May 1994 [cit. 2010-05-10]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 February 2001. (anglicky) 
  5. ↑ Srećko Latal. Bosnian Army Says Battle for Sarajevo Will Last Months [online]. Associated Press, 25 June 1995 [cit. 2013-02-09]. Dostupné online. (anglicky) 
  6. ↑ The Siege of Sarajevo: 'The blood of children has a different texture on white snow' – a survivor speaks, 20 years on [online]. The Northern Echo, 9 July 2015 [cit. 2015-12-10]. Dostupné online. (anglicky) 
  7. ↑ STRANGE, Hannah. Serb general Dragomir Milosevic convicted over Sarajevo siege. The Times. UK: 12 December 2007. Dostupné online [cit. 10 May 2010]. (anglicky) 
  8. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 339. (bosenština) 
  9. ↑ John Kifner. Stalemate Like a Victory for Sarajevo. The New York Times. 6 December 1993. Dostupné online [cit. 15 April 2013]. (anglicky) 
  10. ↑ Stacy Sullivan. Lights, Water, Action: Life in Sarajevo Returns to the Basics. CSMonitor.com. 12 October 1995. Dostupné online [cit. 15 April 2013]. (anglicky) 
  11. ↑ a b ICTY: Stanislav Galić judgement [online]. ICTY, 30 November 2006 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  12. ↑ ICTY: Dragomir Milošević judgement [online]. ICTY, 12 November 2009 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  13. ↑ TRAN, Mark. Radovan Karadzic claims Bosnian Muslims 'killed own people' in Sarajevo [online]. UK: 2 March 2010 [cit. 2010-03-03]. Dostupné online. (anglicky) 
  14. ↑ UN appeals court increases Radovan Karadzic's sentence to life imprisonment. The Washington Post. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 March 2019. (anglicky) 
  15. ↑ BOWCOTT, Owen; BORGER, Julian. Ratko Mladic found guilty. The Guardian. 22 November 2017. Dostupné online [cit. 25 November 2017]. (anglicky) 
  16. ↑ PAVKOVIC, Aleksandar. The fragmentation of Yugoslavia: nationalism and war in the Balkans. [s.l.]: MacMillan Press, 1997. ISBN 0-312-23084-2. S. 85. (anglicky) 
  17. ↑ KRIEGER, Joel. The Oxford Companion to Politics of the World 2nd ed.. [s.l.]: Oxford University Press, 2001. S. 476. (anglicky) 
  18. ↑ CRNOBRNJA, Mihailo. The Yugoslav drama. [s.l.]: I. B. Tauris & Co, 1994. ISBN 1-86064-126-1. S. 107. (anglicky) 
  19. ↑ The Balkans: A post-Communist History [online]. [cit. 2006-06-14]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 1 July 2014. (anglicky) 
  20. ↑ JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 273. (anglicky) 
  21. ↑ LUKIC, Reneo; LYNCH, Allen. Europe from the Balkans to the Urals: The Disintegration of Yugoslavia and the Soviet Union. [s.l.]: SIPRI, Oxford University Press, 1996. Dostupné online. ISBN 9780198292005. S. 204. (anglicky) 
  22. ↑ The Referendum on Independence in Bosnia-Herzegovina: February 29 – March 1, 1992 [online]. Commission on Security and Cooperation in Europe, 1992 [cit. 2009-12-28]. S. 19. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 22 May 2011. (anglicky) 
  23. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 301. (bosenština) 
  24. ↑ KUMAR, Radha. Divide and Fall? Bosnia in the Annals of Partition. [s.l.]: Verso, 1999. Dostupné online. ISBN 978-1-85984-183-9. S. 38. (anglicky) 
  25. ↑ a b JUDAH, Tim. The Serbs: History, Myth and the Destruction of Yugoslavia. [s.l.]: Yale University Press, 2008. Dostupné online. ISBN 9780300147841. S. 320–321. (anglicky) 
  26. ↑ DONIA, Robert J. Radovan Karadzic: Architect of the Bosnian Genocide. [s.l.]: Cambridge University Press, 2014. Dostupné online. ISBN 9781107073357. S. 162. (anglicky) 
  27. ↑ MORRISON, Kenneth. Sarajevo's Holiday Inn on the Frontline of Politics and War. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 9781137577184. S. 88. (anglicky) 
  28. ↑ a b MALCOLM, Noel. Bosnia: A Short History. [s.l.]: New York University Press, 1996. ISBN 0-8147-5561-5. S. 231. (anglicky) 
  29. ↑ War Crimes in Bosnia-Hercegovina, Volume 1. [s.l.]: Human Rights Watch, 1992. Dostupné online. ISBN 978-1-56432-083-4. S. 18–19. (anglicky) 
  30. ↑ Cannon, P., The Third Balkan War and Political Disunity: Creating A Cantonal Constitutional System for Bosnia-Herzegovina, Jrnl. Trans. L. & Pol., Vol. 5-2
  31. ↑ a b NIZICH, Ivana. War Crimes in Bosnia-Hercegovina. [s.l.]: Helsinki Watch, 1992. ISBN 1-56432-083-9. S. 18–20. (anglicky) 
  32. ↑ MORRISON, Kenneth. Sarajevo's Holiday Inn on the Frontline of Politics and War. [s.l.]: Springer, 2016. Dostupné online. ISBN 9781137577184. S. 103. (anglicky) 
  33. ↑ a b c Burg a Shoup 1999, s. 129.
  34. ↑ Donia 2006, s. 284.
  35. ↑ O'Shea, B. The Modern Yugoslav Conflict 1991–1995: Perception, Deception and Dishonesty. [s.l.]: Frank Cass, 2005. Dostupné online. ISBN 9780415357050. S. 35. (anglicky) 
  36. ↑ Kemal Kurspahić. Prime Time Crime: Balkan Media in War and Peace. [s.l.]: US Institute of Peace Press, 2003. Dostupné online. ISBN 978-1-929223-39-8. S. 99. (anglicky) 
  37. ↑ Bose 2009, s. 124.
  38. ↑ Mulaj 2008, s. 53, Hammond 2007, s. 51
  39. ↑ Burg a Shoup 1999, s. 129–131.
  40. ↑ a b c d e Burg a Shoup 1999, s. 131.
  41. ↑ ICTY: The attack against the civilian population and related requirements [online]. Dostupné online. (anglicky) 
  42. ↑ PALELIVE.COM, Admin. Služen parastos poginulim pripadnicima Srpske garde Ilidža | Palelive.com [online]. 29 September 2013. Dostupné online. (anglicky) 
  43. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 351. (bosenština) 
  44. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 340. (bosenština) 
  45. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 337. (bosenština) 
  46. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 336. (bosenština) 
  47. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 346. (bosenština) 
  48. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 345. (bosenština) 
  49. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 356. (bosenština) 
  50. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 357. (bosenština) 
  51. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 358. (bosenština) 
  52. ↑ NIGEL, Thomas; MIKULAN, Krunoslav. The Yugoslav Wars (2). Oxford: Osprey Publishing, 2006. 68 s. Dostupné online. ISBN 1-84176-964-9. S. 24. (angličtina) 
  53. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 334. (bosenština) 
  54. ↑ R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 362. (bosenština) 
  55. ↑ a b R. DONIA, Robert. Sarajevo: biografija grada. Sarajevo: Izdavač za istoriju, 2006. 462 s. Dostupné online. ISBN 9958-9642-8-7. S. 364. (bosenština) 
  56. ↑ KIDD, James. The ghosts of Sarajevo: a journalist looks back at the enduring tragedy of the Balkan wars. The National. 30 March 2017. Dostupné online [cit. 17 September 2021]. (anglicky) 
  57. ↑ DUBINSKY, Alex; DJUKIĆ, Slavoljub. Milosevic and Markovic: A Lust for Power. [s.l.]: McGill-Queen's Press, 2001. ISBN 978-0-7735-6939-3. S. 83–84. (anglicky) 
  58. ↑ "Sarajevo Grenade Leaves One Dead And 19 Wounded Archivováno 6. 3. 2016 na Wayback Machine." (10 January 1996). The New York Times.

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of Yugoslavia (1946-1992).svg
Flag of the Socialist Federal Republic of Yugoslavia (1946-1992).
The design (blazon) is defined in Article 4 of the Constitution for the Republic of Yugoslavia (1946). [1]
Sarajevo siege garbage.jpg
Autor: Christian Maréchal, Licence: CC BY 3.0
Sarajevo siege life, winter of 1992-1993. With collection and disposal impossible, garbage accumulates in the streets -- here in Kralja Tomislava. Christian Maréchal photo
Flag of the Republika Srpska.svg
Flag of the Serb Republic (not to be confused with the Republic of Serbia).
Flag of the Croatian Republic of Herzeg-Bosnia.svg
Flag of Croatian Republic of Herzeg-Bosnia
Koševo cemetery complex, Sarajevo.JPG
Autor: Pudelek (Marcin Szala), Licence: CC BY-SA 3.0
Koševo cemetery complex, Sarajevo
Sarajevo 19.3.1996 war.JPG
Overall view of downtown Grbavica, a neighbourhood in Sarajevo. These apartments and houses once occupied by Bosnia Serbs are the last group to be turned over to the Muslims as required by the recent Dayton Peace Accord which produced a cease fire and permanent borders. Location: GRBAVICA, SARAJEVO BOSNIA AND/I HERZEGOVINA (BIH) Camera Operator: LT. STACEY WYZKOWSKI Date Shot: 19 Mar 1996
Siege of Sarajevo.png
Autor: PattyB0YY, Licence: CC BY-SA 4.0
Siege of Sarajevo, 1992-1996.
Flag of the President of Republika Srpska (1995–2007).svg
Standard of the President of Republic of Srpska
Flag of the Croatian Defence Council.svg
Autor: Tento vektorový obrázek byl vytvořen programem Inkscape ., Licence: CC BY-SA 3.0
Flag of Croatian Defence Council
Evstafiev-bosnia-SARAJEVO.jpg
Autor: Photo: Mikhail Evstafiev, Licence: CC BY-SA 3.0
A victim of a mortar attack delivered to a Sarajevo hospital in 1992.
1984 Winter Olympics Sarajevo Sports Complex 1995-06-09 2.JPEG
A graveyard has been established in what was once part of the Olympic Sports Complex in Sarajevo for the 1984 Winter Olympics.
Serbia in the Yugoslav Wars.png
Autor: Mladifilozof, Licence: CC BY-SA 3.0
Territories of the Republic of Bosnia and Herzegovina and the Republic of Croatia controlled by the Serb forces, after the Operation Corridor (July 1992) in the Yugoslav Wars.

According to the prosecution of War Crimes Tribunal, "Serbian forces" included Yugoslav Army, Serb Territorial Defense of Bosnia and Herzegovina and Croatia, Republic of Srpska Krajina Army, Army of the Republika Srpska, territorial defense of Serbia and Montenegro, Police of Serbia and Police of Republika Srpska, including national security, special police forces of Krajina known as "Martićevci", as well as all Serbian paramilitary forces and volunteer units.[1]

Croatia declared independence on June 25, 1991. It was internationally recognized on 15 January 1992 by the United Nations. Bosnia and Herzegovina declared independence on March 5 1992. It was internationally recognized on 22 May 1992 by the United Nations. Serbia and Montenegro proclaimed FR Yugoslavia as a sole successor state of SFR Yugoslavia, on April 27 1992. It remained unrecognized during the conflict (1991-1995).
YPA helmet decal (1991-1992).jpg
Helmet decal of the YPA, published on the 23rd October 1991 in the newsletter People's Army, it is the only logo of the YPA without a red star.
Patch of the Army of Republika Srpska.svg
Ознака припадности војсци Републике Српске
Sarajevo May 2 1992.JPG
CIA produced map taken from [1]
Flag of NATO.svg
Vlajka Severoatlantické aliance (NATO).
Evstafiev-bosnia-cello.jpg
Autor: Mikhail Evstafiev, Licence: CC BY-SA 3.0
This image is one of my favourites. It was taken during the war in 1992 in Sarajevo in the partially destroyed National Library. The cello player is local musician Vedran Smailović, who often came to play for free at different funerals during the siege despite the fact that funerals were often targetted by Serb forces. (Mikhail Evstafiev)