Obléhání Tábora (1438)

Obléhání Tábora (1438)
konflikt: Po husitských válkách
Středověké opevnění Tábora (nákres historika K. Thira)
Trvání	6. srpen až 15. září 1438
Místo	Tábor, České království
Souřadnice	49°24′46″ s. š., 14°39′52″ v. d.
Výsledek	úspěšné odolání útoku vojsk Albrechta II. Habsburského
Strany
Uherské království Rakouské vévodství Rakouské vévodství Plzeňský landfrýd Saské kurfiřtství Saské kurfiřtství Míšeňské markrabství Míšeňské markrabství Bavorské vévodství Bavorské vévodství Braniborské markrabství táborité táborité česká šlechta Polské království
Velitelé
Albrecht II. Habsburský Fridrich II. Saský Kašpar Šlik Hynce Ptáček z Pirkštejna Bedřich ze Strážnice Petr Polák Sudivoj z Ostrorohu Jan z Trenčína
Síla
cca 20 až 30 000 mužů několik děl cca 12 000 mužů několik tisíc obránců Tábora
Ztráty
malé malé
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Obléhání Tábora roku 1438 spočívalo v neúspěšném několikatýdenním obléhacím pokusu spojených vojsk tehdejšího uherského krále Zikmunda Lucemburského a rakouského vévody Albrechta IV. Rakouského dobýt Tábor chráněný česko-polským vojskem vedeným Hyncem Ptáčkem z Pirkštejna trvající od 6. srpna do 15. září roku 1438^[1] ve finální fázi husitských válek, konkrétně ve sporu o nástupnictví na český trůn. Navzdory mnohonásobné přesile útočníků nebyl sveden rozhodující střet a invazní vojska se tak následně stáhla zpět na domovské území. Nedlouho poté však byla mezi oběma stranami sporu svedena dílčí bitva u Želenic.

Pozadí

Po Zikmundově smrti se rozvinul spor o nástupnictví na český trůn. Většina české šlechty se přiklonila ke královně-vdově Barboře (kterou dal Zikmund před svou smrtí uvěznit). Tuto stranu (zvanou též "strana národní"), reprezentovanou především osobností Hynce Ptáčka z Pirkštejna spojoval odpor proti nástupnictví Albrechta Habsburského (manžela Zikmundovy dcery Alžběty), kterého prosazovala za krále "rakouská" strana, jejímiž hlavními představiteli byli Oldřich II z Rožmberka a Menhart z Hradce. Česká strana zvažovala možnost nabídky českého trůnu Jagelloncům (dle původních úvah si polský král nebo jeho bratr měl vzít Barbořinu vnučku a královna-vdova by vládla jako regentka). Polskou kandidaturu podporovali i radikálové v čele s Bedřichem ze Strážnice, sám Ptáček preferoval zprvu (možná jen navenek) jednání o kapitulačních podmínkách přijetí Albrechta za českého krále. Když byla jednání neúspěšná, svolal Ptáček v dubnu 1438 sjezd svých spojenců do Kutné Hory, kde byla polská kandidatura odsouhlasena. Ptáček spolu s Alšem Holickým poté odjeli do Polska a dosáhli toho, že polský sněm souhlasil s kandidaturou Kazimíra, mladšího bratra krále Vladislava.

Po oficiálním vyhlášení volby Kazimíra Jagellonského českým králem na sjezdu kališnické šlechty v Mělníce 29. května 1438 vytáhl Albrecht Habsburský podporovaný rakouskou stranou do Čech. Praha byla v té době prorakouská a Albrecht se zde nechal korunovat za českého krále (přestože ho Ptáčkova strana žádala, aby korunovaci odložil a počkal na výnos zemského sněmu).

Obléhání

O střetu obou vojsk se zmiňují některé soudobé prameny, z nichž byla informace o bitvě převzata mj. historiky v 19. století, jako František Palacký či Karel Vladislav Zap.

Proti Albrechtovi se spojila vojska českých kališníků s oddíly vyslanými z Polska pod vedením Sudivoje z Ostrorohu, vévody Poznaňského a Jana z Trenčína, vévody Sandomírského o síle asi 4 tisíc jezdců. Oddílům české šlechty pak velel Hynce Ptáček, dále pak Jan Čapek ze Sán, Jan Hertvík z Rušinova, Beneš Mokrovouský a další, táboritské vojsko^[1] pak vedl Bedřich ze Strážnice a táborský hejtman Petr Polák, pocházející ze Slezska. České a polské vojsko se v celkové síle asi 12 tisíc mužů shromáždilo poblíž Hradce Králové a plenilo statky Hynka Krušiny z Lichtenburka okolo Kumburka a Jičína za to, že se přiklonil k Albrechtovi. Následně se pak obrátilo na jihozápad, prošlo okolo Prahy a zamířilo k Táboru.

Albrecht pak shromažďoval vojsko v Praze. S žádostí o vojenskou pomoc byl do německých zemí vyslán Kašpar Šlik. Do habsburského ležení pak postupně přibyli rytíři plzeňského landfrýdu, 23. července pak páni z Uher, 1. srpna potom přitáhl z říše Fridrich II. Mírný, vévoda saský a markrabě míšeňský, s 2000 jezdci a 3000 pěšáky, kterého Albrecht přivítal osobně. 3. srpna se pak vojsko vydalo k setkání s Čechy a Poláky k Táboru,^[2] následováni později vojsky příchozími bavorským vévodou Kryštofem a také knížete Albrechta, syna markraběte braniborského, Kašpara Šlika se svým lidem, houfy z měst Chebu a Lokte či zástupy hejtmana Jakoubka z Vřesovic. To vše o přibližné síle 1 800 bojovných vozů, 8 000 jezdců a 12 000 pěších, jiné zprávy ale mluví však o 30 000 bojovnících. Vojsko pak 6. srpna zaujalo postavení před Táborem, kde za rozsáhlou vozovou hradbou leželo české a polské vojsko.

Ani jedna z armád se však v období následujících týdnů neodhodlala k provedení rozhodné vojenské akce.^[2] Obležení města se tak omezilo pouze na dělostřelecké výměny, drobné šarvátky a dílčí střety mezi jednotlivými jednotkami. Jednu z těchto šarvátek svedl kdesi před Táborem se svým vojskem také Jiří z Poděbrad, který táhl českému vojsku na pomoc. Během obléhání při jedné z menších srážek zahynul jistý hrabě z Hohensteinu. Během akce upadl též v nemilost Zikmund Děčínský z Vartenberka, jež byl Albrechtem vyhodnocen jako zrádce, uvězněn v Jindřichově Hradci a následně ve vězení zemřel.^[3]

Albrecht, který v situaci nenacházel vojenské východisko, zahájil s protivníkem jednání, po jehož selhání pak jeho vojska 15. září od města odtáhla.

Důsledky

Albrechtovi spojenci na ústupu svedli s česko-polskými vojsky vítěznou bitvu u Želenic. Ptáček pak s několika dalšími představiteli své strany odjel za polským králem Vladislavem. Protože však Poláci cítili ohrožení ze strany Uher a Litvy, svá vojska z Čech stáhli. Ptáček zůstal v Polsku až do poloviny roku 1439, větší polské podpory se však Češi nedočkali. Již v únoru 1439 uzavřel Albrecht s Vladislavem příměří, poté se pokračovalo ve dvoustranných jednáních. Na podzim však Albrecht vytáhl proti Turkům, během tažení se nakazil úplavicí a nečekaně zemřel. Na český trůn tak oficiálně nastoupil Albrechtův ještě nenarozený Ladislav Pohrobek. V době jeho nezletilosti za něj rozhodoval zemský sněm, v okolí mladého krále pak získal zásadní vliv Jiří z Poděbrad.

Odkazy

Reference

Literatura

• ČAPKA, František. Dějiny zemí Koruny české v datech. Praha: Libri, 1998. 815 s. ISBN 80-85983-51-6. 
• ČECHURA, Jaroslav. České země v letech 1437–1526, I. díl : mezi Zikmundem a Jiřím z Poděbrad. Praha: Libri, 2010. 296 s. ISBN 978-80-7277-447-0. 
• ČORNEJ, Petr. Albrecht Habsburský. In: RYANTOVÁ, Marie; VOREL, Petr. Čeští králové. Praha ; Litomyšl: Paseka, 2008. ISBN 978-80-7185-940-6. S. 239–249.

• PALACKÝ, František. Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě. Svazek 2. Praha: Nakladatel B. Kočí, 1921.
• ZAP, Karel Vladislav. Česko-moravská kronika. Kniha třetí. 1872. s. 15-18.

Související články

• Albrecht II. Habsburský
• Husitské války
• Seznam bitev českých dějin
• Bitva u Želenic

Externí odkazy

• Archiv města Tábora