Obyvatelstvo Číny

Obyvatelstvo Čínské lidové republiky je tvořeno velkou populací (přes 1,4 miliardy) s relativně malým podílem mládeže, částečně způsobeným čínskou politikou jednoho dítěte, díky čemuž se Čína v roce 2022 propadla do populační deprese.^[1]

Čína si dlouho dobu držela pozici státu s nejvíce obyvateli na světě a v Asii, v roce 2023 ji však předstihla Indie. Predikce OSN z přelomu let 2023/2024 předpokládají, že do roku 2050 klesne počet obyvatel Číny o 109 milionů.^[2]

Populace Číny se během dynastie Chan (tedy zhruba v období 200 př. n. l. – 220 n. l.) pohybovala mezi 30 miliony a 86 miliony. Po pádu dynastie Chan populace zůstala na počtu okolo 50 milionů až do příchodu říše Tchang (zhruba rok 620), během které se počet obyvatel v průběhu 200 let zvýšil ze 45 milionů na 80 milionů. Na začátku vlády dynastie Sung (rok 960) populace dosáhla 100 miliónů.

Po období dynastie Ming (v letech 1368–1644), a brzkém období říše Čching se populace zvýšila ze 100 milionů ke 150 milionům do zhruba roku 1700.

V období mezi lety 1749 a 1851 se počet obyvatel za jedno století zdvojnásobil. V letech 1960–2015 počet obyvatel vzrostl na téměř 1,4 miliardy (1 miliardu překročil v roce 1982). Pod vládou Mao Ce-tunga svou populaci Čína téměř zdvojnásobila – z 540 milionů v roce 1949 na 969 milionů v roce 1979. Tento růst byl se zavedením politiky jednoho dítěte v roce 1979 zpomalen.^[3]

V roce 2019 činila čínská populace 1,418 miliardy, největší ze všech zemí na světě. Podle sčítání lidu v roce 2010 bylo 91,51 % obyvatel Chanů a 8,49 % menšin. Růst čínské populace byl tehdy pouze 0,59 % a pokud jde o tempo růstu, řadil ji na 159. místo na světě.

Čínská lidová republika (ČLR) oficiálně uznává 56 různých etnických skupin, z nichž největší část tvoří Chanové – 91,51 % celkového počtu obyvatel v roce 2010. Etnické menšiny ve stejném roce představovaly 8,49 % nebo 113,8 milionu obyvatel Číny. Etnické menšiny zaznamenaly tak vyšší tempo růstu než většina obyvatel Chanů, protože nespadají pod politiku jednoho dítěte. Jejich podíl populace v Číně vzrostl z 6,1 % v roce 1953 na 8,04 % v roce 1990, 8,41 % v roce 2000 a 8,49 % v roce 2010. Mezi velké etnické menšiny (údaje podle sčítání lidu v roce 2000) patří Čuangové (16 milionů, 1,28 %), Mandžuové (10 milionů, 0,84 %), Ujgurové (9 milionů, 0,78%), Chuejové (9 milionů, 0,71 %), Miaové (8 milionů, 0,71 %), Iové (7 milionů, 0,61 %), Tujia (5,75 milionu, 0,63 %), Mongolové (5 milionů, 0,46 %), Tibeťané (5 milionů, 0,43 %), Puejové (3 miliony, 0,23 %) a Korejci (2 miliony, 0,15 %).

(Zdroj: tisková agentura Xinhua)

Čínští římskokatolíci (dále v textu katolíci) během 2. světové války (1939–1945) a následné občanské války komunistů proti vládě Kuomintangu (1946–1949) většinově vystupovali proti komunistům. Důsledkem bylo jejich neustálé pronásledování komunisty včetně masakrů. Nejhorší byl masakr v roce 1946 v okrese Čung-li, kde komunisté brutálně povraždili přes tisíc katolíků, a to včetně dětí. Po vzniku ČLR roku 1949 komunisté vyhnali ze země většinu zahraničních duchovních (katolické i protestantské), domácí představitele katolické církve uvěznili a posílali je na nucené práce do pracovních táborů. Ve vykonstruovaných monstrprocesech odsuzovali cizí misionáře obviněné ze špionáže. Nakonec v roce 1951 ukončili diplomatické vztahy ČLR se Svatým stolcem (Vatikánem). Katolickou církev však nedokázali zničit, proto z jejich popudu vzniklo Všečínské katolické vlastenecké sdružení (VKVS – dále v textu), které od roku 1957 oficiálně zastřešuje římské katolíky v Číně a (v souladu s čínskou komunistickou ústavou) neuznává římského papeže jako hlavu čínských katolíků. Část katolíků se však k VKVS nepřipojila a tajně pokračovala v následujících desetiletích v praktikování své víry jako podzemní církev. Během "kulturní revoluce" (1965 – konec 70.let, kdy postupně skončila po smrti vůdce Mao Ce-tunga roku 1976) byly zakázané veškeré náboženské aktivity, a to nejen křesťanů. Včetně těch pořádaných oficiálně uznanými katolickými i protestantskými strukturami včetně VKVS. Za éry Teng Siao-pchinga (od konce 70.let, v době částečného uvolnění poměrů a postupného ekonomického vzestupu) došlo v Číně k všeobecnému oživení zájmu o víru, jak u křesťanů (protestantů i katolíků), tak i u taoistů,buddhistů,konfuciánců a dalších náboženství. Díky tomu se v letech 2015/2018 odhadoval počet katolíků v komunistické ČLR na 9–12 miliónů, větší polovina z nich patří k neuznávané a komunisty pronásledované podzemní církvi (takže asi 5–7 miliónů). Vztahy se Svatým stolcem jsou však nadále napjaté a komplikované. A to i přes uzavření prozatímní dohody ČLR se Svatým stolcem v roce 2018. Mimo jiné i proto, že Svatý stolec má diplomatické vztahy s Čínskou republikou na Tchaj-wanu. Tchaj-wan je pro Svatý stolec (a opačně Svatý stolec pro Tchaj-wan) nadále významným spojencem v celé východní Asii, potažmo na Dálném východě.^[4]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu obyvatelstvo Čínské lidové republiky na Wikimedia Commons