Oceánografie

Mapa oceánských proudů z roku 1943

Oceánografie (z řeckého ωκεανός okeanós oceán + γράφειν gráfein psát) nebo též oceánologie je vědní obor zabývající se oceány a moři. Původně se věnoval pouze jejich popisu, postupně se ale stal plnohodnotným vědním oborem, kombinujícím poznatky z různých oborů (geologie, chemie, biologie, fyzika, …), který se snaží porozumět fungování tohoto vodního obalu Země. S rozvojem technologií ve 20. století vědci pronikli i na hluboká dna oceánů a porozumění deskové tektonice přineslo pochopení jejich vzniku – přesto zůstává se svým obrovským objemem většina světových oceánů neprozkoumaná a tvoří tak doposud neobjevený svět na naší vlastní planetě. V nedávné minulosti automatické sondy zjistily náznaky oceánů také na měsících plynných obrů jako je např. Europa.

Dělení oceánografie

Historie oceánografie

Oceány zůstávaly neprozkoumané až do 17. a 18. století, kdy velké námořní výpravy (např. francouzská vedená Louis Antoine de Bougainvillem či britské uskutečněné Jamesem Cookem) zmapovaly velkou část jižního Pacifiku. Největší důležitost v těch dobách mělo přesné mapování pobřeží, oceánských ostrovů a také mořských proudů – těm byla také věnována první oceánografická vědecká učebnice Jamese Rennella publikovaná na přelomu 18. a 19. století. V roce 1840 známý přírodovědec Charles Darwin publikoval vědecký článek o růstu korálů a formování atolů, o devět let později byly objeveny strmé pevninské svahy, v roce 1855 Mathew Fontaine Maury vydává v USA první učebnici oceánografie Fyzická geografie moře. Položení transatlantického telegrafního kabelu (1858) potvrdilo existenci tzv. „telegrafické plošiny“, což byl původní název středooceánského hřbetu, místa rozpínání Atlantiku. V druhé polovině 19. století nastal zejména v Evropě strmý nárůst přírodovědných aktivit spojených s průzkumem moří a oceánografie byla záhy etablována jako samostatná věda – zejména přispěním britské expedice lodi Challenger (18721876). O rozvoj a širokou popularizaci moderní oceánografie se výrazně zasloužil francouzský námořník, filmař a vynálezce Jacques-Yves Cousteau (1910-1997).

Moderní oceánografický výzkum

Poznatky moderního oceánografického výzkumu se využívají pro různé obory, jako je např. rybolov, námořní doprava, těžba oceánských nerostných surovin, využití energetického potenciálu světového oceánu, využití k vojenským účelům, vývoj nových technologií výzkumu apod. Dnešní oceánografie pracuje s družicovými a leteckými snímky a využívá nejnovější poznatky elektroniky.

Výzkum se stále více zaměřuje na potřeby praxe. Vynakládají se prostředky na průzkum ložisek ropy a zemního plynu na šelfech, na výzkum rudých jílů, manganových konkrecí, minerálních rýžovisk při pobřeží, jsou studovány rozvoje mořských akvakultur a ekologicky únosného rybolovu.

Mezi mezinárodní komplexní programy výzkumu patří: výzkum Golfského proudu (1950), výzkumy v rámci Mezinárodního geofyzikálního roku (1957–1958), výzkum Indického oceánu (1959–1965; 43 lodí z 23 zemí), výzkum Baltského moře (1964), výzkum tropického Atlantiku a Středozemního moře (od roku 1963) či výzkum proudu Kurošio (od roku 1965).

Literatura

  • KUKAL, Zdeněk a kolektiv. Základy oceánografie. Praha : Academia, 1990. ISBN 80-200-0313-4.
  • THURMAN, Harold V. TRUJILLO, Alan P. Oceánografie. Tajemný svět moří a oceánů. Praha : Computer Press, 2005. ISBN 80-2510-353-6.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Ocean currents 1943.jpg
Ocean Currents and Sea Ice from Atlas of World Maps, United States Army Service Forces, Army Specialized Training Division. Army Service Forces Manual M-101 (1943).

transcript of legend:
CURRENT:
Green: cold current;
red: warm current;
drift per hour (Each thick stroke above shaft indicates 1 nautical mile and
Each thin stroke below shaft indicates 1/4 nautical mile
--O--> seasonal drift during northern winter