Ochranné léčení

Ochranné léčení je ochranným opatřením, které se ukládá pachatelům činu jinak trestného, které není možné stíhat pro jejich nepříčetnost, duševní poruchu či užívání návykových látek a/nebo pachatelům, kteří jsou trestně odpovědní a svůj čin spáchali ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jejich pobyt na svobodě je nebezpečný, nebo pachatelům, kteří zneužívají návykovou látku a spáchali trestný čin pod jejím vlivem nebo v souvislosti s jejím zneužíváním.[1][2] Ochranné léčení je v českém právu upraveno v trestním zákoníku (zákon č. 40/2009 Sb.) a také v trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb.).

Účel ochranného léčení

Účel ochranného léčení spočívá v terapeutickém vlivu na pachatele, především ve snaze zmírnit či odstranit rizikové faktory vedoucí k nebezpečnosti pachatele.[3] Ochranné opatření by mělo vést k ochraně společnosti před nebezpečnými osobami. Jedná se o osoby závislé na omamných látkách či trpícími duševnímu poruchami.[4]

Ukládání ochranného léčení

Ochranné léčení je ukládáno podle § 99 trestního zákoníku, a to buď obligatorně (povinně) na základě odst. 1 nebo fakultativně podle odst. 2 tohoto ustanovení.

Obligatorně uložená léčba je určena:[5]

  • osobě, která spáchala čin jinak trestný, ale z důvodu nepříčetnosti není trestně odpovědná,
  • pachateli, u něhož soud upustil od potrestání, protože spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti,
  • pachateli, který spáchal trestný čin ve stavu vyvolaném duševní nemocí.

Fakultativně je léčbu možné uložit:[6][3]

  • pachateli, který čin spáchal v souvislosti s užíváním, nebo pod vlivem návykových látek,
  • kdy pachatel spáchal trestný čin ve stavu duševní poruchy a jeho případný pobyt na svobodě je nebezpečný.

Ochranné léčení lze uložit jako samostatné ochranné opatření, když jde o osobu, která pro svou nepříčetnost není trestně odpovědná, ale současně by svým pobytem na svobodě byla nebezpečná okolí. V jiných případech se ochranné léčení ukládá vedle trestu odnětí svobody. Jeho vykonání je možné před nebo po výkonu trestu odnětí svobody, podle toho v jakém případě se lépe zajistí naplnění účelu ochranného léčení.[1]

Výkon a délka ochranného léčení

Soud ukládá ochranné léčení ambulantní, nebo ústavní formou. Forma výkonu se volí vzhledem k povaze a závažnosti nemoci a také léčebným možnostem. Pro rozhodnutí jsou důležité znalecké posudky, odborná vyjádření týkající se duševního stavu obviněného a zprávy ošetřujícího lékaře. Konečný verdikt je v rukou soudce.[7] Podle § 99 odst. 5 trestního zákoníku může být soudem dodatečně změněno ambulantní léčení na ústavní či naopak. Zákonem není stanoven časový interval těchto změn.

Při splnění podmínek stanovených § 100 odst. 1 a 2 trestního zákoníku může soud nařídit zabezpečovací detenci. Zatímco ochranné léčení je poskytováno v běžných psychiatrických léčebnách, zabezpečovací detence je poskytována jen v ústavech střežených vězeňskou službou. Jde o případy, kdy ochranné léčení zjevně neplní svůj účel (hrozí útěk pachatele ze zdravotnického zařízení, násilí na ošetřujícím personálu apod.).[8]

Délka ochranného léčení je stanovena individuálně, vždy však na dobu, po kterou to vyžaduje jeho účel. Ústavní ochranné léčení může podle trestního zákoníku trvat maximálně dva roky. V případě nenaplnění účelu ochranného léčení může po přezkoumání dojít, a to i opakovaně, k prodloužení ochranného léčení, pokaždé nejdéle o dvě léta. Tímto opakovaným prodlužováním je možné ochranné léčení takřka neomezeně prodlužovat.[9]

Zařízení poskytující ochranné léčení

V České republice se v současné době ochranná léčba neprovádí ve specializovaných zařízeních. Ambulantní i ústavní péči zajišťuje čtrnáct psychiatrických nemocnic (šest sexuologické léčení, třináct psychiatrické léčení). Psychiatrické nemocnice pro ústavní ochranné léčení se nacházejí v Praze, Kosmonosech, Červeném Dvoře, Lnářích, Dobřanech, Horních Beřkovicích, Petrohradě, Havlíčkově Brodě, Jihlavě, Brně, Bílé Vodě u Javorníku, Šternberku, Kroměříži a Opavě.

Podle šetření konaného v období 2017–2019 ombudsmankou Annou Šabatovou bylo zjištěno, že ochranné léčení nefunguje dostatečně. Jedná se jak o pohled na bezpečnost společnosti, tak o potřebné zajištění kvalitní a odborné péče o nemocné. Ze zákazu špatného zacházení a práva na ochranu fyzické a psychické integrity (jak jsou zakotveny v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, článek 5), plyne státu povinnost zakotvit právní a administrativní rámec poskytování zdravotních služeb a zbavení svobody. Zákonný podklad je vůbec podmínkou oprávněnosti zásahů do svobody a integrity člověka ze strany orgánů státní moci.[10] Splnění těchto podmínek naráží na fakt, že právní úprava ochranné péče je obsažena ve více předpisech a dle výzkumu pro některé oblasti zcela chybí. Ochranné léčení podle této zprávy nedokáže plnit původní účel a má spíše charakter detence.[11]

Hlavní nedostatky ochranného léčení jsou:[12]

  • Mezery v právní úpravě výkonu ochranného léčení
  • Přerušení ochranné péče není přesně upraveno
  • Nedobrovolná hospitalizace pachatelů
  • Nedostatečnost administrativního rámce ochranného léčení
  • Není stanovena kapacita ani dostupnost lůžek pro ochranné léčení
  • Zajištění bezpečnosti je ponecháno na jednotlivých nemocnicích
  • Jsou zásadní obtíže při výkonu ochranného léčení u dětí
  • Chybí evidence pacientů v ochranném léčení
  • Systémové překážky brání uplatnění subsidiarity ústavní formy léčby
  • Pro hodnocení nebezpečnosti neexistují žádná usměrnění
  • Obsah a forma zpráv a procesních návrhů nemocnic nejsou jednotné
  • Zabezpečovací detencí nelze řešit problémy ochranného léčení
  • Soudy jsou v rozhodování nejednotné
  • Chybí odborný standard
  • Chybí koncepce ochranné léčby

Na základě této zprávy byla Ministerstvu zdravotnictví navrhnuta tato doporučení:

  • urychleně připravit legislativní návrhy komplexně upravující ochranné léčení
  • zpracovat koncepci ochranného léčení
  • sjednotit postup zdravotníků při hodnocení náplně účelu ochranného léčení
  • připravit ukotvený plán zlepšení personální situace
  • vymezit podmínky dozoru státního zastupitelství nad výkonem ochranné péče

Reference

  1. ↑ a b § 99 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
  2. ↑ JELÍNEK, Jiří. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. Praha: Leges, 2017. 
  3. ↑ a b ŠÁMAL, Pavel, a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck ISBN 978-80-7400-109-3, ISBN 80-7400-109-1. OCLC 699497999 S. 1026. 
  4. ↑ ŠÁMAL, Pavel. K úpravě ochranného léčení v trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, čís. 4, s. 99–106. 
  5. ↑ VANTUCH, Pavel. Ochranné opatření v trestním zákoníku. Právní rádce [online]. 27. 1. 2010 [cit. 8.4.2021]. Dostupné online. 
  6. ↑ FREMR, Robert, a kol. Trestní zákon. Komentář. Praha. vyd. Praha: Kluwer Wolters, 2015. S. 697. 
  7. ↑ JELÍNEK, Jiří, a kol. Trestní zákoník a trestní řád s poznámkami a judikaturou. 7. vyd. Praha: Leges, 2017. S. 778–780. 
  8. ↑ ŠÁMAL, Pavel. K úpravě ochranného léčení v trestním zákoníku. Trestněprávní revue. 2010, roč. 9, čís. 4, s. 102. 
  9. ↑ PAVEL ŠÁMAL, a kol. Trestní zákoník I. § 1–139. Komentář. 1. vyd. Praha: C. H. Beck ISBN 978-80-7400-109-3, ISBN 80-7400-109-1. OCLC 699497999 S. 1035. 
  10. ↑ Standard akutní lůžkové psychiatrické péče. Věstník, MZ ČR. 2016, čís. Část 5, s. 51. 
  11. ↑ Ochranné léčení nemá koncepci, negarantuje bezpečí pacientům, ani personálu [online]. Veřejný ochránce práv, 21. 11. 2019 [cit. 2021-04-03]. Dostupné online. 
  12. ↑ Ochranné léčení, omezovací prostředky a další témata. [s.l.]: Veřejný ochránce práv, 2019.