Ojajaje aneb Královna ostrovů

Ojajaje aneb Královna ostrovů
Oyayaye ou la Reine des Îles
Jacques Offenbach
Základní informace
Žánr	hudební lidojedství (opereta)
Skladatel	Jacques Offenbach
Libretista	Jules Moinaux
Počet dějství	1
Originální jazyk	francouzština
Datum vzniku	1855
Premiéra	26. června 1855, Paříž, Folies-Nouvelles
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ojajaje aneb Královna ostrovů (ve francouzském originále Oyayaye ou la Reine des Îles) je krátké hudebně-dramatické dílo – autoři je žánrově označili jako „hudební kanibaliádu“ (antropophagie musicale), moderní vydavatel jako opéra bouffe^[1], jiná literatura je označuje za operetu nebo burlesku – o jednom dějství francouzského skladatele Jacquese Offenbacha na libreto Julese Moinauxe z roku 1855. Premiéra se konala 26. června 1855 v pařížském divadle Folies-Nouvelles Offenbachova kolegy a konkurenta Hervého (vl. jm. Florimonda Rongera), který hrál i titulní roli.

Vznik, charakteristika a historie

Tato drobná Offenbachova práce byla – po uvedení opéry comique Pépito v Théâtre des Variétés v říjnu 1853, jež musela být po několika reprízách na nátlak Opéry-Comique stažena^[2] – prvním skladatelovým hudebně dramatickým dílem uvedeným na profesionální scéně. Okolnosti jejího vzniku nejsou zcela jasné. Libretistou byl Jules Moinaux, který spolupracoval s Offenbachem již jako autor textu Pépita; na rozdíl od umírněné romantické komiky Pépita je však Ojajaje příkladem hudební grotesky mající kořeny v prostředí pařížského café-concert. To platí i o divadle, kterému byla určena: Folies-Nouvelles (zpočátku Folies-Concertantes) otevřel 3. února 1854 skladatel a herec Hervé a uváděl v něm především vlastní díla vyznačující se specifickým bizarním humorem. V některých případech však otevřel své divadlo i jiným skladatelům, jako byli Léo Delibes nebo právě Offenbach s Ojajaje.^[3]

Nejednalo se přitom o jednostrannou úsluhu: Offenbach přizval v dubnu roku 1855 Hervého na svůj každoroční koncert, který pořádal v pronajatém koncertním sále zvaném Salle Herz a kde v předchozích letech poprvé provedl své drobné opery Mathurinův poklad a Luc a Lucette. V roce 1855 zde Offenbach předvedl svou dramatickou kantátu Le Décaméron ou la Grotte d'Azur na text Josepha Méryho a Hervé zde odehrál své do to doby nejpopulárnější dílo, hudební scénku pro dva herce Potrhlý skladatel (Le Compositeur toqué), která mu dala doživotní přezdívku. Hervému v ní asistoval známý komik z jeho divadla Joseph Kelm a právě Hervé a Kelm brzy poté hráli protagonisty Offenbachova nového díla.^[4][5][6]

Ojajaje, celým původním názvem Ksmrtivrz a Ojajaje aneb Kontrabas a lidojedství (Râcle-à-mort et Oyayaye ou Contrebasse et Anthropophagie),^[7] je spíše krátký hudební skeč než jednoaktová opéra comique či opereta. Obsahuje jen pět hudebních čísel velmi různorodého charakteru (lamento trosečníka, účet pradleny, horácká píseň, divošská píseň a mirlitonová polka), z nichž přinejmenším mirlitonovou polku napsal Offenbach již dříve jako salonní zábavný kus.^[8] Hlavní hrdina může být skladatelovým humorným portrétem, jen Offenbachovo violoncello nahradil kvůli komičtějšímu účinku kontrabas. Libreto ani hudba nebyly vydány, zachovaly se jen libreto předložené cenzuře a rukopis hudebních čísel; vzhledem k improvizačnímu charakteru Hervého divadla lze u jevištního ztvárnění předpokládat nemalé odchylky.^[9]

Premiéra díla se konala 26. června 1855 a tato groteska měla nemalý úspěch, hrála se ve Folies-Nouvelles až do dalšího roku, než je musel Hervé opustit.^[10] Literatura někdy uvádí úspěch této hříčky jako jeden z popudů pro Offenbacha, aby založil vlastní divadlo.^[11] Offenbach však získal licenci pro své divadlo Bouffes-Parisiens již 4. června a otevřel je 5. července^[12], úspěch Královny ostrovů tedy neměl na skladatelovy vlastní plány vliv. Naopak, jeho dílo pro Folies-Nouvelles tak vstupovalo do přímé konkurence s jeho divadlem, což pro něj nebylo výhodné. Offenbachův životopisec Jean-Claude Yon vyslovuje domněnku, že se jednalo o starší projekt a že byl Hervého divadlem pozdržen a nasazen těsně před otevřením Offenbachova podniku z konkurenčních důvodů.^[3]

Jevištní život Ojajaje aneb Královny ostrovů zůstal omezen na Folies-Nouvelles, ale k lidojedské tematice se Offenbach později vrátil v operetě Večerní vítr aneb Strašlivá hostina (Vent-du-Soir ou l'Horrible Festin, 1857).^[13]

Provozovací edici této hudební grotesky připravil Jean-Christophe Keck.^[1] Divadelní společnost Lyric and co ji inscenovala roku 2019 v Calais a Saint-Omeru.^[14]

Osoby a první obsazení

Děj opery

(Divoká příroda na břehu ostrova) Pod stromem sedí trosečník Ksmrtivrz a dokončuje opravu svého kontrabasu; zbývá už jen kalafunou namazat smyčec. Dozvídáme se, že Ksmrtivrz ztroskotal na ostrově lidožroutů a stále mu hrozí sežrání (kuplety Pauvre musicien, quel sort sera mien). Býval členem orchestru v Ambigu-Comique, ale kapelník ho vyhodil, když Ksmrtivrz usnul v průběhu představení a kontrabasové sólo prochrápal. Vydal se tedy na cestu do zámoří, loď se potopila a on na své base doplaval až k ostrovu, kde narazil na lidojedy vedené královnou Ojajaje. A tu musí stále něčím bavit, jinak se stane její potravou.

A už je tu královna se svými družkami. Ať ji trosečník rozveselí, jinak následuje „kvík“ a „ham“. Hudbu královna nechce, zato sní muzikantovi kalafunu a zahloubá se do papíru, v němž ji měl zabalenu. Je to účet od pradleny paní Durandové, ale basista královně namluví, že je to lyrická báseň, a Ojajaje ji s citem přednáší (recitativ a romance Doit Monsieur Râcle-à-mort… Six paires de chausettes). Ale to královnu nezabaví na dlouho, vrhá se lačně na hudebníka, až ten na útěku klopýtne a skončí ve své base. To se královně líbí, směje se a tleská, a Ksmrtivrz se ji snaží udržet při dobré náladě svou pastorální písní, byť mu její slova vypadávají z paměti („horácká“ píseň Lisbeth, ô bergère chérie).

Sotva dozpívá, vidí, že má namále. Královna si dává přinést kuchařské potřeby a se svými družkami si brousí na nebohého basistu zuby. Tancují a královna zpívá divošskou píseň (Rie, mir, voul, zouf nec croc). V poslední chvíli se Ksmrtivrz zachrání tím, že zapíská refrén této písně na jeden z mirlitonů, které si vyrobil. Nadšeným divoškám rozdá ostatní a společně hrají „mirlitonovou polku“. Přitom se nepozorovaně vytratí, a když si Ojajaje všimne, že jí večeře zmizela, už je Ksmrtivrz vidět až na obzoru, jak na svém kontrabasu pádluje daleko od nebezpečného ostrova.

Reference

Externí odkazy

• Libreto (ve francouzštině)