Okořín

Okořín
Domy na jihovýchodní straně návsi
Lokalita
Charakter	malá vesnice
Obec	Strupčice
Okres	Chomutov
Kraj	Ústecký kraj
Historická země	Čechy
Stát	Česko Česko
Zeměpisné souřadnice	50°28′24″ s. š., 13°30′12″ v. d.
Základní informace
Počet obyvatel	146 (2021)[1]
Katastrální území	Strupčice (11,89 km²)
Nadmořská výška	280 m n. m.
PSČ	431 14
Počet domů	48 (2011)[2]
(c) Karte: NordNordWest, Lizenz: Creative Commons by-sa-3.0 de Okořín
Další údaje
Kód části obce	157180
multimediální obsah na Commons
Zdroje k infoboxu a českým sídlům. Některá data mohou pocházet z datové položky.

Okořín (německy Ukkern) je malá vesnice, část obce Strupčice v okrese Chomutov. Nachází se asi dva kilometry západně od Strupčic v údolí Srpiny. V roce 2011 zde trvale žilo 105 obyvatel ve 48 domech.^[3]

Okořín leží v katastrálním území Strupčice o výměře 11,89 km².^[4]

Název vesnice vznikl odvozením z osobního jména Okora ve významu Okorův dvůr. V historických pramenech se jméno vyskytuje ve tvarech: de Okorzina (1318), von Ukkereyn (1382), in villa Okorzin (1437), Wokorzen (1542), w Okoržanech (1555), ve vsi Okoržinie jinak Okhern (1585), Wokoržany (1621), Ukra nebo Ukern (1787) a Ukern nebo Ukkern (1846).^[5]

Okořín je v písemných pramenech poprvé zmiňován v letech 1316 a 1318 v majetku mana mosteckého hradu Hanuše z Okořína.^[6] Další zmínky o vesnici se nacházejí v přídomcích drobné šlechty, ke které patřili roku 1368 Arnold z Okořína a roku 1382 bratři Aleš, Arnold a Hanuš z Okořína. Zpráva z roku 1437 obsahuje informaci o sporech o okořínskou odúmrť po jakési Barboře Strupínové. Roku 1459 Jan z Ročova prodal, se svolením krále, svůj okořínský poplužní dvůr a v roce 1470 ve vsi sídlil Jan Čech z Kutntálu. Další majitelkou byla Anna z Fictumu, která po sňatku s Martinem z Johnu prodala roku 1539 zdejší tvrz se dvorem a částí vesnice Šebestiánovi z Veitmile.^[7]

Od té doby byl Okořín rozdělen na dvě části: první patřila k chomutovskému a později k mosteckému panství, zatímco druhá část náležela k Červenému hrádku. Spojit je do jediného celku se podařilo Václavovi Strojetickému ze Strojetic, který získal červenohrádeckou část, když ji roku 1565 koupila jeho manželka. Mostecký díl s pustou tvrzí koupil sám od Ladislava staršího z Lobkovic. Václav poté Okořín spravoval ze svého běšického panství.^[7] Tvrz údajně stávala nad rybníkem u silnice do Jirkova.^[6]

Následující osudy vsi jsou nejasné, ale v berní rule z roku 1654 je jako majitel uveden Adam Loubský z Lub.^[8] Vesnice tehdy byla v dobrém stavu a po třicetileté válce byly pusté jen dvě usedlosti. Žilo zde sedm sedláků, čtrnáct chalupníků a jeden zahradník. Dohromady měli sedmnáct potahů, 23 krav, 25 jalovic, 56 ovcí, 39 prasat a 22 koz. Na polích se pěstovalo žito a pšenice a jeden z chalupníků měl šenk.^[9]

Roku 1662 František Loubský z Lub Okořín prodal Janu Adamu Hrzánovi, majiteli Červeného hrádku. K zámeckému panství potom vesnice patřila až do zrušení poddanství. Podle díla Johanna Gottfrieda Sommera z roku 1846 v Okoříně žilo 204 obyvatel ve čtyřiceti domech. V letech 1824–1857 se ve zdejší cihelně vyráběly cihly, ale provoz nedokázal konkurovat levnějším výrobkům ze Strupčic, a byl uzavřen.^[9]

Zemědělský charakter vesnice přetrvával i na konci devatenáctého století. Orná půda zaujímala 92 % katastrálního území. Pěstoval se především ječmen a pšenice, v menší míře oves, brambory a žito. Po otevření cukrovaru v Havrani se začala pěstovat cukrová řepa. Významný byl chov dobytka.^[9] Ve vsi však také pracovalo 24 řemeslníků, dva kramáři, dva hostinští, pět obchodníků a sedm továrních dělníků.^[10]

U vesnice bývaly dva poměrně velké hnědouhelné doly. Důl Běta založilo v roce 1918 Hnědouhelné těžařstvo ve Vrskmani a nacházel se mezi Okořínem a Pohlodami. Sloj v hloubce okolo 65 metrů, kterou důl dobýval, byla mocná 2 až 2,5 metru. Vytěžené uhlí se vlečkou odváželo do Vrskmaně. Roční produkce se pohybovala od 50 000 do 313 000 tun uhlí.^[11] V roce 1935 byly zdejším zaměstnancům v důsledku hospodářské krize omezovány pracovní směny, a horníci proto vstoupili do hladové stávky za zachování pracovní doby. S jednou přestávkou stávka trvala od 6. do 23. listopadu a skončila dohodou s vedením podniku.^[12]

Do roku 1940 se v dole Běta vytěžilo 1 800 000 tun uhlí a o rok později byl sloučen s menším dolem Elektra, který roku 1922 založila Společnost duchcovsko-podmokelské dráhy půl kilometru severně od Okořína. Důl před sloučením vytěžil 550 000 tun uhlí.^[11] Spojené doly potom tvořily občas samostatný podnik, jindy byly součástí chomutovského dolu Jan Žižka. Provoz dolu byl ukončen v dubnu 1977.^[12]

Před druhou světovou válkou se ve vsi rozšířila podpora Sudetoněmecké strany.^[13] Československá armáda Okořín opustila 8. října 1938 a ihned poté byla zrušena česká základní i mateřská škola. Německá škola proto musela být rozšířena o druhou třídu. Podle místního sčítání obyvatel ve vsi žilo 368 lidí. Válka do života zasáhla odchodem mužů na frontu, ale také odvody koní, dobytka a odevzdáním obou zvonů z kaple Panny Marie. Ve starém areálu dolu Běta byl zřízen zajatecký tábor, kterým během války prošlo 700 zajatců. Dva ruští zajatci se v únoru roku 1943 pokusili o útěk, ale po krátké době byli dopadeni a zastřeleni.^[14] Od roku 1943 fungoval malý zajatecký tábor pro devět Rusů v domě K. Schrögla a během polních pracích přicházeli na okořínská pole pracovat také zajatci z Kyjic. Vesnici postihlo i bombardování. Nálety v srpnu 1943 a 21. července 1944 nezpůsobily větší škody, ale 12. září 1944 jedna z bomb poškodila dům, zničila hospodářské budovy a způsobila smrt dvou lidí. Německá armáda vesnici opustila 8. května 1945 a Rudá armáda dorazila 9. května v časných ranních hodinách.^[15]

V roce 1981 bylo rozhodnuto o rozšíření Lomu Jan Šverma, kterému měl Okořín ustoupit. Rozhodnutí o likvidaci bylo roku 1989 zrušeno, a vesnice se začala znovu rozvíjet.^[16]

V roce 1910 nežil v Okoříně žádný Čech.^[17] Při sčítání lidu v roce 1921 zde žilo 284 obyvatel (z toho 128 mužů), z nichž bylo třicet Čechoslováků, 251 Němců a tři cizinci. Kromě dvou evangelíků patřili k římskokatolické církvi.^[18] Podle sčítání lidu z roku 1930 měla vesnice 392 obyvatel: 96 Čechoslováků, 285 Němců, jednoho příslušníka jiné národnosti a deset cizinců. Výrazně převažovala římskokatolická většina, ale po čtyřech lidech se hlásilo k církvi evangelické, československé a dalším neuvedeným církvím. Bez vyznání bylo 25 obyvatel.^[19]

Roku 1850 se Okořín stal samostatnou obcí,^[10] ale při sčítání lidu v letech 1869–1890 byl osadou Všestud.^[21] Podle Zdeny Binterové se obcí podruhé stal už roku 1889. Od roku 1960 je částí obce Strupčice.^[10]

Dne 22. května 1938 se konaly volby do obecních zastupitelstev. Z rozdělených 239 hlasů v Okoříně získaly 167 hlasů Sudetoněmecká strana, 39 hlasů Komunistická strana Československa a 33 hlasů jiné české strany.^[22]

Uprostřed vesnice stávala kaple Panny Marie Bolestné z počátku devatenáctého století. Západní průčelí členily toskánské pilastry a nad vchodem se zdvihala kamenná zvonice. Interiér byl zaklenutý plackovou klenbou.^[23] Zbořena byla na počátku šedesátých let dvacátého století.^[24] Na návsi tak zůstal pouze mariánský sloup z roku 1860^[23] a smírčí kříž, který stával u silnice do Jirkova.^[25] V roce 2020 byla zrekonstruována a znovu postavena boží muka z roku 1583, která původně stávala u cesty do tzv. Lumpu.^[26]

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Okořín na Wikimedia Commons
• Katastrální mapa katastru Strupčice na webu ČÚZK