Oldřich Černík

Ing. Oldřich Černík
Oldřich Černík (Rudé právo, 1968)
Oldřich Černík (Rudé právo, 1968)
Předseda vlády ČSSR
Ve funkci:
8. dubna 1968 – 28. ledna 1970
PrezidentLudvík Svoboda
PředchůdceJozef Lenárt
NástupceLubomír Štrougal
Místopředseda vlády Jozefa Lenárta
Ve funkci:
20. září 1963 – 8. dubna 1968
Ministr zahraničí Československa
Ve funkci:
19. září 1968 – 31. prosince 1968
Předseda vládyOldřich Černík
PředchůdceJiří Hájek
NástupceJán Marko
Ministr paliv a energetiky Československa
Ve funkci:
11. července 1960 – 20. září 1963
Předseda vládyViliam Široký
PředchůdceJosef Jonáš
NástupceJosef Odvárka
Stranická příslušnost
ČlenstvíKomunistická strana Československa (1945–1970)

Narození27. října 1921
Ostrava ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Úmrtí19. října 1994 (ve věku 72 let)
Praha ČeskoČesko Česko
Místo pohřbeníVyšehradský hřbitov
ChoťBožena Černíková
Alma materVysoká škola báňská v Ostravě
Profesepolitik
CommonsOldřich Černík
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Černík (27. října 1921, Ostrava19. října 1994, Praha) byl český komunistický politik, československý premiér v letech 19681970. Je považován za jednoho z čelných představitelů československého obrodného procesu ukončeného sovětskou okupací v srpnu 1968.

Původ a kariéra

Pocházel z hornického prostředí, v mládí pracoval jako soustružník. Po středoškolských studiích vystudoval Vysokou školu báňskou v Ostravě. V roce 1945 vstoupil do KSČ, od roku 1949 se z něj stal profesionální politik.

V padesátých letech byl předsedou Krajského národního výboru v Ostravě a tajemníkem Krajského výboru KSČ tamtéž. V roce 1958 se stal členem ÚV KSČ. Od roku 1960 působil ve vládě a to postupně na místech ministra paliv a energetiky, místopředsedy vlády a předsedy Státní plánovací komise.

Působení během roku 1968

Fotografie z materiálů americké CIA

V dubnu 1968 se stal předsedou vlády a jednou z nejpopulárnějších postav tzv. „pražského jara“. O upřímnosti jeho reformních snah se vedou diskuze, převládá však názor, že nikdy nebyl reformátorem „tělem i duší“, ale vždy spíše nenápadně intrikoval tak, aby zůstal akceptovatelným jak pro československé proreformní vedení, tak pro sovětské vedení v Moskvě[zdroj?].

Hned v prvních dnech po srpnové okupaci byl spolu s Dubčekem odvlečen do Moskvy. Zde byl členem československé delegace, která podepsala tzv. Moskevské protokoly znamenající de facto konec reforem a kapitulaci československých komunistických špiček.

Období normalizace

Po návratu z Moskvy zůstal v čele vlády, pozici si udržel i po nahrazení Dubčeka Husákem a nástupu normalizace. To bylo bývalými reformátory (a koneckonců i jím samým) považováno za zradu a ztrátu cti.[pozn. 1]

Husákovo vedení jej využilo k řadě nevděčných opatření, kterou pro ně (zřejmě jako určitou formu „pokání“) ochotně vykonal – k nejznámějším patří krvavé potlačení demonstrací zejména na Václavském náměstí, Tylově náměstí a Národní třídě v Praze u příležitosti výročí okupace v srpnu 1969.

Nakonec se jej vedení KSČ (podobně jako Alexandra Dubčeka) zbavilo – v roce 1970 byl postupně zbaven všech funkcí a nakonec vyloučen z KSČ. Na rozdíl od většiny ostatních „osmašedesátníků“, kteří skončili jako topiči, umývači oken, pracovníci geofyzikálního výzkumu, vrátní nebo lesní dělníci, s ním bylo zacházeno o poznání slušněji – celá sedmdesátá a osmdesátá léta pracoval ve funkci ekonomického náměstka ředitele Studijního a typizačního ústavu v Praze.

Pokus o návrat do politiky

Jitka Malovaná: Busta Oldřicha Černíka, bronz 1995

Po listopadovém převratu v roce 1989 se pokusil vrátit do politiky – v roce 1990 a 1991 vykonával funkci předsedy Svazu měst a obcí. Když se jeho setrvání na tomto postu ukázalo v roce 1991 být neudržitelné, stáhl se zpět do soukromí.

V roce 1994 přežil těžkou autonehodu, krátce poté zemřel na zástavu srdce.[2] Jeho náhrobní portrét na Vyšehradském hřbitově[3] vytvořila Jitka Malovaná.

Odkazy

Poznámky

  1. V rozhovoru se Zdeňkem Mlynářem na jaře 1971 zhodnotil své působení po srpnové okupaci takto: „Prosral jsem pozici i čest“.[1]

Reference

  1. HOPPE, Jiří. Oldřich Černík (1921 - 1994) [online]. Informační centrum vlády, 16. října 2009 [cit. 2017-07-03]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2019-01-06. 
  2. BARTOŠ, Josef; KOVÁŘOVÁ, Stanislava; TRAPL, Miloš. Osobnosti českých dějin. Olomouc: ALDA, 1995. ISBN 80-85600-39-0. Kapitola Černík Oldřich, s. 49. 
  3. hrob politika Oldřicha Černíka na vyšehradském hřbitově v Praze. 212.47.2.130 [online]. [cit. 2019-03-24]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2019-03-24. 

Literatura

  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : I. díl : A–J. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 634 s. ISBN 80-7185-245-7. S. 199–200. 
  • VOŠAHLÍKOVÁ, Pavla, a kol. Biografický slovník českých zemí : 11. sešit : Čern–Čž. Praha: Libri, 2009. 104 s. ISBN 978-80-7277-368-8. S. 7–8. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Oldřich Černík (Rudé právo, 1968).png
Oldřich Černík (Rudé právo, 1968)
Oldřich Černík.png
Autor: Central Intelligence Agency, Licence: CC0
Central Intelligence Bulletin - Czechoslovakia - Prague assures Moscow of continued support 1968-05-16
Jitka Malovaná; Busta Oldřicha Černíka, bronz 1995; Slavín, Praha-Vyšehrad.jpg
Autor: Dobroš, Licence: CC BY-SA 4.0
Jitka Malovanáː Busta Oldřicha Černíka, bronz 1995; Slavín, Praha-Vyšehrad