Oldřich Vízner

Oldřich Vízner
Narození6. května 1947 (76 let)
Praha
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Alma materAMU v Praze
Aktivní rokyod 1960
ChoťJana Šulcová (do 1988) Zuzana Víznerová
Partner(ka)Vendula Křížová
DětiRozálie Víznerová
Tereza Václavková
Viktorie Víznerová
Albert Vízner
Ferdinand Vízner
Anežka Víznerová
Významné roleSaturnin v Saturninovi
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oldřich Vízner (* 6. května 1947 Praha) je český herec.

Život

Oldřich Vízner pochází ze 4 dětí. Jeho v 60. letech daleko známější bratr Jaroslav Vízner začal hereckou kariéru v divadle na Kladně a pak přešel do Divadla na zábradlí. První z filmů natočil v roce 1962.[1] Třetí bratr Vladimír zemřel na popálení po manipulaci s ohřívákem v roce 1983 a čtvrtý bratr Vlastimil zemřel v 11 letech na následky zranění po nehodě na kole.[2] Po absolvování DAMU (1969) působil v letech 1969–1977 v Divadle J. Průchy Kladno – Mladá Boleslav, poté v pražském Činoherním klubu (1977–1998). V současné době[kdy?] hraje v Divadle ABC, které spadá pod Městská divadla pražská. Do povědomí televizních diváků se patrně ponejvíce zapsal svojí rolí sluhy Saturnina ve filmu Saturnin. Jedná se o velmi výrazného herce s velkým komediálním talentem. Se svojí první manželkou herečkou Janou Šulcovou má dvě dcery, rozvedli se v roce 1988.[3] S druhou manželkou Zuzanou má dceru Viktorii. Po druhém rozvodu žil 20 let s Křížovou, se kterou má tři děti.

Filmografie

  • 1965 Škola hříšníků – Hečky
  • 1966 Křišťálová noc
  • 1968 Ohlédnutí – student
  • 1968 Spalovač mrtvol – pan Kája
  • 1969 Popel
  • 1971 Chléb a písně – Pecka
  • 1971 Lidé na křižovatce – Stanislav
  • 1972 Půlnoční kolona – Rutkay
  • 1974 Pokus o vraždu – Pavel
  • 1975 Čertova nevěsta – Žabža
  • 1975 My z konce světa – Vuk
  • 1975 Na konci světa – Maryška
  • 1976 Léto s kovbojem – Boba
  • 1977 Příběh lásky a cti – Arbes
  • 1977 Podivný výlet – Tomek
  • 1977 Zlaté rybky – Jaroslav Hanták
  • 1978 Silnější než strach – dr. Láznička
  • 1979 Arabela – princ Vilibald
  • 1981 Postřižiny – Červinka
  • 1981 Hodina života – Suchý
  • 1982 Dynastie Nováků – Emil Kučera
  • 1983 Sestřičky – Arnošt
  • 1985 O chytrém Honzovi – princ Banene
  • 1985 VeronikaVáclav Čeněk Bendl
  • 1986 Zlá krev
  • 1986 Operace mé dcery – dr. Bureš
  • 1987 Fanynka
  • 1989 Evropa tančila valčík – Ivan Olbracht
  • 1989 Muka obraznosti – role neurčena
  • 1989 Království za kytaru – Engel
  • 1990 Den D Dáši B
  • 1990 Záhada tří kapitánů 1–3
  • 1990 Čarodějky z předměstí – Veroničin otec
  • 1991 Tvrz
  • 1991 Pofoukej mi jahody 1–3
  • 1991 Oko za oko
  • 1991 Kruh
  • 1991 Klauni a vlastenci
  • 1991 Dveře
  • 1991 Dno
  • 1991 Žebrácká opera – Jim
  • 1993 Svatba upírů – operní zpěvák
  • 1994 Bylo nás pět – Svoboda
  • 1994 Saturnin – Saturnin
  • 1994 Playgirls – Patrik Škoda
  • 1996 Bubu a Filip – tatínek Lang
  • 1996 Bubu a Filip II.
  • 1997 Tábor padlých žen – Miki Komi
  • 2001 Když děda miloval Ritu Hayworthovou
  • 2002 Waterloo po česku – 4. Ing. Zawinul
  • 2003 Nezvěstný
  • 2004 Probuzená skála
  • 2004 Ruth to vidí jinak
  • 2005 Bazén – Pavel Bureš
  • 2012 Ententýky – Brouk
  • 2013 Doktoři z Počátků

Práce pro rozhlas

Odkazy

Reference

  1. http://www.csfd.cz/film/32882-zivot-bez-kytary/
  2. Jaroslav Vízner (1937 - 2022). www.pametnaroda.cz [online]. [cit. 2022-06-02]. Dostupné online. 
  3. Šulcová se vrátila k Víznerovi: Odpustila mu nevěru a stará se o jeho děti!. Ahaonline.cz [online]. 2012-09-17 [cit. 2023-07-29]. Dostupné online. 
  4. Jiří Robert Pick: Anekdoty Franci Roubíčka. Dvojka [online]. 2021-01-09 [cit. 2021-01-09]. Dostupné online. 

Literatura

  • Kdo je kdo = Who is who : osobnosti české současnosti : 5000 životopisů / (Michael Třeštík editor). 5. vyd. Praha: Agentura Kdo je kdo, 2005. 775 s. ISBN 80-902586-9-7. S. 724. 
  • TOMEŠ, Josef, a kol. Český biografický slovník XX. století : III. díl : Q–Ž. Praha ; Litomyšl: Paseka ; Petr Meissner, 1999. 587 s. ISBN 80-7185-247-3. S. 464. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“