Oleg Makarov

Oleg Grigorjevič Makarov
Oleg Makarov na sovětské poštovní známce (vpravo)
Oleg Makarov na sovětské poštovní známce (vpravo)
Kosmonaut RKK Eněrgija
Státní příslušnostSovětský svaz SSSR/Rusko Rusko
Datum narození6. ledna 1933
Místo narozeníUdomlja poblíž Moskvy, SSSR
Datum úmrtí29. května 2003
Místo úmrtíMoskva
Jiné zaměstnáníInženýr
Čas ve vesmíru20 dní, 17 hodin a 20 minut
Kosmonaut od1966
MiseSojuz 12, Sojuz 18a, Sojuz 27, Sojuz 26, Sojuz T-3
Kosmonaut do1987
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleg Grigorjevič Makarov (rusky Макаров, Олег Григорьевич; 6. ledna 1933 obec Udomlja poblíž Moskvy, dnes Tverská oblast29. května 2003 v Moskvě) byl sovětský konstruktér a kosmonaut ruské národnosti. V kosmu byl třikrát, vždy jako palubní inženýr. V roce 1973 letěl do vesmíru v lodi Sojuz 12, v roce 1978 pracoval týden na orbitální stanici Saljut 6. Na Saljut 6 se vrátil ještě v roce 1980 při misi Sojuzu T-3.

Život

Mládí a výcvik

Otec byl důstojníkem a rodina, tedy Olegova matka, on sám i sestra cestovali podle míst otcova zařazení. Žili v Povolží, pak ve Ferganě, v Kalininské oblasti, v NDR. Musel měnit i základní školy a pak s otcovým souhlasem odjel sám studovat do Moskvy. Absolvoval Baumannovu vysokou technickou školu (1951–1957) a stal se konstruktérem komponentů kosmických lodí ve Výzkumné konstrukční kanceláři č.1 (OKB-1) vedené Koroljovem. Do týmu kosmonautů OKB-1 byl zařazen v roce 1966. Zpočátku do páté skupiny civilních specialistů, později byl členem skupiny pro plánované lety k Měsíci. Když tento program předčasně skončil, pokračoval v přípravě pro lety na Sojuzech.

Lety do vesmíru

Poprvé vzlétl ve funkci palubního inženýra z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 12 v září 1973, spolu s ním letěl Vasilij Lazarev.[1] Prověřovali nové systémy lodi a na Zemi se vrátili po dvou dnech.[2]

Poté byl jmenován do záložní posádky Sojuzu 17.

Znovu se Oleg Makarov pokusil odstartovat do vesmíru s Vasilijem Lazarevem 5. dubna 1975 na lodi Sojuz, později označené jako Sojuz 18-1. Druhý stupeň nosné rakety správně ukončil svou činnost, nepodařilo se jej však oddělit od zbývající části rakety a proto musel být let ve výšce 192 km přerušen. Kosmonauti se vrátili po strmé balistické dráze, při návratu dosáhlo přetížení hodnoty 20,6 G. Po 21 minutách a 27 sekundách od startu přistáli v pohoří Altaj u hranice s Čínskou lidovou republikou. Tento pokus nebyl uznán letem do vesmíru, kosmonauti neměli nárok na vyplacení obvyklého bonusu za provedený vesmírný let.[3]

Druhý oficiální let proběhl v roce 1978 v kosmické lodi Sojuz 27. Makarov letěl spolu s Vladimirem Džanibekovem jako návštěvní posádka na orbitální stanici Saljut 6. Zde se se členy základní posádky Saljutu 6 Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem plnili zadané úkoly. Pro cestu zpět si vyměnili loď a vrátili se v Sojuzu 26 po 6 dnech.[4]

Potřetí vzlétl z Bajkonuru v Sojuzu T-3 v roce 1980. Letěl spolu s Leonidem Kizimem a Gennadijem Strekalovem opět na orbitální stanici Saljut 6. Zkoušeli nový typ lodě a provedli opravy na Saljutu.[5]

Po letech

Ve vesmíru strávil během tří letů celkem 20 dní. Měl s manželkou jedno dítě. V roce 1987 odešel z týmu kosmonautů zpět do firmy NPO Eněrgija. Zemřel ve svých 70 letech na infarkt myokardu.[6]

Odkazy

Reference

  1. CODR, Milan. O kosmických dnech a nocích. Praha: Práce, 1987. Kapitola Saljut 4, s. 28. 
  2. Sojuz 12 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-10-20 [cit. 2010-06-28]. Dostupné online. 
  3. FILIP, Michal. Sojuz 18-1 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-9-8 [cit. 2010-07-24]. Dostupné online. 
  4. HOLUB, Aleš. Sojuz 27 [online]. Malá encyklopedie kosmonautiky (MEK), rev. 2001-10-21 [cit. 2010-07-24]. Dostupné online. 
  5. CODR, Milan. Sto hvězdných kapitánů. Praha: Práce, 1982. Kapitola Oleg Grigorjevič Makarov, s. 156. 
  6. VÍTEK, Antonín. … A JEDEN BÝVALÝ KOSMONAUT ZEMŘEL. KOSMOS - NEWS. Červen 2003, čís. 44. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-03-27.  Archivováno 27. 3. 2008 na Wayback Machine.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce