Oleg Makarov

Oleg Grigorjevič Makarov
Oleg Makarov na sovětské poštovní známce (vpravo)
Kosmonaut RKK Eněrgija
Státní příslušnost	SSSR/ Rusko
Datum narození	6. ledna 1933
Místo narození	Udomlja poblíž Moskvy, SSSR
Datum úmrtí	29. května 2003
Místo úmrtí	Moskva
Jiné zaměstnání	Inženýr
Čas ve vesmíru	20 dní, 17 hodin a 20 minut
Kosmonaut od	1966
Mise	Sojuz 12, Sojuz 18a, Sojuz 27, Sojuz 26, Sojuz T-3
Kosmonaut do	1987
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oleg Grigorjevič Makarov (rusky Макаров, Олег Григорьевич; 6. ledna 1933 obec Udomlja poblíž Moskvy, dnes Tverská oblast – 29. května 2003 v Moskvě) byl sovětský konstruktér a kosmonaut ruské národnosti. V kosmu byl třikrát, vždy jako palubní inženýr. V roce 1973 letěl do vesmíru v lodi Sojuz 12, v roce 1978 pracoval týden na orbitální stanici Saljut 6. Na Saljut 6 se vrátil ještě v roce 1980 při misi Sojuzu T-3.

Život

Mládí a výcvik

Otec byl důstojníkem a rodina, tedy Olegova matka, on sám i sestra cestovali podle míst otcova zařazení. Žili v Povolží, pak ve Ferganě, v Kalininské oblasti, v NDR. Musel měnit i základní školy a pak s otcovým souhlasem odjel sám studovat do Moskvy. Absolvoval Baumannovu vysokou technickou školu (1951–1957) a stal se konstruktérem komponentů kosmických lodí ve Výzkumné konstrukční kanceláři č.1 (OKB-1) vedené Koroljovem. Do týmu kosmonautů OKB-1 byl zařazen v roce 1966. Zpočátku do páté skupiny civilních specialistů, později byl členem skupiny pro plánované lety k Měsíci. Když tento program předčasně skončil, pokračoval v přípravě pro lety na Sojuzech.

Lety do vesmíru

Poprvé vzlétl ve funkci palubního inženýra z Bajkonuru v kosmické lodi Sojuz 12 v září 1973, spolu s ním letěl Vasilij Lazarev.^[1] Prověřovali nové systémy lodi a na Zemi se vrátili po dvou dnech.^[2]

Poté byl jmenován do záložní posádky Sojuzu 17.

Znovu se Oleg Makarov pokusil odstartovat do vesmíru s Vasilijem Lazarevem 5. dubna 1975 na lodi Sojuz, později označené jako Sojuz 18-1. Druhý stupeň nosné rakety správně ukončil svou činnost, nepodařilo se jej však oddělit od zbývající části rakety a proto musel být let ve výšce 192 km přerušen. Kosmonauti se vrátili po strmé balistické dráze, při návratu dosáhlo přetížení hodnoty 20,6 G. Po 21 minutách a 27 sekundách od startu přistáli v pohoří Altaj u hranice s Čínskou lidovou republikou. Tento pokus nebyl uznán letem do vesmíru, kosmonauti neměli nárok na vyplacení obvyklého bonusu za provedený vesmírný let.^[3]

Druhý oficiální let proběhl v roce 1978 v kosmické lodi Sojuz 27. Makarov letěl spolu s Vladimirem Džanibekovem jako návštěvní posádka na orbitální stanici Saljut 6. Zde se se členy základní posádky Saljutu 6 Jurijem Romaněnkem a Georgijem Grečkem plnili zadané úkoly. Pro cestu zpět si vyměnili loď a vrátili se v Sojuzu 26 po 6 dnech.^[4]

Potřetí vzlétl z Bajkonuru v Sojuzu T-3 v roce 1980. Letěl spolu s Leonidem Kizimem a Gennadijem Strekalovem opět na orbitální stanici Saljut 6. Zkoušeli nový typ lodě a provedli opravy na Saljutu.^[5]

• Sojuz 12 (27. září 1973 – 29. září 1973)
• Sojuz 27, Saljut 6, Sojuz 26 (10. ledna 1978 – 16. ledna 1978)
• Sojuz T-3, Saljut 6 (27. listopadu 1980 – 10. prosince 1980)

Po letech

Ve vesmíru strávil během tří letů celkem 20 dní. Měl s manželkou jedno dítě. V roce 1987 odešel z týmu kosmonautů zpět do firmy NPO Eněrgija. Zemřel ve svých 70 letech na infarkt myokardu.^[6]

Odkazy

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Oleg Makarov na Wikimedia Commons
• Oleg Makarov v Malé encyklopedii kosmonautiky
• Biografie na webu SPACE 40