Oleg Pastier

Oleg Pastier
Narození17. dubna 1952
Tekovská Nová Ves
Úmrtí15. března 2018 (ve věku 65 let)
PseudonymJakub Sojka, Pavol Országh[1]
Povoláníbásník, publicista, vydavatel
Témataliteratura, poezie a publicistika
OceněníŘád Ľudovíta Štúra II. třídy (2016)
Logo Wikicitátů citáty na Wikicitátech
Seznam děl v Souborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Oleg Pastier (17. dubna 1952, Tekovská Nová Ves – 15. března 2018) byl slovenský básník, publicista, vydavatel a disident.[2][3]

Život

Narodil se v Tekovské Nové Vsi, dnes části obce Nová Dedina v okrese Levice. Absolvoval střední všeobecně vzdělávací školu v Nitře, kde až do maturity žil s rodiči. Jeho otec byl děkanem Pedagogické fakulty v Nitře (dnes součást UKF), odkud však musel v roce 1970 odejít poté, co se postavil proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968. Tato událost dospívajícího studenta výrazně ovlivnila, normalizační společnost od té doby vnímal jako něco, co s jeho pohledem na svět není slučitelné. Získal špatný kádrový profil a pracoval v rozličných dělnických zaměstnáních.

Ve druhé polovině 70. let se v Bratislavě seznámil se skupinou otevřeně myslících lidí – Vladimírem Archlebem, Igorem Kalným, Jánem Budajem, Františkem Mikloškem, výtvarníky Milanem Bočkayem a Klárou Bočkayovou, Otisem Laubertem, Vladimírem Havrillou a dalšími umělci. V 80. letech začal v disentu získavat vydavatelské zkušenosti. Napřed se věnoval jednorázovým textům jako Solženicynova přednáška nebo esej disidenta Milana Šimečky, postupně se však u něho začalo shromažďovat stále víc prací, ke kterým se oficiálně nedalo dostat. Vydával je v samizdatových časopisech Kontakt, Fragment a Fragment K.[2][3][4]

Během sametové revoluce stál u zrodu občanského hnutí Verejnosť proti násiliu (VPN), 19. listopadu 1989, po prvním protestním mítinku v prostorech Umělecké besedy v Bratislavě, se spolu s Martinem Šimečkou, Jánem Budajem a Milošem Žiakem zúčastnil setkání v bytě Jána Langoše, na kterém vznikl název hnutí.[2]

Od března 1990 potom vydával dosud samizdatový časopis oficiálně, od roku 1992 pod názvem Fragment. Ve svém vydavatelství F. R. & G vydal i jeho knižní edici. Po roce 1990 spolupracoval s literárními časopisy Kultúrny život a Romboid. Pro Slovenský rozhlas vytvořil sérii 23 rozhlasových dokumentů pod názvem Rodinné striebro a rozhlasových relací Obuj sa a choď, Avantgardy, Európska poviedka a ďalších. Žil a tvořil v obci Dolný Bar nedaleko Dunajské Stredy.[2]

Dílo

Podle Literárního informačního centra[2]

Próza

  • Spytovanie : (román) (2010, společné dílo Olega Pastiera a Ivana Kadlečíka, román koncipovaný z rozhovorů, textových fragmentů a korespondence)
  • Krúženie : (fragmenty románu) (2014)

Poezie

  • Tieň Chamraj (1981, samizdat)
  • Pavúčie hniezda (1982, samizdat)
  • Plot (1992)
  • Oko za zub (1995)
  • Možno (2003)
  • Album (2006)
  • Haiku, haiečku, haiku zelený : sedemnásťslabičná antológia (2011)

Rozhlasová tvorba

  • Rodinné striebro (cyklus relací o významných osobnostech a událostech ve slovenské kultuře a historii 20. století)

Publicistika

  • Nezabúdanie (2004, kniha rozhovorů Olega Pastiera s Albertem Marenčinem)
  • Z protiľahlého brehu (2008, kniha rozhovorů)
  • Za ozvenou tichých hlasov (2011)
  • Za ozvenou tichých hlasov II (2012)
  • Za ozvenou tichých hlasov III (Príbeh Juraja Mojžiša) (2013)

Ocenění

  • 2008: Cena Prix Bohemia Radio, hlavní cena v kategorii „Rok osmičkových výročí“ za rozhlasový dokument Kropte![5]
  • 2011: Prémie Literárního fondu v oblasti rozhlasu[2]
  • 2012: Výroční cena Literárního fondu v oblasti rozhlasu[2]
  • 2013: Cena Dominika Tatarky za rok 2012 za knihu Za ozvenou tichých hlasov II (päť scenárov, päť koláží)[6]
  • 2013: Prémie Literárního fondu v oblasti rozhlasu[2]
  • 2014: Biela vrana za dlouhodobý občanský a kulturní přínos i životní konzistenci[7]
  • 2015: Cena Václava Bendy, pamětní medaile za svobodu a demokracii[8]
  • 2016: Řád Ľudovíta Štúra II. třídy za mimořádné zásluhy o rozvoj demokracie, ochranu lidských práv a svobod a za literární a vydavatelskou činnost, propůjčený prezidentem SR Andrejem Kiskou[9]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Oleg Pastier na slovenské Wikipedii.

  1. ↑ MARUŠIAK, Juraj. Biografische Lexikon Widerstand und Opposition im Kommunismus 1945–91 : Oleg Pastier, geboren 1952 [online]. Berlin: Bundesstiftung zur Aufarbeitung der SED Diktatur [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. (německy) 
  2. ↑ a b c d e f g h Oleg Pastier [online]. Bratislava: Literárne informačné centrum [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. [nedostupný zdroj]
  3. ↑ a b ANDREJČÁKOVÁ, Eva. Oleg Pastier zakódoval, že človek človeku nesiaha na slobodu. sme.sk. Bratislava: Petit Press, 2018-03-15. Dostupné online [cit. 2018-03-15]. ISSN 1335-4418. 
  4. ↑ GÁLIS, Tomáš. Oleg Pastier: Vlastne robím to, čo pred novembrom. sme.sk. Bratislava: Petit Press, 2011-09-22. Dostupné online [cit. 2018-03-15]. ISSN 1335-4418. 
  5. ↑ Slovenský rozhlas získal cenu Prix Bohemia Radio 2008. hnonline.sk. Bratislava: MAFRA Slovakia, 2008-10-06. Dostupné online [cit. 2018-03-15]. ISSN 1336-1996. 
  6. ↑ Cena Dominika Tatarku za rok 2012 Olegovi Pastierovi [online]. Bratislava: Konzervatívny inštitút M. R. Štefánika, 2013-04-12 [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. 
  7. ↑ Biele vrany 2014 [online]. Aliancia Fair-play a VIA IURIS, 2014 [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. 
  8. ↑ Slavnostní předání Ceny Václava Bendy 2015 [online]. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2015 [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. 
  9. ↑ Prezident Andrej Kiska vyznamenal 15 osobností [online]. Bratislava: Kancelária prezidenta SR, 2016-01-07 [cit. 2018-03-15]. Dostupné online. 

Externí odkazy