Oligocén

Oligocén (33,9 Ma – 23 Ma před současností) je geologická epocha v spadající do geologické éry kenozoika a to do její nejstarší periody paleogénu. Název oligocén byl odvozen od starořeckých adjektiv „ὀλίγος“ (oligos) (doslova „nečetný, málo“) a „καινός“ (kainos) — jež bylo latinizováno na „caenus“ —, znamenajícího „nový“, úhrnem tedy něco jako „málo nového, málo současného“.[1] Název se vztahuje k výsledkům porovnání druhového zastoupení fosilií mořského planktonu s dnešním stavem.

Stratigrafie oligocénu
Epocha
(Oddělení)
Věk
(Stupeň)
Stáří (miliony let)
oligocénchatt23,03 – 28,1
rupel28,1 – 33,9

Geologie a klima

Uzavírající se oceán Tethys a ostrovní oblasti Paratethydy před zhruba 30 miliony let.

V oligocénu pokračovalo posouvání africké tektonické desky k severu započaté již v mezozoiku (druhohorách), což mělo za následek uzavírání oceánu Tethys, postupně tedy vznikalo dnešní Středozemní moře. Horotvorné procesy v pásmu v okolí kolize africké a eurasijské desky vedly k výzdvihu zárodků tzv. neoidních pohoří Alp, Pyrenejí či Karpat. Tyto zdvihající se oblasti proměnily severozápadní část Tethys v řadu navzájem propojených mořských pánví se spoustou ostrovů, tedy tzv. Paratethys.[2]

Na počátku oligocénu došlo k razantnímu ochlazení klimatu, jež mělo značné důsledky jak na tvar a rozsah pevnin, tak na živé organismy. Kvůli ochlazení totiž došlo k podstatnému poklesu hladiny moří, čímž se vynořily pevninské mosty umožňující migraci živočichů mezi doposud oddělenými pevninami. Na druhou stranu došlo k vymírání v suchozemských i mořských faunách, značných změn doznalo i rostlinstvo. Chladného výkyvu si poprvé všiml již v roce 1909 paleontolog Hans Georg Stehlin, jenž ho nazval velkým přelomem. V dalším průběhu oligocénu již k žádným tak výrazným změnám klimatu nedošlo a období se z dnešního pohledu jeví jako poměrně klidné.[2][3]

Dříve se za příčinu tohoto ochlazení jednoznačně pokládalo oddělení Antarktidy od Austrálie a Jižní Ameriky, které spadá právě do této doby. Osamostatněný kontinent přímo na jižním pólu totiž v důsledku rotace Země obklopily chladné cirkumpolární mořské proudy, ty kontinent klimaticky izolovaly od teplejších oblastí a v důsledku toho se zde začal tvořit pevninský ledovcový štít, jak ho známe dnes. Přesto i v současnosti se vliv oddělení Antarktidy uvažuje.[4] Současné výzkumy ale naznačují,[zdroj?] že tento proces by nevedl k ochlazení na severní polokouli, které v paleontologických záznamech můžeme dnes vyčíst, naopak by pravděpodobně způsobil oteplení. Příčiny této události měly patrně globálnější charakter, jako např. pokles hladiny oxidu uhličitého v atmosféře, v téže době se též naplno otevřelo spojení mezi vznikajícím Atlantikem a chladnějším polárním mořem.[5]

Přestože mluvíme o výrazném ochlazení, oligocenní svět nebyl zdaleka tak chladný a suchý jako v např. v pozdějším pleistocénu, ale ani jako dnes. Na Antarktidě sice již vězel mohutný pevninský ledovec, nedosahoval však dnešního rozsahu a okraj kontinentu byl pokryt polární tundrou. Na severu ještě žádná trvale zamrzlá území neexistovala a rozdíly mezi podnebnými pásy nebyly tak výrazné jako dnes.[6]

Život

V souvislosti s ochlazením na začátku období a postupujícím vysušováním klimatu se proměňovalo i rostlinstvo, a tím i celé biotopy. Ubylo tropických deštných lesů, naopak se značně rozšířily lesy sezónně opadavých stromů mírného pásma. Ty byly rozšířené na většině území Evropy, Asie a na značných rozlohách v Severní Americe, částečně též v severní Africe. Nově se objevily jehličnaté a smíšené lesy chladných pásem na severu Eurasie, Severní Ameriky, ale pokrývaly též Grónsko či nejjižnější cíp Jižní Ameriky, zpočátku též nejsevernější oblasti Antarktidy, kde kromě tvořícího se ledovcového štítu v oblasti samotného jižního pólu, byla rozšířena též oblast polární tundry, severská polární tundra však ještě neexistovala. S ubýváním vláhy v rozsáhlých oblastech docházelo k rozšiřování otevřené krajiny, jež zarůstala travinami nebo charakteristickým biotopem hustých drobných keříků a travin, jenž zůstal zachován v jižní Africe poblíž Mysu Dobré naděje, kde se nazývá fynbos.[6][7] [8]

Klimatický přelom na rozhraní eocénu a oligocénu měl zásadní vliv na savčí fauny kontinentů zejména na severní polokouli. Živočichové migrovali přes přechodně vynořenou oblast Beringie mezi Severní Amerikou a Eurasií, ale významné bylo i trvalé vynoření turgajského prolomu v předpolí vznikajícího Uralu, což konečně spojilo Evropu s Asií, čímž byla umožněna další migrace, takže i v Evropě od této doby nalézáme řadu původně východoasijských nebo i severoamerických rodů. Z Evropy naopak zmizela řada tropických druhů, např. primitivní primáti omoyidi a adapidi. V průběhu oligocénu se některým skupinám placentálních savců podařilo dostat i na izolovaný kontinent Jižní Ameriky obývaný jinak převážně vačnatci, z této doby jsou zde známá morčata a primáti. Savčí fauna se modernizovala a začalo přibývat velkých forem, zejména z řádu nosorožcovitých v Eurasii a Africe, v Severní Americe to byla Titanotheria, což byli též mohutní savci podobní dnešním nosorožcům.[2][9]

Teprve v tomto období se objevují první velcí savčí megaherbivoři (obří býložravé druhy s tělesnou hmotností přesahující zhruba 1000 kilogramů). Nejspíš i díky této absenci se mohly výrazně rozšířit palmovité dřeviny.[10]

Na všech kontinentech se paralelně rozvíjely podobně vypadající a specializované druhy a na všech kontinentech je znát snaha obsadit nově vznikající otevřené biotopy. Zde žijícím savcům se postupně prodlužovaly nohy a snižoval počet kopyt, s rostoucími rozměry býložravců rostly i rozměry predátorů, kteří se jimi živili. Pravé šelmy ještě neměly mezi masožravci tak dominantní postavení, po celé severní polokouli byla ale rozšířena jejich primitivnější obdoba v podobě tzv. nepravých šelem ze skupiny Creodonta, jenž později, zejména v první polovině miocénu, dosáhly obřích rozměrů.[7]

Značný rozvoj byl zaznamenán u primátů, kteří se v této době rozšířili již na všechny kontinenty kromě Austrálie a Antarktidy, přičemž způsob, jakým se mohli dostat do Jižní Ameriky zůstává záhadou. Tento kontinent ještě nebyl spojen se Severní Amerikou a měl tedy charakter obřího ostrova značně vzdáleného od zbytku světa. Vzdálenost ze starého světa však zdaleka nebyla taková, jako dnes – byla zhruba třetinová. Pokles hladiny moří též mohl odhalit zvýšená místa Středoatlantického hřbetu jako řadu ostrovů v půli cesty. Primáti se tak mohli souhrou okolností přeplavit na náhodných vorech. Další teorie hovoří o migraci severní cestou přes vynořenou Beringovu úžinu a soustavu ostrovů mezi oběma Amerikami, třetí teorie pak o paralelním vývoji z primitivnějších forem, které už v Jižní Americe žily. Ve Starém světě se v průběhu oligocénu objevují první zástupci rodu Proconsul nebo Dendropithecus, jejichž vývoj pokračuje v miocénu.[11] [12]

Odkazy

Reference

  1. Etymologie slova oligocén; Etymologický slovník
  2. a b c CHLUPÁČ, Ivo; BRZOBOHATÝ, Rostislav; KOVANDA, Jiří; STRANÍK, Zdeněk. Geologická minulost České republiky. Praha: Academia, 2011. ISBN 978-80-200-1961-5. Kapitola Terciér - novověk Země, s. 297–358. 
  3. Climate history; Paleomap project
  4. https://www.osel.cz/12039-zaledneni-antarktidy-privodil-tektonicky-posun.html - Zalednění Antarktidy přivodil tektonický posun
  5. KVAČEK, Zlatko. Ochlazení na hranici eocén-oligocén a jeho vliv na evropskou flóru a entomofaunu [online]. Praha: Univerzita Karlova. Dostupné v archivu pořízeném dne 2015-04-18. 
  6. a b JANIS, Christine. Samozřejmí vítězové. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 169–217.
  7. a b FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. Kapitola Třetihory, s. 177–212. 
  8. GRULICH, Vít. Co je to fynbos?. Botany [online]. 6.10.2012. Dostupné online. 
  9. Biotické krize a globální ekosystémy v historii Země; Rostislav Brzobohatý, Masarykova univerzita; PDF prezentace
  10. Renske E. Onstein, W. Daniel Kissling and H. Peter Linder (2022). The megaherbivore gap after the non-avian dinosaur extinctions modified trait evolution and diversification of tropical palms. Proceedings of the Royal Society B: Biological Sciences. 289 (1972): 20212633. doi: https://doi.org/10.1098/rspb.2021.2633
  11. FEJFAR, Oldřich. Zkamenělá minulost. Praha: Albatros, 1989. Kapitola Původ člověka, s. 213–260. 
  12. ANDREWS, Peter; STRINGER, Christopher. Postup primátů. In: GOULD, Stephen Jay. Dějiny planety Země. Praha: Columbus, 1998. ISBN 80-7176-722-0. S. 218–251.

Externí odkazy

Paleogén
Předchůdce:
Eocén
34 Ma–23 Ma
Oligocén
Nástupce:
Miocén (Neogén)

Média použitá na této stránce

Mediterranean Rupelian.jpg
Paleogeography of the Mediterrenean region during the Rupelian age (33.9 - 28.4 million years ago). The Tethys Ocean between Africa and Europe is closing. Paratethys gets separated from Tethys by the formation of the Alps, Carpathians, Dinarides, Taurus and Elburz mountains (all Alpine orogeny). Black lines indicate present day coastlines.

Drawn by the uploader, after studying several sources, most used were:

  • Rögl, F., 1999. Mediterranean and Paratethys. Facts and hypotheses of an Oligocene to Miocene paleogeography (Short Overview). Geologica Carpathica 50 (4), 339– 349.
  • Schulz, H.-M.; Vakarcs, G. & Magyar, I.; 2005: The birth of the Paratethys during the Early Oligocene: From Tethys to an ancient Black Sea analogue?, Global and Planetary Change 49(3-4), p. 163-176.