Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici

Olivův dům, Divadelní 1032/14
Olivův dům, Divadelní 1032/14
(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Olivův dům, Divadelní 1032/14
Základní informace
Slohnovorenesance
ArchitektAntonín Wiehl návrh sgrafit Josef Tulka vlys Josef Václav Myslbek
Výstavba1876
StavebníkAlois Oliva
Poloha
AdresaPraha, ČeskoČesko Česko
UliceDivadelní
Souřadnice50°4′56,82″ s. š., 14°24′50,58″ v. d.
Další informace
Rejstříkové číslo památky40912/1-1762 (Pk•MIS•Sez•Obr•WD)
Logo Wikimedia Commons multimediální obsah na Commons
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici je novorenesanční dům na Starém Městě v Praze 1 v Divadelní ulici. Dům si v roce 1876 postavil Alois Oliva podle návrhu významného českého architekta 19. století Antonína Wiehla. Autorem návrhu sgrafit na fasádě je Josef Tulka, vlysu Vítězný průvod Záboje a Slavoje Josef Václav Myslbek.[1] Dům je zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]

Popis domu

Antonín Wiehl – architekt

Řadový třípatrový novorenesanční činžovní dům se sedmi osami je situovaný uprostřed domovního bloku s průčelím do Divadelní ulice. Wiehlův návrh (1874) je ovlivněný italskou renesancí. V přízemí a prvním patře plochá rustika, nad 1. patrem konzolová římsa, druhé a třetí patro hladké. Podle Wiehlova návrhu postavil v roce 1876 Wiehl s Janem Zeyerem. Wiehl měl v tomto domě po jeho dokončení svou kancelář. V roce 1886 kancelář přestěhoval do nového domu v Jízdecké (dnešní Havlíčkově) ulici.[3]

Sgrafita a výzdoba fasády

V návrhu průčelí Wiehl pouze vymezil plochu pro sgrafita a svou představu o barvě a námětech výzdoby. Návrhy sgrafit zpracoval malíř Josef Tulka. Průčelí je rozvrženo v pozdně renesančních formách. Pod okapem fasádu zdobí sgrafitový vlys s antickými motivy bohů, amorků a masek. Autorem návrhu sgrafit je Josef Tulka, který může být i autorem italizujících reliéfních grotesek a nástropního reliéfu s bakchickou taneční scénou v průjezdu. Výzdoba je ovlivněna italskou renesancí. Naproti tomu v jednoznačně národním stylu je vlys ve vestibulu od Josefa Václava Myslbeka s figurálním výjevem „Vítězný průvod Záboje a Slavoje“ z roku 1875.[4]

Význam domu v dějinách novorenesanční architektury

Dům je významný v historii pražské novorenesanční architektury. Je jedním z prvních domů zdobených sgrafity. O uplatnění sgrafitoo na nájemních domech se zasloužil Josef Schulz, který podmínky pro sgrafitovou tvorbu studoval před rekonstrukcí Schwarzenberského paláce (1871). Poté se sgrafito počíná objevovat na nově stavěných domech navrhovaných zejména architekty Antonínem Wiehlem a Janem Zeyerem[5] Podobně jako u ostatních domů Wiehl na návrhu Olivova domu spolupracoval Josefem Václavem Myslbekem a Josefem Tulkou jedním z malířů generace Národního divadla. Na realizaci domu tak spolupracovali tři významní představitelé této generace.[6][7]

Dobové reakce na Wiehlův styl

Wiehlův kolega architekt Jan Koula jeho úsilí o formulování nového pojetí novorenesanční architektury definoval v roce 1883 ve Zprávách Spolku architektů jako "výklad o vývoji a stylu A. Wiehla" ve "........Wiehl bojuje o nové vyjádření architektonické na základě vzorů, pro Prahu a Čechy XVI. a XVII. století typických a ukázal k nim po prvé, když postavil svůj "sgrafitový domek" v Poštovské ulici. Od té doby pilně sbíral památky naší renesance, studovala je a kde mu bylo možno, hleděl jich užíti na svých stavbách. Wiehlovým přičiněním mluví se o "české renesanci; cítíme oprávněnost tohoto názvu, ale nikdo dosud nestanovil přesně, v čem ráz těch staveb záleží...."[8][9] O uplatnění sgrafit na novorenesančních domech Koula referoval v článku "Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera"[10][11]

Dům v současnosti

Pro svou architektonickou hodnotu a význam v historii Prahy a její architektury je dům zapsán v Ústředním seznamu kulturních památek.[2]


Galerie Olivův dům čp. 1032/14 v Divadelní ulici

Odkazy

Reference

  1. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  2. ↑ a b Ústřední seznam kulturních památek České republiky [online]. Praha: Národní památkový ústav [cit. 2017-06-30]. Identifikátor záznamu 153001 : činžovní dům. Památkový katalog. Hledat dokumenty v Metainformačním systému NPÚ [1]. 
  3. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 7, 21, 22. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 
  4. ↑ PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 25–27. Dostupné online.
  5. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera.. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  6. ↑ KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  7. ↑ BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  8. ↑ KOULA, Jan. Výklad o vývoji a stylu A. Wiehla". Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. I., s. 7–8. 
  9. ↑ KOULA, Jan. Majorátní dům knížat Schwarzeberků na Hradčanech. Zprávy Spolku architektů a inženýrů v království Českém. Roč. XVIII. (1883), čís. II., s. 2–3. 
  10. ↑ KOULA, Jan. Domy pp.architektů V.Skučka a J.Zeyera. in: , , , s... Zprávy Spolku architektů a inženýrů v Království českém. Roč. XXII/1887-88, čís. sešit2, s. 2–4. 
  11. ↑ WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 2. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Literatura

  • BOJAROVÁ, Martina. Hrobka rodu Daubků od Antonína Wiehla v Litni na Berounsku.. Památky středních Čech. Roč. 18, čís. 2, s. 22–27. Dostupné online [cit. 2014-11-30].  Archivováno 25. 9. 2015 na Wayback Machine.
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. sborník příspěvků přednesených na konferenci pořádané ke 100. výročí úmrtí významného českého architekta v Plasích 23. září 2010.. Svazek 7. Plasy: Město Plasy, 2010 (2010 tisk). 45 s. (Tilia Plassensis). ISBN 978-80-254-9141-6. S. nečíslováno. Obsahuje bibliografie a bibliografické odkazy. 
  • BUKAČOVÁ, Irena. Antonín Wiehl. První. vyd. Plasy: Město PLasy, 2010. 52 s. ISBN 978-80-254-8282-7. S. 1–52. 
  • DVOŘÁK, Kamil. Antonín Wiehl [online]. Brno: Archiweb, s.r.o., Vídeňská 23 Brno [cit. 2015-09-21]. Dostupné online. 
  • KUDLÁČOVÁ, Markéta. Architekt souladu Antonín Wiehl a jeho cesta k české renesanci. Dějiny a současnost. Roč. 2006, čís. 12. Dostupné online [cit. 2014-11-30]. 
  • PELC, Vít. Výzdoba pražských nájemních domů v poslední třetině 19. století a na počátku. Praha, 2007 [cit. 2015-08-24]. 117 s. Diplomová práce. Filozofická fakulta (FF) Univerzity Karlovy, Ústav pro dějiny umění. Vedoucí práce prof. PhDr. Roman Prahl, CSc.. s. 26–48. Dostupné online.
  • POCHE, Emanuel; ET AL. Umělecké památky Čech. Sv. 3.. 1. vyd. Praha: Academia,, 1980. S. 336.. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. „Česká“ versus „italská“ neorenesanční vila. Antonín Wiehl, Antonín Barvitius a jejich mecenáši. S. 83–90, 89. Zprávy památkové péče [online]. 2014 [cit. 2014-12-14]. Roč. 74, čís. 3, s. 83–90. Dostupné online. 
  • VYBÍRAL, Jindřich. Česká architektura na prahu moderní doby – devatenáct esejů o devatenáctém století.. Praha: [s.n.], 2002. 336 s. ISBN 80-7203-475-8. S. 150.. 
  • Ústřední seznam nemovitých kulturních památek ČR. [online]. Praha: Národní památkový ústav v Praze [cit. 2015-09-22]. Dostupné online. 
  • WIRTH, Zdeněk. Antonín Wiehl a česká renesance. první. vyd. Praha: Jan Štenc, 1921 (1921 tisk). 27 s. S. 20, 24. Zvláštní otisk ze sborníku Umění. 

Související články

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Josef Vaclav Myslbek Vilimek.jpg
Portrait of Josef Václav Myslbek (under the picture, he is incorrectly referred to as "Jan Václav Myslbek"), Czech sculptor.
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Wiehl Antonín2.jpg
Antonín Wiehl (1846–1910) český architekt období historismu
Staré Město, Divadelní, od parku k jihu.jpg
(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Jan Zeyer (1847-1903).jpg
Jan Zeyer (1847 - 1903), Český architekt a stavitel.
Staré Město, Divadelní 14.jpg
(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Staré Město, Divadelní 14, horní část.jpg
(c) ŠJů, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0
Předmětem tohoto obrázku je kulturní památka České republiky evidovaná
v Ústředním seznamu kulturních památek pod rejstříkovým číslem:
Josef Tulka (1846-†neznámé).jpeg
Josef Tulka (1846 - †?), Český malíř.