Olovnatá běloba

Olovnatá běloba
Systematický název	Bazický uhličitan olovnatý
Triviální název	olovnatá běloba
Anglický název	White lead
Německý název	Bleiweiß
Sumární vzorec	2 PbCO3 · Pb(OH)2
Vzhled	bílý prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS	1319-46-6
EC-no (EINECS/ELINCS/NLP)	215-290-6
Vlastnosti
Molární hmotnost	775,63 g/mol
Teplota tání	400 °C (rozklad)
Hustota	6,14 g/cm³
Bezpečnost
GHS07 GHS08 GHS09 [1] Nebezpečí[1]
H-věty	H360Df H332 H302 H373 H410
R-věty	R61, R20/22, R33, R50/53, R62
S-věty	S53, S45, S60, S61
NFPA 704	0 3 0
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa). Některá data mohou pocházet z datové položky.

Olovnatá běloba (lidově „plavajz“ – z něm. Bleiweiß) je zásaditý uhličitan olovnatý (směs uhličitanu a hydroxidu olovnatého) – 2 PbCO₃ · Pb(OH)₂.

Je to v minulosti nejužívanější ze tří bílých pigmentů na bázi olova. Dále se používal síran olovnatý jako „olověná běloba“. Nejméně se používal uhličitan olovnatý – mletý cerusit.

Charakteristika

Olovnatá běloba je jedovatý světlostálý pigment s vysokou kryvostí, který s vhodným pojivem vytváří výrazný lesk. Je vhodný pro olejová pojiva, neboť má výrazný sikativní účinek (urychlující zasychání). Navíc je v olejovém pojivu více chráněn před účinky vzdušného sirovodíku, který způsobuje tmavnutí vytvářením černého sulfidu olovnatého. Z téhož důvodu není vhodné jeho mísení s pigmenty obsahujícími síru. Pro svou toxicitu byla olovnatá běloba postupně nahrazena nejprve barytovou nebo zinkovou a později titanovou bělobou.

Výroba

Olovnatá běloba je uměle vytvořený pigment. V přírodě se vyskytuje jako vzácný minerál hydrocerusit. Starodávný postup výroby se popisuje takto: Do skleněné nádoby se umístí kousky (nejlépe destičky) olova spolu s miskou octa. Nádoba se zakope do hnoje, kde se během několika týdnů olovo působením octových par a oxidu uhličitého pokryje vrstvou bílého prášku. Také pozdější metody jsou založeny na principu reakce octanu olovnatého s oxidem uhličitým.

Použití

Pro uměleckou malbu se používá olovnatá běloba pouze při restaurování starých olejomaleb. Až do konce 20. století byla olovnatá běloba používána do základních nátěrů na dřevo a hlavně antikorozních nátěrů na čisté povrchy kovů. (Na zkorodované povrchy se používal stejně jedovatý olovnatý suřík.) Je nestálá v alkalickém prostředí – nehodí se na fresky. Pojená lněným olejem ve tmě žloutne.

Olovnatá běloba se prodávala pod různými názvy většinou dle místa vzniku: kremžská, holandská, benátská, hamburská, kremnická běloba, nebo: břidlicová, perlová, sněhová, stříbrná, či krycí běloba.

Právě různé odchylky ve složení výchozí suroviny a hlavně fakt, že olovo obsahuje řadu izotopů prvků, jejichž poměr je dán stářím olova, je rozbor olovnaté běloby nejdůležitější metodou určování stáří maleb a identifikace jejich falzifikátů.

Reference

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Olovnatá běloba na Wikimedia Commons