Ondrej Klokoč

Ondrej Klokoč
Poslanec Prozatímního NS
Ve funkci:
1945 – 1946
Poslanec Národního shromáždění ČSR
Ve funkci:
1948 – 1954
Poslanec Slovenské národní rady
Ve funkci:
1954 – 1975
Pověřenec informací
Ve funkci:
1951 – 1953
PředchůdceKarol Bacílek
Pověřenec školství
Ve funkci:
1953 – 1953
PředchůdceErnest Sýkora
NástupceErnest Sýkora
Pověřenec kultury
Ve funkci:
1953 – 1956
Předseda Slovenské národní rady
Ve funkci:
1968 – 1975
PředchůdceMichal Chudík
NástupceViliam Šalgovič
Poslanec Federálního shromáždění (SN)
Ve funkci:
1969 – 1975
Stranická příslušnost
ČlenstvíKSS (KSČ)

Narození17. srpna 1911
Hačava
Rakousko-UherskoRakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí26. března 1975
Bratislava
ČeskoslovenskoČeskoslovensko Československo
Profesepolitik, pedagog a novinář
OceněníŘád republiky
Řád práce
Řád Vítězného února
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Ondrej Klokoč (17. srpna 1911 Hačava[1][2]26. března 1975 Bratislava[3][1]) byl slovenský a československý odbojář, politik za Komunistickou stranu Slovenska (respektive za KSČ), poslanec Prozatímního Národního shromáždění, Národního shromáždění ČSR a Sněmovny národů Federálního shromáždění. Byl dlouholetým poslancem a předsedou Slovenské národní rady.

Biografie

Pocházel z chudé rodiny.[2] V letech 19221927 studoval na gymnáziu v Rimavské Sobotě a v roce 1933 maturoval na učitelském ústavu v Banské Bystrici. Působil jako učitel na různých místech.[4]

Od roku 1931 byl členem KSČ.[2] Za tzv. slovenského štátu se angažoval v odboji v regionu Gemer. Za Slovenského národního povstání byl předsedou Okresního výboru KSS, okresního Revolučního národního výboru v Hnúšti a členem povstalecké Slovenské národní rady.[4] Po porážce povstání se připojil k partyzánským oddílům.[2]

Po roce 1945 se začal výrazně politicky angažovat. Od roku 1945 byl členem ÚV Komunistické strany Slovenska.[5]

V letech 19451946 byl poslancem Prozatímního Národního shromáždění za KSS. V parlamentu setrval do parlamentních voleb v roce 1946. Po parlamentních volbách roku 1948 se stal poslancem Národního shromáždění zvoleným za KSS ve volebním kraji Banská Bystrica. Na postu poslance setrval do roku 1954.[6][7] IX. sjezd KSČ v roce 1949 ho zvolil náhradníkem ÚV KSČ (byl jím až do roku 1954[2]). V letech 19491950 byl předsedou KNV v Banské Bystrici, v letech 19501951 vedoucím tajemníkem Krajského výboru KSS v Banské Bystrici.[4][5]

V roce 1954 zasedal ve zvláštní komisi ÚV KSS pro politické zabezpečení procesu s buržoazními nacionalisty, v němž byla část slovenských komunistů ve vykonstruovaném případě obviněna z rozvratné činnosti.[8] V letech 1956-1958 byl vedoucím oddělení ÚV KSS.[5]

Ve volbách roku 1954 byl zvolen do Slovenské národní rady.[9] Mandát v SNR získal i ve volbách roku 1960 a volbách roku 1964.[10][11]

Dlouhodobě působil i ve Sboru pověřenců. V 10. Sboru pověřenců působil v letech 1951–1953 na postu pověřence informací a pak v roce 1953 po dobu několika měsíců jako pověřenec školství (do 11. září 1953 oficiálně pověřenec školství a osvěty). Pak se ještě roku 1953 stal pověřencem kultury a tento post zastával až do roku 1956 i v následujícím 11. Sboru pověřenců.[12]

V roce 1963 se uvádí jako šéfredaktor oficiálního slovenského komunistického deníku Pravda. Na tomto postu působil v letech 1958–1968. Historik Jan Rychlík se domnívá, že právě Klokoč dal souhlas k otištění některých silně kritických pasáží z projevů na právě probíhajícím 3. sjezdu Svazu československých spisovatelů, včetně těch, které se týkaly slovenské problematiky. Mieroslav Hysko tu například vyzval k vypořádání se z dědictvím politických procesů 50. let, včetně procesu s buržoazními nacionalisty, a bylo faktickou výzvou k tomu, aby z politických funkcí odstoupil Viliam Široký, jeden ze strůjců oněch procesů, což se pak stalo.[13][5] V březnu 1968 pak v Slovenské národní radě představoval reformistickou, národně orientovanou skupinu, která zahajovala debatu o novém uspořádání státoprávních vztahů v Československu. Právě na jeho návrh přijala SNR usnesení, jímž odmítla předtím podanou demisi předsedy SNR Michala Chudíka a místo toho Chudíka coby představitele konzervativního a centralistického proudu v KSS sama odvolala z funkce. Klokoč pak zasedl v komisi SNR pro vypracování osnov prohlášení k státoprávním otázkám. V červnu 1968 se následně sám stal předsedou Slovenské národní rady. Podílel se v těchto měsících na jednání o přípravě federace.[14] Od roku 1968 rovněž působil jako člen předsednictva ÚV KSS.[5] V této době byl i předsedou ÚV slovenské národní fronty, posléze Národní fronty Slovenské socialistické republiky.

Během Pražského jara ale nepatřil k jasně profilovaným reformním komunistům. Historik Jan Rychlík ho řadí spíše do skupiny obojetnických a problematických osob. Vysočanský sjezd KSČ konaný jen několik dnů po srpnové okupaci v ostře protiokupační a reformistické atmosféře Klokoče nicméně zvolil do ÚV KSČ.[15] Do ÚV KSČ pak byl ještě formálně kooptován 31. srpna 1968.[5] V nekrologu ze 70. let je uváděno, že v krizovém období let 1968–1969 stál pevně na pozicích marxismu-leninismu a proletářského internacionalismu.[2]

Jeho politická kariéra pokračovala i za normalizace. V letech 19681975 zastával post předsedy Slovenské národní rady.[4] Vrátil se i do celostátních zákonodárných sborů, když po federalizaci Československa usedl roku 1969 do Sněmovny národů Federálního shromáždění a mandát získal i ve volbách v roce 1971. V parlamentu zasedal do své smrti roku 1975. Místo něj pak jako náhradník nastoupil Ľubomír Čajka.[16][17][18] V roce 1971 je uváděn jako člen Ústředního výboru KSS a předseda Slovenské národní rady.[19][20]

Od roku 1970 zastával funkci předsedy Ústředního výboru slovenského Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP) a místopředsedy ÚV celostátního SČSP.[2] Byl nositelem několika československých vyznamenání. Šlo o Řád Slovenského národního povstání, Řád práce (udělen roku 1961) a Řád republiky (1969), Řád Vítězného února (1973) a sovětský Řádu Vlastenecké války.[4][5]

Zemřel po delší nemoci v březnu 1975.[2]

Odkazy

Reference

  1. a b MINÁČ, Vladimír. Malý slovenský biografický slovník: A-Ž. Generálny heslár SBS [online]. Matica slovenská, 1982 [cit. 2015-01-28]. S. 288. Dostupné online. (slovensky) 
  2. a b c d e f g h Zemřel soudruh O. Klokoč. Rudé právo. Březen 1975, roč. 55, čís. 74, s. 1. Dostupné online. 
  3. Ondrej Klokoč [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  4. a b c d e Klokoč, Ondrej, 1911–1975 [online]. banskabystrica.kniznice.net [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. (slovensky) [nedostupný zdroj]
  5. a b c d e f g Přehled funkcionářů ústředních orgánů KSČ 1945 - 1989 [online]. www.cibulka.net [cit. 2013-02-15]. Dostupné online. 
  6. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  7. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  8. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 411. 
  9. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. 
  10. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. 
  11. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2012-03-27]. Dostupné online. 
  12. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 625–626. 
  13. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 437–438. 
  14. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 473–474, 487, 491, 513. 
  15. Rychlík, Jan: Češi a Slováci ve 20. století. Praha: Vyšehrad, 2012. ISBN 978-80-7429-133-3. S. 502. 
  16. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  17. jmenný rejstřík [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  18. 6. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  19. 1. schůze [online]. Poslanecká sněmovna Parlamentu České republiky [cit. 2011-12-27]. Dostupné online. 
  20. kol. aut.: Československé dějiny v datech. Praha: Svoboda, 1987. ISBN 80-7239-178-X. S. 546. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flags of Austria-Hungary.png
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“