Onomastika
Onomastika, též onomatologie, jejíž název pochází z řeckého slova „ónoma“ (= jméno), je lingvistický obor, který se zabývá studiem vlastních jmen (proprií) včetně jejich původu, vývoje, povahy a funkcí. Tato disciplína pokrývá nejen osobní jména, ale také jména míst, zvířat a rostlin.
Onomastika se dělí do několika hlavních oblastí:
- Antroponomastika – nauka zabývající se křestními jmény, příjmeními, přezdívkami, rodovými jmény apod.
- Toponomastika – nauka zabývající se názvy přírodních i člověkem vytvořených míst, jako jsou řeky, hory, města, země, sídliště a ulice
- Zoonymie – nauka o vlastních jménech zvířat
- Fylonymie – zaměřuje se na vlastní jména rostlin[1]
Historie onomastiky
Onomastika se jako vědní disciplína začala formovat v českých zemích na přelomu 18. a 19. století, původně jako pomocná věda historická. V tomto kontextu vznikly dvě základní větve onomastiky:
(1) historická, zaměřená na studium jmen z pohledu jejich historického vývoje
(2) filologická (lingvistická), orientovaná na jazykové aspekty jmen
Od druhé poloviny 19. století získávala při zkoumání vlastních jmen stále větší význam filologická a etymologická analýza. Tento vývoj vedl k postupnému přesunu onomastiky z oblasti historických věd do jazykovědy. Tento proces byl dokončen ve druhé polovině 20. století, kdy se prosadilo dnešní pojetí onomastiky jako samostatné jazykovědné disciplíny.[2]
Literární onomastika
Literární onomastika je nauka o vlastních jménech v literárních dílech. Pozornost literárním jménům v dramatických textech věnoval již Aristoteles, a to ve svém díle Poetika. Větší zájem však propukl až v 1. polovině 20. století, kdy se o vlastní jména v uměleckých textech začali zajímat onomastici a sémiotici. První konferenci o literární onomastice zorganizovaly State University of New York a American Name Society v červnu 1973 v Brockportu. 1976 následoval 12. mezinárodní kongres onomastických studií (ICOS) v Bernu s malou sekcí literární onomastiky. Jedním z hlavních témat se stala až na 15. mezinárodním onomastickém kongresu v Lipsku roku 1984.
Literární onomastika se v českém prostoru jako disciplína začala prosazovat až během 70. let. Za jedny z prvních literárněonomastických studií můžeme považovat články M. Majtánové Vlastní jména osob v Národních báchorkách a pověstech Boženy Němcové (1971) nebo Jména postav ve slovenských pohádkách Boženy Němcové (1972). První teoretická studie vyšla roku 1976 s názvem Vlastní jména v umělecké literatuře. Autor Karel Hausenblas v ní definoval podstatné zásady pro výzkum literárních vlastních jmen.
Od 90. let již má literární onomastika své stálé místo na onomastických konferencích. Za jedno z nejpodstatnějších studií posledních let lze považovat práce Jméno postavy v románu od Daniely Hodrové. Hodrová se zde věnuje postavám bez jména, změnám jmen v průběhu děje či jménům-převlekům.[3]
Základní funkce
V literární onomastice se zpravidla rozlišují jednak funkce týkající se literárních postav, jednak funkce týkající se postavení a úlohy vlastních jmen v textu.
Mezi základní funkce patří:
(a) pojmenovací a identifikační funkce - jména slouží k identifikaci postav a zároveň vytvářejí iluzi, že postavy existují v reálném světě
(b) sociálně klasifikační funkce - jména mohou odkazovat na etnickou, regionální nebo společenskou příslušnost, čímž dílu dodávají historický kolorit a pomáhají umístit postavy do konkrétního časového rámce (Mařka či Tonička)
(c) charakterizační funkce - jména mohou charakterizovat postavy, zejména tzv. mluvící jména, která odrážejí povahu postavy nebo její profesi (např. Lesana, řezník Masorád)
(d) asociační a konotační funkce - jména mohou evokovat historické nebo literární postavy, případně jejich symboliku (např. Napoleon, Metuzalém), nebo mohou mít mytizační charakter (Blaník, Bivoj)
(e) estetická a poetická funkce - forma jména (jeho zvuk nebo struktura) může mít estetický význam a přispívat k poetice díla (např. loupežník Rumcajs, Eulálie Čubíková)
Výběr a použití literárních jmen je vždy spojen s autorskou poetikou a žánrovým zařazením díla, přičemž poetika zohledňuje umělecké zásady dané doby. Při porovnávání literárních a reálných jmen se zkoumá, zda jména v díle odpovídají pojmenovacím zvyklostem té doby, nebo zda jsou vytvořena s ohledem na kontrast s ní. Tento vztah mezi literární a reálnou onomastií není jednostranný, protože literární jména mohou ovlivnit skutečná jména, jak ukazuje například trendy pojmenovávání dětí podle postav z telenovel, jako jsou Esmeralda nebo Emanuel.[4]
Faktory ovlivňující výběr jmen v literatuře
Pojmenování literárních hrdinů ovlivňuje velká množina rozdílných faktorů. Tyto faktory se vzájemně míchají, působí zároveň. Ačkoliv se některý faktor může jevit jako hlavní, dominantní, nelze opomenout ostatní faktory.[5]
Žaneta Dvořáková ve své knize Literární onomastika, Antroponyma, dělí tyto faktory na následující:
- Literární druh – Jiná jména používá autor v próze, jiná v poezii a jiná v dramatu.[6]
- Žánr – Literární žánry mají své zvyky a tradice, a to platí i v oblasti jmen. Rozdílná jména použije autor v pohádce, historickém románu nebo detektivce.[7]
- Kulturní tradice – Autor používá jména (nejčastěji křestní, např. Eva, Helena) známých prototypických postav, předpokládá čtenářovu znalost oněch postav a tím naznačuje čtenářovi, jak má být příběh čten.[8]
- Dobová poetika – Výběr jmen záleží nejen na čase, ve kterém dílo bylo sepsáno, ale i na literárním stylu.[9]
- Autorská poetika – Projevuje se hravostí a vynalézavostí při výběru jmen. Zatímco někteří autoři používají běžná jména, jiní si vymýšlejí jména úplně nová, používají kupříkladu skládání slov (např. J. K. Tyl – Čert, kníže Krvomír).[10]
- Funkce – Hlavním faktorem pro výběr jména je zamýšlená funkce autorem, kterou má jména v díle plnit. Funkce je možné dále dělit na: a) identifikační b) asociační c) charakterizační d) klasifikující e) estetickou.[11]
- Formálně jazykový aspekt – Do formálně jazykových aspektů lze zařadit původ jména, stylistická příznakovost, styl skloňování, obliba jména a naproti tomu neběžnost.[12]
- Obsahově sémantický aspekt – Roli hraje také význam jména, včetně asociací a konotací a mimojazykových vazeb. Často působí rovněž stereotypní představy spojené s kulturou či známými nositeli daného jména.[13]
Významní představitelé oboru
Čeští onomastici
- Miloslava Knappová, antroponomastik
- Antonín Profous, toponomastik
- Jan Svoboda, onomastik
- Vladimír Šmilauer, onomastik, bohemista
- Rudolf Šrámek, onomastik, bohemista
- Milan Harvalík, onomastik, toponomastik
- Libuše Olivová-Nezbedová, onomastička
Zahraniční onomastici
- Jaroslav Rudnyckyj, kanadsko-ukrajinský lingvista, specialista na etymologii a onomastiku
Reference
- ↑ HŮRKOVÁ, Jiřina. Onomastika. encyklopedie.soc.cas.cz [online]. Sociologický ústav AV ČR, v.v.i., 2017-12-11 [cit. 2024-11-09]. Dostupné online.
- ↑ PLESKALOVÁ, Jana; KRČMOVÁ, Marie; VEČERKA, Radoslav, KARLÍK, Petr. Kapitoly z dějin české jazykovědné bohemistiky. Praha: Academia, 2007. 683 s. S. 377.
- ↑ DVOŘÁKOVÁ, Žaneta. Literární onomastika. Antroponyma. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta, 2017. 292 s. ISBN 978-7308-80-732-6. S. 12–16.
- ↑ ČORNEJOVÁ, Michaela; DAVID, Jaroslav; HARVALÍK, Milan. Mnohotvárnost a specifičnost onomastiky. Praha - Ostrava: Filozofická fakulta Ostravské univerzity v Ostravě a Ústav pro jazyk český AV ČR, 2010. 521 s. S. 138–145.
- ↑ Dvořáková (2017) s.72
- ↑ Dvořáková (2017) s.73
- ↑ Dvořáková (2017) s.75
- ↑ Dvořáková (2017) s.80
- ↑ Dvořáková (2017) s.80-81
- ↑ Dvořáková (2017) s.84
- ↑ Dvořáková (2017) s.86-89
- ↑ Dvořáková (2017) s.90
- ↑ Dvořáková (2017) s.92
Literatura
- DVOŘÁKOVA, Žaneta. Literární onomastika. Antroponyma. Praha: Univerzita Karlova, Filozofická fakulta 2017. 292 s. ISBN 978-7308-80-732-6
- ŠRÁMEK, Rudolf. Úvod do obecné onomastiky. Brno: Masarykova univerzita, 1999. 191 s. ISBN 80-210-2027-X.
Související články
Externí odkazy
- Obrázky, zvuky či videa k tématu onomastika na Wikimedia Commons
- Slovníkové heslo onomastika ve Wikislovníku