Ontario Lacus

Ontario Lacus
Radarový obrázek Ontario Lacus pořízený sondou Cassini 12. ledna 2010
Radarový obrázek Ontario Lacus pořízený sondou Cassini 12. ledna 2010
Poloha72° S, 183° W
Útvarjezero
Max. hloubka8 metrů
Rozměr235 × 90 kilometrů
Infračervený obraz jižní polární oblasti Titanu. Ontario Lacus je tmavá oblast vlevo uprostřed.
Radarový obraz jižní polární oblasti Titanu ukazující Ontario Lacus a okolí. Červeně je zvýrazněno domnělé pobřeží odhadovaného bývalého jižního polárního moře Titanu.

Ontario Lacus je jezero na Saturnově měsíci Titanu, nacházející se na jižní polokouli, a které se skládá z metanu, propanu a etanu. Jeho uhlíkovodíkové složení bylo potvrzeno sondou Cassini a zveřejněno 31. července 2008 časopisem Nature.[1] Má rozlohu zhruba 15 tisíc kilometrů čtverečních, o 20 % méně, než jeho pozemský jmenovec, Ontarijské jezero v Severní Americe. V dubnu 2012 bylo oznámeno, že to může být spíše wattové pobřeží nebo solná pánev.[2]

Pobřeží

12. ledna 2010 Cassini pořídila podrobnější radarové snímky Ontaria Lacus, které ukazují řadu pozoruhodných rysů. Severní pobřeží se skládá z kopců, pravděpodobně asi 1 kilometr vysokých, a zatopených říčních údolí. V severovýchodní části jezera je vidět hladké rovné pobřeží, jako je tomu na jihovýchodní straně Michiganského jezera. To mohlo být vytvořeno nízkými vlnami ze západu nebo jihozápadu, které poháněl vítr. Na jihovýchodním pobřeží je vidět kruhový průliv, který vniká do pobřeží.

Střední část západního pobřeží obsahuje dobře rozpoznatelnou říční deltu, což dokazuje, že kapalné uhlovodíky stékající z vyšších plání do jezera vytvořily minimálně dva přítoky. Příklady tohoto druhu modelování kanálů a přítoků lze nalézt na Zemi na jižním konci Albertova jezera mezi Ugandou a Konžskou demokratickou republikou v Africe.[3]

Infračervená pozorování ukazují, že jihozápadní část pobřeží jezera během čtyř let (2005–2009) ustoupilo o 9 až 11 kilometrů, což bylo evidentně způsobeno odpařováním během suchého podzimu na jižní polokouli.[4] Naproti tomu nebyla ve stejném intervalu pozorována žádná změna na jižních ani jihovýchodních pobřežích, což by naznačovalo strmější svahy. Naproti tomu se velikosti jezer a moří na severní polokouli nezměnily, a byly tak mnohem stabilnější.[4]

Hloubka

Podle pozemských standardů se jezero jeví jako velmi mělké. Radarová měření provedená v červenci 2009 a lednu 2010 ukazují průměrnou hloubku 0,4 až 3,2 metru, a maximální hloubku 2,9 až 7,4 metru. [5] To dává jezeru odhadovaný objem 7 až 50 kilometrů krychlových, méně než jednu třicetinu objemu pozemského jezera Ontario.

Geomorfologie a hydrologie

Obrázky ukazují velká povodí jezer Eyreova (vlevo, šedá oblast) a Ontario Lacus (vpravo, červená čára). V obou případech je samotné jezero (modrý ovál) podstatně menší, než jeho povodí.

Některé části Ontario Lacus se mohou podobat polosuché mělké propadlině plné naplavenin, ve které výška vodní hladiny (kapalných uhlovodíků) vystoupá nad výšku naplavenin a zatopí je, jak se tomu děje v Pánvi Etoša v Namibii.[6] Hydrologické modely přítoku nalezly důkazy o rozsáhlém povodí jezera, což naznačuje, že sezónní srážky mohou být zodpovědné za doplňování tekutin v proláklině. Tato situace může být analogická k nárazovému sezónnímu plnění Eyreova jezera v Austrálii kvůli jeho zvláště velké spádové oblasti a semiaridnímu podnebí střední Austrálie.[7]

Vlny

Jakékoli vlny na jezeře jsou mnohem menší než ty, které by byly na tak velké ploše tekuté vody na Zemi; jejich odhadovaná maximální výška je menší než 3 milimetry, jak zjistil radar sondy Cassini v červenci 2009.[8] Na Titanu jsou vlny generovány při nižších rychlostech větru než na Zemi, a to díky čtyřnásobně větší atmosférické hustotě, a měly by být při dané rychlosti větru sedmkrát vyšší, protože povrchová gravitace na Titanu je sedminová oproti Zemi. Na druhou stranou čistý kapalný metan je jen napůl tak hustý jako voda, což není dost na to, aby vytvořil dostatečně vysokou vlnu.[8] Alternativně může nedostatek vln znamenat buď rychlost větru menší než 0,5 m/s, nebo neočekávaně viskózní složení uhlovodíkové směsi.[5][8] V každém případě jasná přítomnost vlnami vytvořených pláží na severovýchodním břehu jezera naznačuje, že se občas vytvoří výrazně vyšší vlny.[8]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ontario Mare na anglické Wikipedii.

  1. ↑ NASA Confirms Liquid Lake On Saturn Moon [online]. NASA, 2007-07-30 [cit. 2007-07-30]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2011-10-09. 
  2. ↑ Cassini Finds Titan Lake is Like a Namibia Mudflat - NASA. www.jpl.nasa.gov [online]. [cit. 2020-04-04]. Dostupné v archivu pořízeném z originálu dne 2012-05-06. 
  3. ↑ Catalog Page for PIA13172 [online]. [cit. 2019-05-30]. Dostupné online. 
  4. ↑ a b TURTLE, E. P.; PERRY, J. E.; HAYES, A. G.; MCEWEN, A. S. Shoreline retreat at Titan's Ontario Lacus and Arrakis Planitia from Cassini Imaging Science Subsystem observations. Icarus. 2011-02-15, s. 957–959. 
  5. ↑ a b WALL, Mike. Saturn Moon's 'Lake Ontario': Shallow and Virtually Wave-free [online]. Space.com, 2010-12-17. Dostupné online. 
  6. ↑ CORNET, T.; BOURGEOIS, O.; LE MOUÉLIC, S.; RODRIGUEZ, S.; LOPEZ GONZALEZ, T.; SOTIN, C.; TOBIE. Geomorphological significance of Ontario Lacus on Titan: Integrated interpretation of Cassini VIMS, ISS and RADAR data and comparison with the Etosha Pan (Namibia). Icarus. 2012-04-01, s. 788–806. 
  7. ↑ DHINGRA, Rajani D.; BARNES, Jason W.; YANITES, Brian J.; KIRK, Randolph L. Large catchment area recharges Titan's Ontario Lacus. Icarus. 2018-01-01, s. 331–338. 
  8. ↑ a b c d WYE, Lauren; Zebker, Howard. Titan's Ontario Lacus: Smoothness Constraints from Cassini RADAR (video) [online]. SETI Institute Colloquium Series, 2009-12-02 [cit. 2010-12-21]. Dostupné online. 

Externí odkazy


Média použitá na této stránce

Cassini-OntarioLacus-RADAR.jpg
This RADAR-image of Ontario Lacus, the largest lake on the southern hemisphere of Saturn's moon Titan, was obtained by NASA's Cassini spacecraft on Jan. 12, 2010. North is up in this image.

Objects appear bright in this radar image when they are tilted toward the spacecraft or have rough surfaces. The lake surface appears dark because it is smooth. The northern shoreline features flooded river valleys and hills as high as 1 kilometer (3,000 feet) in altitude. A smooth, wave-sculpted shoreline, like that seen on the southeastern side of Lake Michigan, can be seen at the northeastern part of the lake. Smooth lines parallel to the current shoreline could be formed by low waves over time, which were likely driven by winds sweeping in from the west or southwest. The southeast shore features a round-headed bay intruding into the shore. The liquid-filled depressions appear to be relatively recent. The middle part of the western shoreline shows the first well-developed delta observed on Titan. The shape of the delta shows that liquid flowing down from a higher plain has switched channels on its way into the lake, forming at least two lobes.

Examples of this kind of channel switching and wave-modified deltas can be found on Earth at the southern end of Lake Albert between Uganda and the Democratic Republic of Congo in Africa and the remains of an ancient lake known as Megachad in the African country Chad.
Lake Eyre comparison to Ontario Lacus.png
Autor: Astroice7, Licence: CC BY-SA 4.0
The catchment areas of Lake Eyre (dark grey region in left image) and Ontario Lacus (red outline) are many times larger than their lake areas (blue, dashed ovals).
PIA16166 Ontario Lacus.jpg
This image from NASA's Cassini spacecraft shows an ancient southern sea that used to sprawl near the south pole of Saturn's moon Titan. In the annotated version (on the right), the red outline traces the ancient shoreline. Within this basin is the largest present-day lake in Titan's southern hemisphere, Ontario Lacus. Ontario Lacus appears black, indicating it is filled with liquid.

This image was obtained by Cassini's radar instrument in July 2009 and January 2010. Several images have been stitched together. By analyzing these images, scientists estimate the ancient sea was possibly as large as 300 by 170 miles (475 by 280 kilometers) across and likely less than a few hundred feet (meters) deep. Ontario Lacus is about 80 by 235 kilometers across, and probably at least 30 feet (10 meters) deep at its center. Seas may have covered large parts of the southern hemisphere less than 50,000 years ago.

Titan, Saturn's largest moon, is the only place besides Earth in our solar system that hosts large open bodies of liquid. At the cold temperatures of Titan, about minus 290 degrees Fahrenheit (94 kelvins), that liquid is not water, but methane and ethane. Over one hundred lakes and three seas are seen at the north pole of Titan, while the south pole only has a few small lakes. Scientists have suggested that cycles analogous to Croll-Milankovich cycles on Earth cause long-term cyclic transfer of liquid hydrocarbons from pole to pole, with the north pole now containing the bulk of the liquids. Less than 50,000 years ago, the cycle would have been reversed, suggesting that the south polar region should contain remnants of southern seas.

The Cassini-Huygens mission is a cooperative project of NASA, the European Space Agency and the Italian Space Agency. NASA's Jet Propulsion Laboratory, a division of the California Institute of Technology in Pasadena, manages the mission for NASA's Science Mission Directorate, Washington, DC. The Cassini orbiter was designed, developed and assembled at JPL. The radar instrument was built by JPL and the Italian Space Agency, working with team members from the United States and several European countries.