Oortův oblak

Porovnání tvaru Oortova oblaku s tvarem Kuiperova pásu a oběžnou rovinou planet (schéma není v měřítku, naznačuje jen tvary)

Oortův oblak (řidčeji Öpik-Oortův oblak) je hypotetický kulovitý oblak komet na okraji naší Sluneční soustavy za Kuiperovým pásem, přibližně 20 000–180 000 AU od Slunce.[1] Mělo by jít o pozůstatek původní mlhoviny, ze které se zformovala Sluneční soustava.[2] Objekty Oortova oblaku pravděpodobně vznikly blíže Slunci a do současné vzdálenosti byly vymrštěny gravitačním působením velkých planet.[3] Podle novější hypotézy z roku 2021 by většina objektů Oortova oblaku mohla pocházet od jiných hvězd.[4] Jeho existence nebyla prokázána, ale většina astronomů jej považuje za reálný.

Pojmenování

Svůj název nese po nizozemském astronomovi Janu Hendriku Oortovi, který hypotézu o jeho existenci poprvé zveřejnil v roce 1950. Méně užívaný název Öpik-Oortův oblak je pojmenován po estonském astronomovi Ernstu Öpikovi, který existenci takovéhoto oblaku předpověděl už v roce 1932.

Vzdálenost

Porovnání velikosti Oortova oblaku s Kuiperovým pásem, dráhou Sedny a drahami planet Sluneční soustavy

Poloměr Oortova oblaku nelze přesně určit – přesto panuje konsenzus, že největší část hmoty jeho objektů je soustředěna ve vzdálenosti asi 50 000 AU.[5] Jeho komety se mohou v malé míře vyskytovat již od vzdálenosti 2 000 do 200 000 AU od Slunce, kde již gravitační působení této hvězdy postupně slábne a na objekty Oortova oblaku začínají mít větší vliv okolní hvězdy.

Objekty Oortova oblaku

Oortův oblak je zdrojem kometárních jader, které mohou působením různých vlivů (od vzájemného gravitačního působení, přes gravitaci okolních hvězd až po vzájemné srážky) změnit svou dráhu směrem k vnitřním částem sluneční soustavy. Tyto komety jsou většinou dlouhoperiodické, anebo proletí kolem Slunce pouze jednou. Na rozdíl od planet, jejichž oběžné dráhy leží v blízkosti ekliptiky, mohou komety pocházející z Oortova oblaku přilétat z libovolného směru.

Objekty v Oortově oblaku se skládají převážně ze zmrzlé vody, amoniaku a metanu. Jde o velmi malá tělesa, až na výjimky ne větší než desítky km.[6] Počet zdejších objektů se odhaduje na 6 bilionů a jejich celková hmotnost na 40 hmotností Země.[7]

Planetky

Existuje několik planetek, které jsou obvykle zařazovány do Oortova oblaku, neboť pro zařazení do Kuiperova pásu obíhají v příliš velké vzdálenosti od Slunce. Jsou to především 2000 CR105, 2008 KV42 [8] a Sedna. Vzdálenost Sedny od Slunce, která se pohybuje mezi 76,1 a 892 AU, je mnohem menší než vnitřní poloměr Oortova oblaku, ale je to pravděpodobně důsledek gravitačního působení hvězdy, která kdysi prolétla v blízkosti našeho Slunce.[2]

Extrasolární Oortovy oblaky

Obdobné objekty jako Oortův oblak se mohou vyskytovat také u jiných hvězd.[9]

Odkazy

Reference

  1. ↑ MORBIDELLI, Alessandro. Origin and dynamical evolution of comets and their reservoirs [online]. arXiv, 2006 [cit. 2008-08-08]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ a b Oortův oblak [online]. astro-vesmir.estranky [cit. 2008-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2009-04-15. 
  3. ↑ BRANDOS, Otakar. Oortův oblak neboli rozsáhlé kometární mračno. Treking.cz [online]. Treking.cz, 16. 5. 2016 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  4. ↑ V Oortově oblaku by mohlo být víc těles původem od jiných hvězd než ze sluneční soustavy. livingfuture.cz [online]. 26. 08. 2021 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  5. ↑ SOBOTKA, Petr. Smrtící komety vyslalo Slunce [online]. Český rozhlas Leonardo, 2008-05-07 [cit. 2008-12-14]. Dostupné online. 
  6. ↑ Glosář Aldebaran [online]. Aldebaran Group for Astrophysics [cit. 2008-12-14]. Kapitola Oortův oblak. Dostupné online. 
  7. ↑ BUCHAR, Jan. Záhada jménem Oortův oblak: Co to je a čím je pro lidstvo důležitý. EuroZprávy.cz [online]. INCORP, 15. října 2017 [cit. 2023-10-25]. Dostupné online. 
  8. ↑ NOVÁK, Rudolf. Podivný objekt Kuiperova pásu [online]. Instantní astronomické noviny, 2008-09-12 [cit. 2008-12-14]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2008-12-01. 
  9. ↑ MEIER, Mathias. Alpha Centauri Proxima und das Leben [online]. Final-Frontier.ch [cit. 2009-11-29]. Dostupné v archivu pořízeném dne 2010-08-10. (německy) 

Literatura

  • (anglicky) Harold F. Levison, Luke Donnes: Comet Populations and Cometary Dynamics, v Lucy Ann Adams McFadden, Lucy-Ann Adams, Paul Robert Weissman, Torrence V. Johnson: Encyclopedia of the Solar System, 2. vydání, 2007, Academic Press, str. 575–588. ISBN 0-12-088589-1

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Oortův oblak.JPG
(c) Anonym na projektu Wikipedie v jazyce čeština, CC BY-SA 3.0
Oortův oblak s českým popisem
Oort cloud Sedna orbit.svg

These four panels show the location of trans-Neptunian object 90377 Sedna, which lies in the farthest reaches of the Solar System.[1] Each panel, moving clockwise from the upper left, successively zooms out to place Sedna in context.

The first panel shows the orbits of the inner planets and Jupiter; and the asteroid belt.

In the second panel, Sedna is shown well outside the orbits of Neptune and the Kuiper belt objects.

Sedna's full orbit is illustrated in the third panel along with the object's location in 2004, nearing its closest approach to the Sun.

The final panel zooms out much farther, showing that even this large elliptical orbit falls inside what was previously thought to be the inner edge of the spherical Oort cloud: a distribution of cold, icy bodies lying at the limits of the Sun's gravitational pull. Sedna's presence suggests that the previously speculated inner disk on the ecliptic does exist.
Solar System Template Final.png
Major Solar System objects. Sizes of planets and Sun are roughly to scale, but distances are not. This is not a diagram of all known moons – small gas giants' moons and Pluto's S/2011 P 1 moon are not shown.