Antonymum

Antonymum (z řec. αντί anti proti; ὄνομα onoma jméno), též opozitum /opozita/ označuje slovo opačného, protikladného významu. Jedno slovo může mít více antonym s různými významy, podle toho, o který druh antonymie jde, v jakém kontextu a na které významové škále k antonymii dochází, popřípadě ke kterému z více významů slova se vztahuje. Na rozdíl od synonymie a homonymie, které vznikají v podstatě náhodně (nejsou podmíněny vnější realitou), antonyma vznikají v každém jazyce přirozeně z důvodu vyjádřit významový protiklad k některému výrazu.^[1] Některá slova antonymní protějšek nemají (zejména číslovky určité, citoslovce).

Antonyma dělíme na:

• polární,
• komplementární.

K antonymii se zpravidla řadí i antonyma:

• konverzní
• kontextová.

Antonyma polární, nebo též vlastní, graduální, kontrastní, z hlediska logiky kontrární, jsou antonyma, která vyjadřují protilehlé body na polární škále, nepokrývají však celý rozsah nadřazeného pojmu, protože mezi nimi nebo vně nich je ještě alespoň jeden další stupeň:

• velký × malý
• obrovský × malinký
• teplý × studený
• sever × jih
• černý × bílý

Komplementární nebo též hlediska z logiky kontradiktorní antonyma svými významy rozdělují rozsah nadřazeného pojmu na dvě poloviny. Jde zejména o dvojice slov, z nichž druhé je z prvního odvozeno předponou ne-, ale existují i jiné dvojice:

• přítomný × nepřítomný
• katolík × nekatolík
• pravda × lež
• hluchý × slyšící

Některá antonyma fungují jako polární nebo komplementární v různých kontextech:

• muž × žena (v právním a běžném významu komplementární, biologicky i polární)
• uvnitř × venku (pokud se nepočítá s mezipolohou)

Mezi komplementární antonyma se řadí i reverzní antonyma, která popisují opačný proces nebo opačný směr (vektorová antonyma):

• vejít × vyjít
• od × k
• sestavit × rozebrat
• nakládka × vykládka
• svolaný × rozpuštěný

Konverzní nebo též vztahová antonyma vytvářejí takové dvojice, v nichž jedno slovo vyjadřuje vztah z hlediska jednoho subjektu a druhé slovo tentýž vztah z hlediska druhého subjektu:

• rodič × dítě
• učitel × žák
• prodávat × kupovat

Kontextová, paralelní, případová nebo nekompatibilní antonyma vytvářejí dvojice slov, která jsou v určitém kontextu vnímána jako protiklady, ačkoliv obecně jsou dvěma z více pojmů téže kategorie:

• křesťan × muslim
• křesťan × nevěřící
• mluvit × zpívat
• mluvit × být potichu
• Čech × Němec
• jablko × hruška
• černý × hnědý (uhlí)
• elektrický × plynový (sporák)
• tvoje / moje

Autoantonymum, též antagonymum je slovo, které má více významů, z nichž některé jsou si navzájem některým z výše uvedených způsobů protikladná – jde tedy vlastně o homonymní antonyma. Vznikají například vývojovou změnou významu slova na protikladný nebo zvukovou či psanou shodou rozdílně vzniklých slov.

V češtině se vyskytují jen ojediněle: zřejmě – pravděpodobně i zjevně, pedofil – přítel dětí i vrah a prznitel dětí, soudruh – přítel i představitel nepřátelské mocenské struktury, zřízený – založený i (ro)zbitý.

Autoantonyma jsou typická pro archaické jazyky, například čínštinu. Ve velké míře jsou zachovaná například v latině (imago – obraz i vzor, altus – vysoký i hluboký, clam – potichu × clamare – křičeti), řečtině (farmakon – lék i jed, hagios – svatý i ohavný), angličtině (apparent – zjevný i domnělý, virtual - opravdový i zdánlivý). Některé slovní kořeny mají v příbuzných jazycích nebo v různých fázích vývoje jazyka opačný význam (host je v latině nepřítel, úžas je v ruštině hrůza, strašlivý ve staročeštině znamenalo bojácný).^[2]

• Synonymum
• Homonymum
• Hyperonymum
• Frazém
• Zápor

• KOLEKTIV AUTORŮ. Slovník českých synonym a antonym. Brno: Lingea, 2007. 
• NOVOTNÝ, Jiří a kolektiv autorů. Mluvnice češtiny pro střední školy. Praha: Fortuna, 1992. Kapitola slovní zásoba, s. 112–113. 

• Slovníkové heslo antonymum ve Wikislovníku