Opověď

Opověď nebo opovědění bylo středověké právo, kdy kdokoli mohl vést válku proti komukoli, stačilo vyhlásit nepřátelství.[1] Jednalo se o pozůstatek raněstředověkého zvyku mimosoudního řešení sporů týkajících se cti a krevní msty. K opovědi přistupovali hlavně vladaři a šlechtici, tedy ti, kteří měli v rukou moc a zbraně. Během středověku byly mnohé snahy opovědi zabránit vyhlášením landfrýdu – zemského míru, který se vyhlašoval na určitém území na určitou dobu. Landfrýd ale nikdy nevydržel, neboť nebylo tak silného panovníka, který by dokázal udržení míru vynutit a ani šlechta se nechtěla svého práva na opověď vzdát.[zdroj?]

Jako delikt se v českém právu poprvé objevuje v roce 1402, respektive spadá pod nově definovaný delikt moci, ovšem po zbytek 15. a 16. století jsou ještě tato mimosoudní řešení dosti častá.[2] Teprve roku 1495 se podařilo císaři Maxmiliánovi I. vyhlásit „věčný zemský mír“, který se pozvolna skutečně prosadil.

Příklady opovědníků

Reference

  1. ↑ Encyklopedie CoJeCo
  2. ↑ MALÝ, Karel. Trestní právo v Čechách v 15. a 16. století. Praha: Univerzita Karlova, 1979. Kapitola Delikty proti právnímu řádu a veřejnému pořádku, s. 81–84. 
  3. ↑ KAPLICKÝ, Václav. Škůdce zemský Jiří Kopidlanský. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1976. 207 s. 
  4. ↑ a b PRIMA, F. T. V. Žižka mezi loupežníky. V českých lesích přepadávali hrdlořezové, mstitelé i grázl s velkým G. cnn.iprima.cz [online]. [cit. 2023-01-19]. Dostupné online. 

Literatura

  • Hagen Schulze: Stát a národ v evropských dějinách, NLN, Praha 2003