Opozice (lingvistika)

Opozice je systémový vztah mezi dvěma různými jazykovými objekty, které na základě odlišné hodnoty nějakého atributu (vlastnosti) patří ke dvěma kategoriím.

Ideálně se dané objekty mohou lišit v hodnotě jednoho rysu. Např. substantiva „stůl“ a „židle“ se liší rysem gramatický rod tak, že první patří do kategorie maskulin (substantiva mužského rodu) a druhé patří ke kategorii feminin (substantiva ženského rodu). Říkáme, že slova „stůl“ a „židle“ stojí v morfologické opozici gramatického rodu. Analogicky lze opozici chápat na jiných úrovních jazyka. Syntax rozděluje věty podle různých opozic na kladné a záporné, oznamovací a tázací atd. Podle strukturalismu jsou všechny systémy jazyka budovány na relativně jednoduchých opozicích.

Opozice ve fonologii

Ve fonologii je opozice protiklad mezi dvěma fonologickými jednotkami (hláskami). Nikolaj Sergejevič Trubeckoj rozlišil tři druhy opozice:

Např. mezi souhláskami b a p je privativní opozice ve znělosti: zatímco b má příznak (zde znělost), p příznak nemá. Všechny ostatní rysy jinak mají tyto dvě hlásky společné.
  • graduální opozice – na rozdíl od privativní opozice mají všechny členy opozice danou vlastnost, liší se však míra této vlastnosti.
Např. samohlásky iea mají vlastnost otevřenosti, její míra se však liší.
  • ekvipolentní opozice – členy opozice jsou téměř stejné, liší se však v tom, že jeden z nich má distinktivní rys A a druhý distinktivní rys B. V ekvipolenci neexistuje žádný příznak.

Několik párů hlásek stojících ve stejné opozici často vytváří řadu, kterou nazýváme korelace opozic. Opozice znělosti tvoří korelaci, na níž se podílejí mj. tyto páry: p – b, t – d, k – g, f – v, s – z, š – ž.

Ve zvukovém systému jazyka je ovšem mnoho párů hlásek, které se liší víc než jednou opozicí. Např. p se liší od d ve dvou opozicích: znělostí a místem artikulace. Proto různé generativní fonologie opustily pojem opozice a vystačí s pojmem distinktivní rys.

Související články