Organické sloučeniny antimonu

Organické sloučeniny antimonu jsou chemické sloučeniny obsahující vazby mezi atomy uhlíku a antimonu; antimon zde mívá oxidační číslo V nebo III. Jejich využití je omezeno toxicitou.[1][2]

Organoantimoničné sloučeniny

Sloučeniny druhu R5Sb (stiborany) lze vytvořit z antimonitých prekurzorů

Ph3Sb + Cl2 → Ph3SbCl2
Ph3SbCl2 + 2 PhLi → Ph5Sb

Asymetrické sloučeniny mohou být také připraveny ze stiboniových iontů:

R5Sb + X2 → [R4Sb]+[X]
[R4Sb]+[X] + R'MgX → R4R'Sb

Podobně jako u bismutu (také prvku 15. skupiny) organoantimoničné sloučeniny vytváří oniové sloučeniny a átové komplexy.

Pentafenylantimon je sloučenina tvořená trigonálně bipyramidální strukturou, při 200 °C se rozkládá na trifenylstibin a bifenyl. U pentamethylantimonu (Me5Sb) jsou při -100 °C všechny methylové protony rovnocenné.

Sloučeniny typu R4SbX jsou náchylné k tvorbě dimerů.

Organoantimonité sloučeniny

Sloučeniny typu R3Sb (stibiny) mohou být připraveny z chloridu antimonitého a organolithných nebo Grignardových činidel.

SbCl3 + 3 RLi (nebo RMgCl) → R3Sb

K běžným reakcím patří:

R3Sb + Br2 → R3SbBr2
R3Sb + O2 → R3SbO
R3Sb + Na + NH3 → R2SbNa
R3Sb + B2H6 → R3Sb·BH3

Stibany jsou slabými Lewisovými kyselinami a tak jejich átové komplexy nebyly pozorovány. Jedná se ovšem o dobré donory, takže je lze využít v koordinační chemii. R3Sb jsou citlivější na přítomnost vzduchu než odpovídající R5Sb sloučeniny.

Byly popsány i metaloceny antimonu:

14 SbI3 + 3 (Cp*Al)4 → [2Cp*Sb]+[AlI4]− + 8Sb + 6 AlI3

Úhel Cp*-Sb-Cp* činí 154°.

Cyklická sloučenina stibol, strukturní analog pyrrolu, nebyl izolován, jsou ovšem známy jeho substituované deriváty, nazývané stiboly.

Organoantimonaté sloučeniny

Distibiny obsahují jednoduché vazby Sb-Sb a mají možné využití jako termochromické materiály, například tetramethyldistibin je jako plyn bezbarvý, jako kapalina žlutý, v pevném skupenství těsně pod teplotou tání (18,5 °C) červený a výrazněji pod teplotou tání žlutý.[3]

Reference

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Organoantimony chemistry na anglické Wikipedii.

  1. ↑ M. Filella. Alkyl derivatives of antimony in the environment. Metal Ions in Life Sciences. 2010, s. 267–301. ISBN 978-1-84755-177-1. DOI 10.1039/9781849730822-00267. 
  2. ↑ C. Elschenbroich, A. Salzer Organometallics : A Concise Introduction (2nd Ed) (1992) from Wiley-VCH: Weinheim. ISBN 3-527-28165-7
  3. ↑ Organoantimony compounds with element-element bonds H.J. Breunig, R. Rosler Coordination Chemistry Reviews 163 (1997) 33-53

Externí odkazy