Osmansko-habsburské války

Osmansko-habsburské války
Námořní bitva u Lepanta (1571) od neznámého umělce, obraz z konce 16. století
Trvání	1526–1791
Místo	Balkán, Uhry, Středomoří, Severní Afrika a Malta
Výsledek	zastavení Osmanské expanze do Evropy, úpadek Osmanské a Svaté říše římské
Strany
Osmanská říše Krymský chanát Krymský chanát Nogajská horda Nogajská horda Valašsko Moldávie Sedmihradsko uherští hajduci kuruci (Uherské království) Sedmihradsko Východní Uhersko Horní Uhry Kozácký hetmanát Kozácký hetmanát (dorošenkovci) Janinský pašalik Sultanát Aceh Sultanát Aceh Alžírské regenství alžírští korzáři spojenci Osmanů: Francie Sikulové Korsičané Maroko Beni Abbás Sultanát Kuku Sultanát Kuku    uherští Srbové Habsburská monarchie Svatá říše římská Svatá říše římská Rakousko Koruna česká Sasko Bavorsko Rýnská Falc Braniborsko-Prusko Savojsko-Sardinie Ferrara Bádensko Kraňsko Uhersko Chorvatsko Srbsko Řád sv. Jiří Řád sv. Jiří Španělská říše Habsburské Španělsko Neapolsko Sicílie Filipíny spojenci Habsburků: Moldávie Sedmihradsko Valašsko Rusko Kozácký hetmanát (moskevští a polští vazalové) Tunisko Černá Hora Bourbonské Španělsko Francie    srbští hajduci sulioti Tilimsánský sultanát Sultanát Kuku Sultanát Kuku spojenci Svaté ligy: Polsko-litevská unie Benátská republika Toskánsko Papežský stát Janovská republika Janovská republika Maltézský řád Maltézský řád Mantova Portugalsko Urbino Řád sv. Štěpána Řád sv. Lazara
Velitelé
Sulejman I. Selim II. Murad III. Mehmed III. Ahmed I. Murad IV. Ibrahim I. Mehmed IV. Sulejman II. Ahmed II. Mustafa II. Ahmed III. Mahmud I. Mustafa III. Abdulhamid I. Selim III. Kara Mustafa Paša Sulejman Paša Mustafa Köprülli Turgut Reis Chajruddín Barbarossa Imrich Tököly František II. Rákóczi Jan Zápolský Karel V. Ferdinand I. Maxmilián II. Rudolf II. Matyáš Habsburský Ferdinand II. Ferdinand III. Leopold I. Josef I. Karel VI. Karel VII. Bavorský Marie Terezie František I. Josef II. Leopold II. Mikuláš ze Salmu Karel V. Lotrinský Maxmilián II. Emanuel Evžen Savojský Ludvík Vilém I. Bádenský Ernst Gideon von Laudon Ludvík Jagellonský Albrecht z Valdštejna Zdeněk Kašpar Kaplíř ze Sulevic Jan III. Sobieski Petr I. Veliký
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Osmansko-habsburské války raného novověku byla série válečných konfliktů mezi Osmanskou říší a Habsburskou monarchií, podporovanou některými dalšími evropskými státy. Válka probíhala zejména v Uhrách. Na jejich počátku Osmané dosáhli zásadního vítězství v bitvě u Moháče, redukujíce Uhry na vazalský a tribut platící stát.^[1]

Dlouhá turecká válka na konci 16. století skončila nerozhodně, stejně jako turecká válka v letech 1663–1664, při které došlo ke vpádu Turků a Tatarů na Moravu.^[2] Porážka Turků při druhém obléhání Vídně znamenala velký obrat v osmansko-habsburských válkách. V průběhu velké turecké války na konci 17. století byli Turci vytlačeni z Uher. Rakousko-turecká válka v letech 1737–1739 vedla k porážce Habsburků a ke ztrátě velké části balkánských území, které získal v předchozích vítězných válkách s Turky princ Evžen Savojský. Poslední rakousko-turecká válka v letech 1787–1791, ve které dosáhli úspěchů na válečném poli habsburský vojevůdce Laudon i budoucí vojevůdce Radecký, byla ukončena uzavřením separátního míru, který vracel hranice do předválečného stavu.

Expanze Osmanů do Evropy vedla k podpoře středoevropských zemí ze Západu, jelikož postupující a mocný islámský stát byl vnímán jako hrozba pro křesťanstvo v Evropě. Křížové výpravy na Nikopoli a Varnu byly pokusem zastavit osmanský postup do Střední Evropy a na Balkáně.

Na chvíli byli Osmané zaměstnáni snahou potlačit povstání na Balkáně jako byl Vlad III. Dracula. Konečná porážka bouřících se vazalských států otevřela Střední Evropu Osmanské invazi. Uhry přímo sousedily s Osmanskou říší a jejími vazaly.

Roku 1526 padl v bitvě u Moháče Ludvík Jagellonský a královna Marie uprchla ke svému bratrovi, rakouskému arcivévodovi, Ferdinandovi I. Ferdinand I. Habsburský vznesl nárok na uherský trůn, což vedlo k občanské válce v Uhrách, jelikož nárok na trůn vznesl také Jan Zápolský, jenž byl podporován Osmanskou říší.

Ferdinand I. Habsburský napadl Uhry oslabené občanskou válkou v roce 1527 ve snaze porazit Jana Zápolského. Jan Zápolský nebyl schopen zastavit postup Ferdinanda I., při kterém rakouská vojska obsadila Budín. Osmanský sultán Sulejman I. reagoval pomalu a vyslal mohutnou armádu o 120 tisících mužů 10. května 1529.^[3]

Sultán Sulejman I. lehce získal zpět většinu Ferdinandových územních zisků z předchozích dvou let. Pouze pevnost v Prešpurku odolala. Vezmeme-li v potaz velikost Sulejmanovy armády a devastaci jí způsobenou v Uhrách v předcházejících letech není překvapivé, že vůle vzdorovat jedné ze světových velmocí chyběla u mnoha rakouských sídel.

Sultán dorazil k Vídni 27. září 1529. Ferdinandova vojska měla přibližně 16 tisíc mužů, byla přečíslena 7 ku 1. Přesto Ferdinand bránil Vídeň s velkou prudkostí. 14. října Osmané ustoupili. Ústup osmanských vojsk byl brzděn obranou Prešpurku (Bratislava), která znovu ostřelovala osmanská vojska. Brzký sníh situaci zhoršil a až po třech letech zahájili Osmané další kampaň v Uhrách.

Po porážce u Vídně obrátil sultán svou pozornost k jiným částem své říše. Využívaje jeho absence, zahájil arcivévoda Ferdinand ofenzívu v roce 1530 a obsadil Gran a ostatní pevnosti. Útok na Budín byl zmařen pouze přítomností tureckých vojáků. Obdobně jako v případě předchozího rakouského útoku, návrat osmanských vojsk donutil Habsburky k přechodu do defenzívy. V roce 1532 sultán Sulejman I. vyslal velkou armádu na Vídeň. Osmanská armáda šla odlišnou cestou ke Kőszegu. Po obléhání Kőszegu, zbylých 700 rakouských vojáků přistoupilo na čestnou kapitulaci pevnosti, zajišťující jim bezpečnost. Poté sultán své vojáky stáhl, uznal omezené zisky v Uhrách a zároveň donutil Ferdinanda uznat Jana Zápolského králem Uher.

I přesto, že mír mezi Habsburky a Osmany trval devět let, Jan Zápolský a Ferdinand nadále vedli vojenské potyčky a srážky na hranicích. V roce 1537 Ferdinand porušil mírovou smlouvu útokem a obléháním Osijeku, což vedlo k dalšímu osmanskému triumfu. I přesto byl Ferdinand smlouvou z Nagyváradu uznáván za následníka Uherského království. Po pádu Budína do rukou Turků v roce 1541, Západní a Severní Uhry uznali Habsburské krále (Královské Uhersko, střední a jižní území Uher bylo okupováno Osmany (Osmanské Uhry) a na východě vzniklo Vévodství Sedmihradské. Malá válka byla promarněnou příležitostí pro obě strany, Rakouská snaha o zvýšení vlivu v Uhrách byla stejně neúspěšná jako Osmanský útok na Vídeň. Nicméně nebyly žádné iluze jako status quo. Osmanská říše stále představovala mocnou a nebezpečnou hrozbu, a proto Rakousko zahájilo novou ofenzívu.

Habsburské zájmy byly rozděleny mezi boje o zpustošené evropské země pod islámskou okupací, pokusy o zastavení šíření reformace a rozpadu Svaté říše římské a španělské ambice v Severní Africe, Nizozemské revoluci a proti Francii. Osmané však nemohli pokračovat v expanzi jako za vlády Mehmeta a Bayezida. Na východě vedla Osmanská říše války se šíitskou Sáfiovskou říší v Persii. Sulejman vedl poslední kampaň v roce 1566 proti nevěřícím při obléhání Szigetváru. Obléhání bylo pouze dočasným zastavením před úderem na Vídeň. Avšak pevnost obstála proti sutánovým armádám. V září 1566 sultán Sulejman zemřel ve věku 72 let. Kampaň byla nakonec i přes obsazení pevnosti ukončena a k útoku na Vídeň tak nedošlo.

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Ottoman–Habsburg wars na anglické Wikipedii.

• Expanze Osmanské říše na Balkán
• Osmansko-uherské války
• Budínský pašalik