Osobní prelatura

Osobní prelatura je instituce katolické církve, která není ani místní církví, ani řeholním institutem zasvěceného života, ale stojí někde na pomezí mezi nimi. Je exemptní, tzn. vyňatá z pravomoci ordináře místní církve daného území.

Právní zakotvení

Její právní rámec je vymezen kánony 294–297 Kodexu kanonického práva z roku 1983.

Charakteristika

• Osobní prelatury se skládají z neřeholních kněží a jáhnů.
• Zřizuje je Apoštolský stolec po projednání s biskupskými konferencemi, kde má osobní prelatura působit.
• Zřizuje se k výkonu zvláštních pastoračních nebo misijních úkolů v různých krajinách nebo v různých sociálních skupinách.
• V jejím čele stojí prelát, který je vlastním ordinářem osob inkardinovaných do prelatury. Prelát je též oprávněn zřídit národní nebo mezinárodní seminář a také včleňovat studenty a vést je k přijetí svátosti svěcení z právního důvodu služby v prelatuře. Je též povinen postarat se duchovní vzdělání a přiměřené vydržování těch, kteří z právních důvodů přijali svěcení z důvodu služby v prelatuře.
• Laici se mohou věnovat činnosti osobní prelatury. Stanovy určí způsob této organické spolupráce a všechna práva a povinnosti s ní spojená.
• Stanovy osobní prelatury určí rovněž vztahy prelatury k místním ordinářům, v jejichž místních církvích osobní prelatura vykonává nebo hodlá vykonávat svou pastorační nebo misijní činnost s předchozím souhlasem diecézního biskupa.

Světově působící prelaturou je Opus Dei, založená roku 1928 a povýšená na prelaturu Apoštolskou konstitucí Ut sit z 28. prosince 1982.^[1]

Odkazy

Reference

Literatura

• TRETERA, Jiří Rajmund: Konfesní právo a církevní právo. Praha : Jan Krigl, 1997. ISBN 80-902045-2-X

Související články

• Ut sit

Externí odkazy

• Kodex kanonického práva