Osobní užívání

Osobní užívání byl právní institut podobný nájmu, který existoval v Československu mezi lety 1964–1991. Upravoval jej tehdy občanský zákoník ve svých § 152–221.

Na základě zákona č. 509/1991 Sb., který občanský zákoník významně novelizoval, byla práva osobního užívání s účinností k 1. lednu 1992 transformována na nájem (§ 871 občanského zákoníku), pouze právo osobního užívání pozemků se změnilo na vlastnictví (§ 872 občanského zákoníku).

Druhy

Zákon rozlišoval:

  • osobní užívání bytů
  • osobní užívání jiných obytných místností
  • osobní užívání místností nesloužících k bydlení (např. garáže, ateliéry nebo skladiště)
  • osobní užívání pozemků (ale jen za účelem výstavby rodinného domku, rekreační chaty či garáže nebo zřízení zahrádky)

Charakteristika

Právo osobního užívání bylo zřizováno na základě předchozího rozhodnutí správního orgánu, např. rozhodnutí místního národního výboru o přidělení bytu (tzv. „dekret na byt“), na jeho základě došlo mezi socialistickou organizací a občanem, tzv. „uživatelem“, k uzavření dohody o osobním užívání dané věci. Tou však mohla být jen nemovitá věc patřící do socialistického vlastnictví.

Některá práva osobního užívání, např. pozemků nebo družstevních bytů, přecházela na dědice a na rozdíl od klasického nájmu také nešlo dohodu uzavřít na dobu určitou, právo osobního užívání bylo vždy časově neomezené. Na druhou stranu ji na návrh mohl zrušit soud, někdy též i samotný místní národní výbor.