Osobnostní a sociální výchova

Osobnostní a sociální výchova (OSV) je

  • praktická edukační (behaviorální, na chování jako cíl výrazně orientovaná) disciplína zabývající rozvojem klíčových životních kompetencí a dovedností pro každodenní život se sebou samým i s druhými lidmi; typ tzv. psychosociální edukace apod.;
  • součást národních kurikulárních dokumentů jako tzv. průřezové téma; její tematické okruhy jsou povinným učivem (rámcový vzdělávací program pro základní vzdělávání a gymnázia; v RVP ZV je uvedena také jako instrument primární nespecifické prevence);
  • česká varianta systémů typu „personal and social education“ (tendence edukace životních dovedností – cca od 80. let XX. stol.); vznik české verze: pol. 90. let – Katedra pedagogiky, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze.

Konečným cílem

  • je především osobně, interakčně, vztahově a morálně akceptovatelné a efektivní chování a jednání „absolventa“ OSV v různých situacích.

Učivem

  • je sám žák;
  • konkrétní žákovská skupina;
  • běžné (zejm. interakční) situace každodenního života.

Tematické okruhy OSV

  • Osobnostní rozvoj: Rozvoj schopností poznávání; Sebepoznání a sebepojetí; Seberegulace a sebeorganizace; Psychohygiena; Sociální kreativita;
  • Sociální rozvoj: Poznávání lidí; Mezilidské vztahy; Komunikace; Kooperace a kompetice;
  • Morální rozvoj: Praktická etika – rozvoj mravních vlastností a dovedností; Řešení problémů, rozhodovací dovednosti, zejm. ve vztahové oblasti apod.

Základními metodické principy

  • praktičnost (OSV je praktická); témata se „neprobírají“ výkladem, ale prostřednictvím praktických učebních situací, v nichž žáci jednají a následnými reflexemi apod.;
  • zosobnění (OSV je zosobněná); aktivity k tématům by se měly vždy dotýkat žáků a jejich života; témata se tedy nevyučují jako „akademická psychologie“ ani výlučně jako „cizí příběhy“ např. z literatury; aktivity by měly vést k tomu, že žáci sami jednají, uvažují o sobě a o svém životě, řeší o své situace a problémy apod.;
  • provázení (OSV je provázející výchovou); OSV není direktivní; ukazuje možnosti, které žák v životě má; vede k volbě dobrých cest; po aktivitách využívá (jako klíčový princip zkušenostního učení!) reflexe, při níž mohou žáci uvažovat a mluvit o zkušenosti nabyté v aktivitách (rozbor zkušenosti; zhodnocení vlastního i cizího jednání; hledání optimálních řešení pro podobné situace; zajištění opakování nácviku dovednosti a rovněž přenosu získávané dovednosti do jiných situací).

Souhrnně: akcentuje principy zkušenostně reflektivního učení(ale není identická s tzv. zážitkovou pedagogikou - viz níže).

Metody veškeré typy aktivit umožňující praktické a k vlastnímu životu vztažené myšlení a chování/jednání v rámci tematických okruhů. OSV často pracuje s metodami využívanými různými systémy aktivního (zejm. sociálního) učení, sociálním výcvikem, zážitkovou pedagogikou, ale i dramatickou výchovou atd. Metodou procházející napříč aktivitami je „reflexe“.

Formy (podle RVP)

  • integrace (učiva/metod) OSV a (učiva/metod) jiných předmětů (rozšířená, na první pohled nejjednodušší, ale didakticky velmi náročná a ne zcela efektivně využívaná forma začlenění);
  • samostatný předmět (kroužek; samostatný časový blok pro OSV)– výhoda: žák se může stát učivem č. 1; nevýhoda: organizační obtíže se začleněním předmětu a nekvalifikovaný učitel;
  • edukační projekty (práce na jednom tématu/řešení konkrétního problému nahlédnutém/nahlédnutého z různých úhlů pohledu) – varianty předchozích forem: projekty k tématům různých předmětů se začleněním prvků OSV jsou fakticky integrací; projekty přímo na témata OSV (např. projekt na téma komunikace; zlepšení našich vztahů atd.) jsou formou samostatného časového bloku.

Další formy

  • využití běžně vznikajících situací (situací nenavozených záměrně vyučujícím); hlavní postup: reflektování proběhlé situace, zobecnění zkušenosti, hledání, příp. i zkoušení lepších cest pro podobné situace - vyžaduje obvykle výcvik učitele;
  • optimální interakční a etické jednání pedagogů (vzor; působí spíše skrytě);
  • využití aktivit spojených s možností žáků ovlivňovat život školy (školní parlamenty apod.) – příprava žáků na podobné aktivity a jejich reflektování;
  • využití aktivit typu „peer-programů“, „peer-poradenství“ apod. – příprava žáků na podobné aktivity a jejich reflektování.

Odkazy