Osobnostní rysy

Osobnostní rysy jsou soustava vlastností charakterizující celistvou individualitu konkrétního člověka, zaměřeného na realizaci životních cílů a rozvinutí svých možností ve společnosti. Tvoří je individuální spojení biologických, psychologických a sociálních aspektů každého jedince. Utváří se ve vztazích k sobě, ke druhým, vůči prostředí a společnosti a projevují se vždy jako celek. Moderní výzkum osobnosti se stále vyvíjí a zaměřuje se hlavně na jednotlivé rysy a vlastnosti, které celistvou osobnost tvoří.

Existuje více definic osobnostních rysů, v základních principech se ale takřka všechny shodují:

• Osobnostní rysy jsou relativně stabilní v čase a místě a proto také víceméně předvídatelné. Například člověk, který je svým okolím označován za „velice slušného“ chce, aby tak byl označován i nadále. Na druhou stranu člověk, který je velice soutěživý ve sportu, bude s největší mírou pravděpodobnosti soutěživý i ve svém osobním životě.
• Žádní dva lidé nejsou stejní. Je to dáno nekonečným množstvím kombinací a intenzity jednotlivých osobnostních rysů.

Allportova teorie rysů

Gordon Allport byl jedním z průkopníků studia lidských rysů, jejichž studiu zasvětil podstatnou část svého života. Pro svůj psycholingvistický výzkum použil obyčejný slovník, ve kterém našel vice než 4000 slov, které nějakým popisují osobnostní rysy a které jako celek vytváří soustavu svazků vzorců lidského chování. Všiml si přitom, že mnoho vlastností lze nazvat různě. Například výrazy jako „zlý, špatný, zlomyslný“ v podstatě všechny označují jen jednu lidskou vlastnost a všechna tato slova tak tvoří právě svazek osobnostních rysů.

Allport rozděluje osobnostní rysy do tří základních skupin:

1. Kardinální dispozice – Jsou vzácné, vyvíjí se. Velmi výrazně se uplatňuje v celém životě jedince, v každém jeho činu můžeme vidět odkaz na tuto dispozici. Nemusí ji mít každý. Mezi osobnosti s kardinální dispozicí se řadí například Josef Stalin, Tomáš Garrigue Masaryk nebo Sokrates.
2. Centrální dispozice – Disponuje jí každý. Jsou to nápadné a soudržné vlastnosti. Necháme-li svého dobrého přítele, aby popsal naši osobnost, najdeme v jeho popisu právě naše centrální dispozice.
3. Druhotná dispozice – Tyto naše charakteristiky se projeví jen za určitých okolností.

Raymond Cattel

Velká pětka

Už na začátku svého výzkumu byl Raymond Cattel přesvědčen, že mezi osobnostními rysy existuje hierarchický vztah. Jedním z prvních cílů jeho práce bylo odhalit vrchol pomyslné osobnostní pyramidy. Vznikla tak Velká pětka, zahrnující 5 globálních faktorů osobnosti.

16 Osobnostních rysů

Pro svůj další výzkum Cattel shromáždil větší skupinu respondentů a požádal je, aby ohodnotili napřed sami sebe a potom i ostatní účastníky výzkumu, přičemž měli používat hlavně Allportem určené výrazy. Potom Cattel za pomocí faktorové analýzy vypočítal, do jaké míry jsou různé osobnostní rysy ve vzájemném vztahu. Například: Jestliže o někom řekneme, že je uvolněný, měl by se nám tento člověk patrně také zdát klidný a trpělivý. Naproti tomu je- li člověk netrpělivý, bývá označován také výrazy jako nepozorný nebo roztěkaný. Tyto protikladné rysy tak jako celek odrážejí jen jeden primární faktor osobnosti – vnitřní napětí. Takovýchto faktorů Cattel napočítal dohromady 16 a vytvořil tzv. Dotazník 16 PF, pomocí kterého lze provézt celkovou faktorovou analýzu osobnosti.

Hans Eysenck

Hans Eysenck je jedním z nejvýznačnějších psychologů moderní doby. Teorii osobnostních rysů se také nevyhnul. Vycházel přitom z Cattelova výzkumu, který postupně doplňoval o nové poznatky. V konečném důsledku vznikla zcela nová, svébytná teorie, uznávající 3 hlavní osobnostní „superrysy“ – emoční stabilitu, introverzi / extroverzi a psychoticismus. Všechny ostatní vlastnosti a rysy jsou, dle Eysencka, součástí těchto tří. Na základě těchto poznatků Eysenck vytvořil nový osobnostní dotazník. Eysenckův výzkum je dnes všeobecně přijímán.

Teorie osobnostních rysů v praxi

Výsledky výzkumu osobnostních rysů jsou zřejmé a náš vhled do věci je dnes podstatně větší, než před půl stoletím. Široké využití mají hlavně osobnostní dotazníky, které nám mohou pomoci např. při výběru budoucích škol, povolání, nebo zaměstnanců.

Literatura

• Hans Eysenck, (1991). Dimensions of personality: 16: 5 or 3? Criteria for a taxonomic paradigm. Personality and Individual Differences, 12, 773–790.
• McCrae, R. R., & Costa, P. C., Jr. (1987). Validation of the five-factor model across instruments and observers. Journal of Personality and Social Psychology, 52, 81–90.
• Costa, P. T., & McCrae, R. R. (1992). Four ways five factors are basic.Personality and Individual Differences, 13, 653–665.
• Hans Eysenck, (1990). Biological dimensions of personality. In L. A. Pervin (Ed.),Handbook of personality: Theory and research (pp. 244–276). New York: Guilford.
• Block, J. (1995). A contrarian view of the five-factor approach to personality description. Psychological Bulletin, 117, 187–215.
• Draycott, S. G., & Kline, P. (1995). The Big Three or the Big Five – the EPQ-R vs the NEO-PI: a research note, replication and elaboration. Personality and Individual Differences, 18, 801–804.
• Eysenck, H. J. (1992). A reply to Costa and McCrae. P or A and C: The role of theory. Personality and Individual Differences, 13, 867–868.
• Matthews, G., Deary, I.J., & Whiteman, M.C. (2003). Personality traits (2nd edition). Cambridge: Cambridge University Press