Ostiář
Ostiář (latinsky ostiarius – dveřník) byl křesťanský duchovní s nejnižším stupněm svěcení. Ostiáři existovali jen v západní církvi a u Arménů. Nejstarší zmínka o ostiáři pochází z dopisu sepsaného sv. Kornéliem v roce 251.
V prvotní církvi měl ostiář především za úkol dbát na to, aby se bohoslužeb nezúčastnil nikdo nepovolaný a aby katechumeni po kázání opustili kostel, také často bývali posly biskupů a byli pověřeni přivoláváním k bohoslužbám zvoněním.[zdroj?] Od 5. století však ostiáři tyto úkoly již fakticky nevykonávali (postupně je převzal kostelník) a ostiariát zůstal pouze jedním z nižších svěcení, jako nutnou podmínkou pro budoucí kněžství. Tridentský koncil v 16. století vyvinul snahu o to, aby funkce ostiáře znovu došla své původní náplně – měl se starat o kostel, přípravu mše svaté a hřbitov, ale nakonec to uskutečněno nebylo. Nakonec ostiariát zrušil papež Pavel VI. apoštolským listem Ministeria quaedam ze dne 15. srpna 1972 s účinností od 1. ledna 1973. Přesto však v některých zemích (např. ve Švýcarsku) ostiáři existují doposud, ale jen jakožto služba, tedy podobně jako České republice lektor a akolyta. Vatikán totiž ponechal jednotlivým biskupským konferencím možnost zavedení této služby.[zdroj?] V některých tradicionalistických uskupeních – např. Institut Krista Krále či Kněžské bratrstvo svatého Petra – tedy uskupeních uvnitř Církve, které mají právo sloužit tzv. tridentskou mši, funkce ostiáře stejně jako ostatní Pavlem VI. zrušená svěcení existuje.
Odkazy
Související články
Externí odkazy
Média použitá na této stránce