Ostnák lotosový

Jak číst taxoboxOstnák lotosový
alternativní popis obrázku chybí
Ostnák lotosový
Stupeň ohrožení podle IUCN
málo dotčený
málo dotčený[1]
Vědecká klasifikace
Říšeživočichové (Animalia)
Kmenstrunatci (Chordata)
Třídaptáci (Aves)
Podtřídaletci (Neognathae)
Řáddlouhokřídlí (Charadriiformes)
Čeleďostnákovití (Jacanidae)
Rodostnák (Irediparra)
Mathews, 1911
Binomické jméno
Irediparra gallinacea
(Temminck, 1828)
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Ostnák lotosový (Irediparra gallinacea) je druh dlouhokřídlého ptáka z čeledi ostnákovití, který se jako jediný zástupce ostnáků vyskytuje v Australasii. Řadí se do monotypického rodu Irediparra.

Systematika

Druh formálně popsal nizozemský přírodovědec Coenraad Jacob Temminck v roce 1828. Nerozeznávají se žádné poddruhy.[2] Druhové jméno gallinacea pochází z latinského gallina („slepice“) a gallus („kohout“).[3]

Výskyt

Jedná se o jediného zástupce čeledi ostnákovitých, který se vyskytuje v Australasii.[4] Areál rozšíření druhu zasahuje od severní Austrálie přes Novou Guineu po jihovýchodní Borneo, Sulawesi, Malé Sundy a Mindanao.[2]

Popis

Ostnáko lotosový, za povšimnutí stojí extrémně dlouhé prsty

Korunka a šíje jsou černé, zatímco tváře, přední a postranní krk jsou zlatavě žluté, která na tvářích, hrdle a bradě přechází do bílé. Od oka k bázi spodního zobáku se táhne černý proužek. Horní čelist je leskle černá, ta spodní je olivově hnědá.[5] Někde od té poloviny zobáku, která je blíže k tělu, vyrůstá nápadný velký růžový, červený či žlutý laločnatý hřebínek, který až převyšuje vrchol hlavy. Hruď, ocas a letky jsou černé, hřbet a svrchní krovky jsou olivově hnědé. Břicho je bílé. Oči jsou žluté, nohy olivově zelené. Nohy jsou dlouhé a prsty vzhledem k tělu dosahují až extrémní délky; zadní prst může měřit až 75 mm.[6] Samec i samice si jsou velmi podobní, avšak samice je mnohem větší než samec. Zatímco samec dorůstá ke 20 cm, samice až k 27 cm.[5]

Biologie

Stanoviště ostnáka lotosového představují sladkovodní jezera a rybníky, občas stojaté vody řek jako jsou slepá ramena. Důležitá je pro ostnáka hlavně přítomnost vodních rostlin. Nelétá příliš často; let využívá hlavně k přeletu mezi vodními plochami či vegetací. Jedná se o stálý druh, který se převážně vyskytuje samostatně nebo v páru.[4] Díky extrémně prodlouženému zadnímu prstů může ostnák rozložit svou váhu a pohybovat se po vodních rostlinách jako jsou lotosy.[6] V případě zvětření nebezpečí zamrzne i na několik minut.[5] Živí se převážně vodními rostlinami včetně semen a vodním hmyzem,[7] které sbírá procházením vodní vegetací nebo z okrajů vodních ploch.[6] Hlasově se projevuje pronikavým nervózně znějícím trylkem. V letu vydává cvrlikavý až švitořivý zvuk.[5]

Hnízdění

Jedná se o polyandrní druh. Samice zabírá a brání poměrně velká teritoria, na kterých různí samci staví hnízda. Samice poté naklade do několika z hnízd snůšku, kdy každá z nich čítá 2–4 vejce. Inkubaci i výchovu mláďat zajišťuje samec. Ostnák má zvláštně uzpůsobené křídlo, které může složit dále od těla, čímž vznikne jakási vzduchová kapsa, ve které v případě nebezpečí může nosit svého potomka.[5] Ptáčata se mohou schovat před predátory potopením pod list vodní rostliny, přičemž z vody vystrkují jen zobák s nosními dírkami pro zajištění dýchání.[4]

Odkazy

Reference

  1. ↑ Červený seznam IUCN ohrožených druhů 2021.3. 9. prosince 2021. Dostupné online. [cit. 2021-12-27]
  2. ↑ a b Buttonquail, thick-knees, sheathbills, plovers, oystercatchers, stilts, painted-snipes, jacanas, Plains-wanderer, seedsnipes. www.worldbirdnames.org [online]. IOC World Bird List 13.2, 2023 [cit. 2023-10-26]. Dostupné online. 
  3. ↑ JOBLING, J.A. Helm Dictionary of Scientific Bird-names [online]. 2010 [cit. 2020-06-29]. S. 170. Dostupné online. (anglicky) 
  4. ↑ a b c HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. S. 40, 217. (anglicky) 
  5. ↑ a b c d e GEERING, Andrew; AGNEW, Lindsay; HARDING, Sandra. Shorebirds of Australia. Collingwood, Vic: CSIRO, 2007. ISBN 978-0-643-09226-6. S. 188. (anglicky) 
  6. ↑ a b c Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 186. (anglicky) 
  7. ↑ DOSTINE, P.L.; MORTON, S.R. Seasonal Abundance and Diet of the Comb-crested Jacana Irediparra gallinacea in the Tropical Northern Territory. Emu - Austral Ornithology. 2000-11, roč. 100, čís. 4, s. 299–311. Dostupné online [cit. 2023-10-27]. ISSN 0158-4197. DOI 10.1071/MU9833. (anglicky) 

Literatura

  • HAYMAN, Peter; MERCHANT, John; PRATER, Tony. Shorebirds: an identification guide to the waders of the world. London: Croom Helm, 2011. ISBN 978-0-7136-3509-6. (anglicky) 
  • Kolektiv autorů, 2007. Reader's digest complete book of Australian birds. Sydney: Reader's Digest (Australia). ISBN 978-0-949819-99-4. S. 348. (anglicky) 
  • SIMPSON, Ken. Field guide to the birds of Australia: the most complete one-volume book of identification. 6. vyd. Australia: Penguin, 1999. Dostupné online. ISBN 0-670-87918-5. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Information-silk.svg
Autor: , Licence: CC BY 2.5
A tiny blue 'i' information icon converted from the Silk icon set at famfamfam.com
Status iucn3.1 LC cs.svg
Autor: unknown, Licence: CC BY 2.5
2014-10-25 2277 Comb-crested Jacana.jpg
Autor: Crazeegeoff, Licence: CC BY-SA 4.0
Comb-crested jacana walking across the water!