Otakar Španiel

Otakar Španiel
Narození	13. června 1881 Jaroměř Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	15. února 1955 (ve věku 73 let) Praha Československo Československo
Místo pohřbení	Vyšehradský hřbitov
Alma mater	Akademie výtvarných umění v Praze Akademie výtvarných umění ve Vídni
Povolání	sochař, pedagog, učitel, řezbář a medailér
Děti	Ivan Španiel
Příbuzní	Oldřich Španiel bratr František Španiel bratr
Ocenění	zasloužilý umělec
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otakar Španiel (13. června 1881 Jaroměř^[1] – 15. února 1955 Praha^[2]) byl český sochař, medailér, profesor na UMPRUM a AVU.

Narodil se v rodině Františka Španiela, jaroměřského rytce a obchodníka se sklem a jeho manželky Anny, rozené Šlosárkové.^[1] Učil se na odborné rytecké škole v Jablonci nad Nisou. V roce 1901 absolvoval medailérskou školu vídeňské Akademie u prof. Josefa Tautenhayna. V letech 1902–1904 pokračoval ve studiu na AVU v Praze pod vedením Josefa Václava Myslbeka. Své výtvarné vzdělání pak završil v Paříži, kde byl žákem Alexandre Charpentiera.

Pobyt v Paříži byl rozhodující pro vytváření jeho osobitého stylu a další zaměření tvorby. Nemenší význam pak jistě mělo přátelství s Antoinem Bourdellem. V roce 1917 se stal profesorem na Uměleckoprůmyslové škole v Praze a od roku 1919 byl profesorem na AVU.

Za nacistické okupace byl s manželkou vězněn v internačním táboře ve Svatobořicích, odkud se mu před koncem války podařilo uprchnout.^[3]

Dne 20. září 1917 se v Praze oženil s vdovou Ludmilou Rudlovou, rozenou Weissovou (1888–1973).^[4] Manželé Španielovi vychovávali syny Zdeňka Rudla Španiela (1912–1981) a Ivana. Ivan Španiel bojoval ve francouzské armádě proti Němcům, padl v šestadvaceti letech, 30. listopadu 1944.^[3]

Bratr Otakara Španiela, československý generál Oldřich Španiel (1894–1963), odešel po okupaci do zahraničí a v letech 1944–1946 byl přednostou vojenské kanceláře prezidenta Edvarda Beneše.

Otakar Španiel se zúčastnil dvakrát Letních olympijských her, kde soutěžil v uměleckých soutěžích. Na LOH 1912 v kamenosochařství^[5] a na LOH 1936 také v kamenosochařství s názvem Trofej československého olympijského výboru^[6]

Tvorba umělce vychází ze secese, je v ní patrný vliv J. V. Myslbeka. V počátcích tvorby, kdy se věnoval klasickému sochařství, kromě tradičních témat aktů (Myjící se žena, 1906; Ženy v lázni, 1908) byli jeho častým tématem sportovci (Fotbalista, Skokan, 1908). Po návratu z Paříže byl v jeho díle zřetelný vliv Bourdella (Tanečnice, 1915; Dívka s rukávníkem, 1916). Jeho tvorba po první světové válce měla blíže k neoklasicismu, stal se téměř oficiálním státním umělcem a projevoval se v ní jistý akademismus.

V jeho díle dominuje reliéfní tvorba, v níž dosáhl světové úrovně. Věnoval se medailím, mincím, plaketám a portrétu. Velmi uznávanou mincí je návrh svatováclavského dukátu.

V letech 1902–1949 byl členem Spolku výtvarných umělců Mánes,^[7] v roce 1919 byl jeho předsedou.^[8]

Z díla:

• busty:
  • Jan Evangelista Purkyně
  • Jaroslav Vrchlický
  • Max Švabinský
  • Josef Mánes
  • Bedřich Smetana
  • Alois Jirásek
  • Mikoláš Aleš
  • Ivo Vojnovič
  • Jože Plečnik
  • Josef Suk starší
  • Karel Kovařovic
  • Antonín Podlaha
  • František Fiedler
  • Jan Preisler (na náhrobku)^[9]
• pomníky:
  • socha Tomáše Garrigue Masaryka
  • pomník Josefa Mánesa
• Je spoluautorem (s V. H. Brunnerem) výzdoby dveří západního průčelí chrámu sv. Víta (Praha, realizace 1929)

• 
  Soška legionáře v zimní výzbroji na pamětní desce bitvy u Bachmače (Olomouc)
• 
  Pamětní deska spisovatele Václava Štecha na místě rodného domu na Kladně, 1930
• 
  Pomník M.R. Štefánka v Komárně
• 
  Hrobka rodiny Popperovy na hřbitově v Chrudimi
• 
  Otakar Španiel u modelu pomníku Ernesta Denise pro Nîmes (1925)

V roce 1927 se stal členem České akademie věd a umění.^[10] Po druhé světové válce byl jmenován laureátem státní ceny a zasloužilým umělcem.^[2] Získal řadu ocenění na výstavách doma i v zahraničí.

Jeho jméno nese v pražských Řepích ulice, základní škola a také ulice v jeho rodné Jaroměři.

Malíř Jaroslav Benda zaznamenal ve svém vyprávění, že na zkoušky na Akademii výtvarných umění přijel Otakar Španiel z Paříže pozdě. Aniž by se Václavu Myslbekovi stačil představit, připojil se k ostatním adeptům a začal modelovat. Výsledkem bylo, že byl přijat jako jediný z dvanácti uchazečů.^[3]

• Václav Vilém Štech: V zamlženém zrcadle, Československý spisovatel, Praha, 1969, str. 114, 152
• T. Kleisner, Skici Otakara Španiela. Numismatické listy LXI, 2006, s. 117–122.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Španiel na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otakar Španiel
• Otakar Španiel v informačním systému abART
• Sochař bez hrnku (Vzpomínky J. Bendy na O. Španiela, J. V. Myslbeka a M. Alše). Kulturní tvorba. 30/1967, s. 6–7. Dostupné online. 
• Otakar Španiel v databázi Olympedia (anglicky)