Otakar Aleš Kukla
PhDr. Otakar Aleš Kukla | |
---|---|
Portrét, foto Miriam Kubičková | |
Narození | 2. května 1931 Polička Československo |
Úmrtí | 2. července 2008 (ve věku 77 let) Praha Česko |
Místo pohřbení | Katolický hřbitov v Poličce |
Národnost | Česká |
Alma mater | Masarykova univerzita |
Povolání | kunsthistorik, teoretik umění, historik, publicista a kurátor |
Zaměstnavatel | Galerie hlavního města Prahy |
Nábož. vyznání | Římskokatolické Pravoslaví |
Choť | Alena Kuklová, roz. Neřoldová |
Děti | Miriam Kubičková, roz. Kuklová David Kukla |
Rodiče | Otokar Kukla Marie Kuklová, roz.Kleinová |
Příbuzní | Zbyšek Sion (bratranec) |
Některá data mohou pocházet z datové položky. |
Otakar Aleš Kukla (2. května 1931, Polička – 2. července 2008, Praha)[1] byl český historik umění, publicista a průkopník ekumenismu.[2]
Životopis
Narodil se v Poličce v rodině průmyslového malíře jako jediný syn Otokara Kukly a Marie Kuklové, roz. Kleinové. Dětství prožíval v těžké válečné situaci, která na jeho rodinu doléhala ze všech stran. Otec byl po většinu války vězněn v nacistickém lágru v Terezíně, veškeré příbuzenstvo z matčiny strany zahynulo v Osvětimi. Gymnasium však úspěšně dokončil, po něm hned následovala studia na filosofické fakultě Masarykovy university v Brně obor dějiny umění a estetika. Po studiích se vrátil do rodné Poličky, kde se záhy stal ředitelem Městského muzea a galerie Polička. Od samých počátků svého působení zde se zasazoval o propagaci moderního umění. Tímto směrem proměňoval skladbu pravidelných Východočeských uměleckých salonů, pro Poličku se mu dařilo získávat významné výstavy pod záštitou UNESCO, které jinak putovaly výhradně po evropských metropolích. V první polovině 60. let zde instaloval výstavu Jana Zrzavého s osobní účasti mistra a uspořádal s ním veřejnou besedu. Pro potřeby galerie se pokoušel získat budovu barokní radnice, a současně ji delegovat na galerii krajskou Záměr nevyšel. Tyto a další aktivity až příliš podnikavého Kukly, pokusy o záchranu židovského hřbitova s vzácnou márnici v orientálním stylu nebo židovské modlitebny v Prudičově domě, však spíš ještě více stupňovaly návaly nelibosti stranického aparátu města, posléze i krajskeho výboru, a tak byl Kukla nakonec z města vyhoštěn. Odešel nejprve do Alšovy jihočeské galerie na Hluboké, ale nakonec dostal nabídku v Galerii hlavního města Prahy. Nabídku přijal a v roce 1971 odešel do Prahy s celou rodinou. Ve funkci vedoucího odborného oddělení a zástupce ředitele setrval až do důchodu.Krom odborné prace a textů ovšem v nemenší míře vyvíjel i významnou činnost publikační, které se věnoval až do konce života. Zemřel v červenci 2008. Jeho ostatky jsou uloženy na katolickém hřbitově v Poličce.[2]
Životní dílo
Jako římskokatolického a po konverzi pravoslavného křesťana s židovskými kořeny po matce jej vždy fascinovaly vztahy mezi náboženstvími, především v rovině teologické. Zaujat mytologiemi starověku, exotickými kulty předkřesťanských národů a mimokřesťanských kultur, protínaly se mu nakonec v osobě Christa Pantokratora.[zdroj?] Byl mu alfou a omegou všeho viditelného i neviditelného, svorníkem i pilířem vesmíru.
Z perspektivy svého domovského zakotvení v židokřesťanském prostředí hledal ve svém osobitém pojetí religionistiky eschatologický směr a cíl dějin. Tento svůj pohled představil posluchačům už v 70. letech zásadní přednáškou, pořádanou pro římskokatolickou farnost v Poličce na Orelské zahradě, nesoucí název „Advent předkřesťanských národů“. Psal množství článků a studií, které publikoval v církevních, teologických či kulturně-politických periodicích. Od Katolických novin, Kostnických jisker, Hlasu pravoslaví, Židovské ročenky, Cyrilometodějského kalendáře, Teologických listů, Anno Domini pro mládež až po Tigridovo Svědectví. Formu pro své eseje našel nakonec v klasickém „dopise“ – v jeho klasické podobě – epištole. Tak vznikly i rozsáhlé bloky samizdatových sborníků, např. Dopisy mladým křesťanům nebo Listy pro Viktorii, které pak až ve svobodném prostředí po roce 1989 přepracoval a zkrátil do knižní podoby, a které v knižní podobě vyšly až v r. 1995 pod názvem Listy pro Viktorii – přemítání nad dějinami Izraele[3]. Téhož roku vyšla další jeho kniha Svatí spojují národy – portréty evropských světců[4], kterou napsal společně s Milanem Bubnem. V samizdatu koloval také Klenot v lotosovém květu (o Buddhovi), Iokulator Dei (o sv. Františkovi z Assisi), Gándhí a Dalajláma.
Vztah k rodnému městu
Od 70. let až do konce života také psal přednášky pro Svatojosefskou jednotu v Poličce (např. Advent předkřesťanských národů). Zajímavým dílem je také ručně psaná a autorem ilustrovaná pamětní kronika, která zachycuje nejrůznější oblasti života měšťanů, purkmistrů, farářů i běžných občanů města Poličky, doplňují ji i rozsáhlé úvahy o náboženských tématech, ale i o dobových místních pověrách a teosofických a spiritistických spolcích, které za války město prostupovaly. Kronika je nyní v archivu poličského muzea a je dostupná i online na jeho webových stránkách. V současné době[kdy?] se připravuje její tištěná verze, úryvky z ní začaly od roku 2019 vycházet v místním farním časopise zásluhou tamějšího faráře P. Tomáše Enderleho. Historie města nepřestala Kuklu nikdy fascinovat, výraznou měrou se potom i na dálku, z Prahy, svými články a přednáškami podílel na jejím kulturním rozkvětu. Patřil mezi pravidelné přispěvatele regionálního časopisu Jitřenka. V 90. letech mu bylo uděleno čestné občanství města Poličky.[zdroj?]
Odkazy
Reference
- ↑ Kukla, Otakar Aleš, 1931-2008 [online]. Bibliografie dějin Českých zemí [cit. 2020-05-03]. Dostupné online.
- ↑ a b Otokar Aleš Kukla [online]. Český rozhlas, 2011-5-27 [cit. 2020-05-03]. Dostupné online.
- ↑ Listy pro Viktorii [online]. Databáze knih [cit. 2020-05-03]. Dostupné online.
- ↑ Svatí spojují národy [online]. Databáze knih [cit. 2020-05-03]. Dostupné online.
Externí odkazy
- Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otakar Aleš Kukla
Média použitá na této stránce
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: Miriam Ester Kubičková, Licence: CC BY 4.0
Fotografie z rodinného archivu