Otakar Cmunt
| JUDr. Otakar Cmunt | |
|---|---|
 | |
| Narození | 15. ledna 1870 Rakovice  Rakousko-Uhersko |
| Úmrtí | 20. června 1953 (ve věku 83 let) Praha  Československo |
| Vzdělání | Právnická fakulta Univerzity Karlovy |
| Alma mater | Univerzita Karlova |
| Povolání | Vrchní ředitel Městské spořitelny Pražské |
| Choť | Marie Křesinová |
| Děti | Otakar (*1902), Marie (*1905) a Květuše (*1910) |
 multimediální obsah na Commons | |
| Některá data mohou pocházet z datové položky. | |
Otakar Cmunt (15. ledna 1870, Rakovice u Čimelic čp. 1[1] – 20. června? 1953, Praha)[2] byl ředitel městské spořitelny Pražské, organizátor českého spořitelnictví, redaktor časopisu Spořitelní obzor, předseda Jednoty českých spořitelen a autor právnické literatury.
Předkové a rodina
Otec Josef Cmunt (*1839) pracoval jako schwarzenberský revírník na Orlíku, matka byla dcerou schwarzenberského nadlesního, rozená Wodinaggová.[3] Předkové Cmuntů byli po staletí mlynáři u Sepekova, Vlksic a okolí na mlýnech říčky Smutná. Dodnes zde stojí mlýn „Cmuntov“.
Otakar měl sestru Adélu a bratry Františka (správce schwarzenberského průmyslu), Emila (lesník u Horažďovic), Edvarda (lékař) a Jindřicha (elektroinženýr, který vedl stavbu vodní elektrárny na Štvanici). Všichni sourozenci se narodili v myslivně Annahof – Annenský dvůr u Kozárovic. Nejznámější byl prof. Eduard Cmunt, který byl zakladatel československé balneologie. Postavil lázeňský dům Cmunt v Piešťanech. Jeho syn Eduard, vnuk Eduard i pravnučka se stali též lékaři.
Život
Otakar Cmunt vyrůstal na Orlíku u svého dědy Woddinagga a od 7 let navštěvoval knížecí obecnou školu. Následně studoval na reálném gymnáziu v Písku v letech 1882–1889. Měl výborný prospěch a proto dostal doporučení od rodiny Schwarzenbergů, aby šel studovat do Prahy. Tam nastoupil jako zaměstnanec Městské spořitelny Pražské[4] a pracoval na přípravě stavby nové budovy spořitelny v Rytířské ulici, aby si vydělal na živobytí. Současně se zapsal ke studiu na Právnické fakultě Univerzity Karlovy.
Když byla nová budova Městské spořitelny Pražské dokončena v roce 1894, pracoval zde jako praktikant.[5] V roce 1903 dokončil studia[6] na Právnické fakultě a dosáhl titulu JUDr. Již krátce po ukončení studia zastupoval ve Spořitelně tajemníka. Pokračoval celoživotně v práci u Spořitelny jako úředník a byl postupně povyšován. 28. dubna 1922 získal místo ředitele[7] a nakonec byl povýšen na místo vrchního ředitele.
Přednáška o Týdnu spořivosti ze dne 25. 10. 1932 od předsedy Spolku spořitelen JUDr. Otakara Cmunta
V roce 1907 postavil pro své rodiče dům s hospodářským stavením čp. 113 v Čimelicích[8]. Oženil se s Marií Křesinovou z Velkého Víru[9]. Roku 1902 se jim narodil syn Otakar, který také vystudoval Právnickou fakultu Univerzity Karlovy a pracoval jako soudce. Dále měl dvě dcery, Marie se narodila roku 1905 a Květuše roku 1910. V roce 1916 postavil rodinný dům pro svoji rodinu v Praze na Smíchově pod parkem Santoška. V přilehlé zahradě se ve volném čase intenzivně věnoval zahradnictví.
V roce 1925 odešel po sporech s ministerským předsedou Karlem Kramářem do důchodu a odstěhoval se trvale do svého domu v Čimelicích. Zde hospodařil až do znárodnění roku 1948, kdy přišel o pole a pozemky. Poté byli do domu v Čimelicích násilně nastěhování nájemníci, takže jeho rodina musela o prázdninách využívat přilehlé budovy původně sloužící jako stodola a chlév.
Krátce po smrti Klementa Gottwalda na jaře 1953 vyšla v novinách informace, že v budově Městské spořitelny Pražské vznikne muzeum bývalého prezidenta a Spořitelna bude zrušena. To s velkou pravděpodobností zapříčinilo Otakaru Cmuntovi mozkovou mrtvicí a po převozu do Vinohradské nemocnice v červnu přes veškerou péči umírá.
Ve stáří sepsal Otakar Cmunt několik vzpomínek na život v dětství na Orlíku.
- Vzpomínky na dětství Otakara Cmunta
Aktivity
Organizátor českého spořitelnictví, redaktor časopisu Spořitelní obzor,[10] předseda Jednoty českých spořitelen a autor právnické literatury. Také autor veršů publikovaných zejména v časopisu Staroměstské káně,[11][12] drobných povídek i vzpomínek, překladů z ruštiny a národohospodářských článků. Ve volném čase byl náruživý zahrádkář a včelař – v Čimelicích měl od roku 1915 na zahradě včelín s 20 včelstvy. V penzi se dalších dvacet let věnoval zemědělství.
V roce 1920 předával v Nizozemsku městu Naarden bustu J. A. Komenského zhotovenou pražským sochařem Josefem Strachovským a dovezenou vlastenci z Čech. Je umístěna v křížení parkových cest u kostela, kde je pohřben. Silueta města Naarden byla vyobrazena na české bankovce v hodnotě 200 Kč s motivem J. A. Komenského.
- Busta J. A. Komenského zhotovená pražským sochařem Josefem Strachovským umístěna v Naardenu.
V roce 1929 byl v čele čs. delegace[13] na mezinárodním spořitelním kongresu v Londýně, který zaštiťoval Princ Waleský.
Galerie fotografií Otakara Cmunta
Odkazy
Reference
- ↑ Křestní list Otakara Cmunta narozeného 15. ledna 1870 v Rakovicích u Čimelic
- ↑ Profil v databázi Národních autorit ČR. [cit. 25.5.2022]
- ↑ František Wodinagg *1801 - †1884 Lesmistr na Orlíku od 1. 7. 1866, vrchní lesmistr od 1. 9. 1877, pensionován 1. 1. 1880 - 3 roky na lesním učilišti v Mariabrunn, 3 roky praxe v Sobědraži, geometr na katastrálním úřadě 10 let, lesní geometr a materiální účetní u orlického lesmistra 8 let, 1839- 1841 nadlesní
- ↑ Žádost o práci v Městské spořitelně Pražské od Otakara Cmunta - 9. 11. 1893.
- ↑ Dokument Slavnostní otevření nové budovy městské spořitelny Pražské. Strana 1 a 2.
- ↑ Diplom z právnické fakulty Otakara Cmunta
- ↑ List č: 8119 Městské spořitelny Pražské jmenující JUDr. Otakara Cmunta jejím ředitelem.
- ↑ Dům čp. 113 v Čimelicích
- ↑ Oznámení o svatbě určené ředitelství Městské spořitelny Pražské od Otakara Cmunta - 1. 2. 1907
- ↑ Spořitelní obzor v knihovně ČNB
- ↑ CMUNT, Otakar. Druhým šibřinkám Sokola Staroměstského. Staroměstské káně. 14.1.1898, roč. II.. Dostupné online.
- ↑ CMUNT, Otakar. Posvícení. Staroměstské káně. 1.2.1900, roč. IV.. Dostupné online.
- ↑ Program mezinárodního spořitelního kongresu 1, 2 a osobní pozvánka pro Dr. Otakara Cmunta
Externí odkazy
Obrázky, zvuky či videa k tématu Otakar Cmunt na Wikimedia Commons
_-_London_1929.jpg){kind=link}
_-_personal_invitation_-_London_1929.jpg){kind=link}
Média použitá na této stránce
Autor: Dragovit (of the collage), Licence: CC BY-SA 4.0
Both national flags of Austro-Hungary, the collage of flags of the Cisleithania (Habsburg Monarchy) and the Transleithania (Kingdom of Hungary)
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt vzpomínky - Knížecí obecná škola na Orlíce
Dr. Otakar Cmut - vice-prezident svazu Československých Spořitelen
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt s bratrem Eduardem v Mariánských Lázních 1920
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Čimelice - zahrada a pole 1922
_v_Naardenu.png)
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt - busta poprsí Komenského od Josefa Strachovského (1850-1910) v Naardenu
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Vzpomínky JUDr. Otakara Cmunta - Na Orlíce
Když jsem přišel v létě r.1877 k dědovi Františkovi Wodinaggovi, schwarzenbergskému lesmistru do Orlíku, abych tam chodil do školy knížecí, zažil jsem u něj ještě topení zvenku. Na chodbě byla železná dvířka dosti prostorná - skoro jimi mohl projíti člověk - uzavírající černou komůrku ve zdi, kde se topilo pařezy. Kamna pak byla v pokoji za zdí, kachlová. Výhodu to mělo potud, že popel, saze a prach nepřišly do obytné místnosti. Popel se vybíral totiž na chodbě. Teprve později, bylo toto topení zazděno, postavena kachlová kamna ,,plzeňky“ a topeno sice zase dřívím, ale na menší kusy rozštípanými tak jak se topilo už ve městech. Topilo se silně a to ve dvou pokojích, zeď byla přes metr silná. V prvém pokoji spal děda zpočátku sám a pak když přišla za mnou do školy sestra, spala v levém rohu. V tomto pokoji se též jedlo. Měl spojení s kuchyní, která měla podlahu vyšší než byla podlaha pokoje.
Na zdi dělící oba pokoje visely velké hodiny s vyřezávaným rámem a mnohými figurami. Byl to skoro jakýsi orloj. Hodiny, ale nešly. Teprve, když přijela teta Rothman z Ameriky, na návštěvu trvající delší dobu - snad dva roky, dala je opravit a vzala si je sebou. Postele byly vesměs černé barvy rovněž jako sekretář v němž měl děda své věci. V pokoji vedle kuchyně byla nízká lavice podél kamen a tam se sedělo a hřálo v době tuhých mrazů. Sedávali jsme tam s adjunktem Jiskrou, absolventem lesního ústavu v Bělé, který uměl pěkně vyprávět a byl velký bruslař. Mimo něj pamatuji praktikanta Výšku, vysokého vzrůstu, jež špatně mluvil německy a že děd s ním jinak nehovořil, aby lépe řeč zdokonalil, neb byla potřebná na panství. Pak adjunkta Vovsa, jež byl horlivým odběratelem českých knih. Půjčoval mně Brehma Život zvířat. Jako školák jsem četl horlivě malé knížky s obrázkem na titulním listě jako Černý džordže o prvém bojovníku za svobodu Srbů proti Turkům. Pekař Kostínek půjčoval mně též knihy jako Hrabě Beňovský, román polského dobrodruha resp. vyhnance na Sibiř. Ovšem nějak se o tom dozvěděl učitel Kubias a zakázal to, ježto to byla literatura nevhodná pro mládež. Mocně na mne působila knížka Věk Albrechta z Valdsteina z Matice lidu, líčící tragedii Bílé Hory.
Děd měl kolem obytného domu zahradu, na jižních zdích meruňky a záhony zeleniny, u plotu lilie a tulipány. Pěstoval se zejména špenát, fazole a hrách. Děda jako rozený Vídeňan byl velkým milovníkem zeleniny. Na této zahradě jsem všelicos prováděl s Pepíkem Kauckých, mým hlavním kamarádem. Někdy nás honil knížecí zahradník Šrůt, když jsme řezali v parku bezy na dělání stříkaček a bouchaček. Mimo tuto zahradu měl děda jako jiní panští úředníci ještě zahradu vedle zámeckých skleníků podél silnice ke dvoru ke Chmelničce a hraničící s kapličkou sv. Trojice. Vedle této kapličky byl pramen „živé“ výborné pitné vody, sám jsem tam chodil se džbánem. Zahrada dědovi přidělená měla výměru asi korec.Byly zde řady švestek s velkými dobrými plody.
Zámecký zahradník byl vrcholně šikovný. Parky byly překrásně vedené, luka mezi stromy pěstěná, cesty pískem sypané, denně hrabané. Přírodní ploty pečlivě stříhané, všude čisto, zkrátka ráj. Na jaře, kdy bylo po svazích plno vonných fialek, jsme jich s dětmi trhali plné košíčky pro paní kněžnu.
I zima měla svůj půvab. Já byl kluk volný, děda byl stále buď v kanceláři nebo po inspekci. Bruslili jsme na Mičáně, kde se led denně políval, takže byl jak zrcadlo. Bruslili tam princové, princesy, úředníci a hodně dětí. Já tam býval za měsíčních večerů s Jiskrou a vraceje se červený od mrazu parkem svítícím sněhovou bělí jsem se těšil na teplý pokoj. Učení jsem lehce odbyl ještě před večeří. Po ní chodil děda na Prádlo na sklenici piva do shromáždění úředníků, kteří přišli též na pivo, přečtení novin i na poklábosení o událostech denního života a kde se stravovali svobodní.
Nemohu zapomenouti na svého výborného učitele Antonína Kubiase na Orlíce, který vedl knížecí obecnou školu. Ta byla jednotřídní, s okny jedno na jih do cesty, dvě na západ a jedno zamřížované, v němž byli vycpáni ptáčci. Odtud bylo viděti na včelín učitelův. Na stěně západní visely souvisle obrázky českých panovníků, které jsme se učili jmenovati od Přemysla, Libuše až po Ferdinanda. Byly to zašedlé ocelorytiny. Nad hlavami visely na drátě barevné fotografie květin a stromů, ty jsme co učitel hůlkou ukazoval uměli pojmenovati. Když učitel letního času odjížděl do Čimelic učiti děti knížecí, nejednou už jako starší, jsem měl úkolem vésti dozor nad školou, zapisovati nezbedy a pod. a tu jsem musel s dětmi opakovati. Za mnou na severní stěně visely mapy Evropy a Rakouska. Byly zakoupeny z výtěžku divadelního představení, které pod vedením učitele jsme s dětmi pořádali „Na prádle“ v hostinci za účasti ovšem i knížecí rodiny. Hrál jsem s místními děvčaty a Pepíkem Kautských, synem hospodského z Prádla. Vedle dveří po pravé straně visela stará mapa Českého království, na straně jižní byly věšáky na šaty. Hoši si nejčastěji ukazovali obec Mrdákov. Též jsme měli rozkládací mapu, totiž z prkének vyřezané korunní země jak se říkalo Rakousku, vyňal se kus za hřebíček a tázaný musel říct podle podoby vyřezaného kusu, která je to korunní země-Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské, štýrské atd.
Učitel měl byt v prvém patře, kam se hned z hlavního vchodu stoupalo dřevěnými schody. Nahoře měl pianino a hudební nástroje. Učíval mne na housle a tu nekřesťansky klepal smyčcem přes prsty, když jsem vyloudil špatný tón, nebo nedodržel takt, což bylo mou slabou stránkou. Se mnou se učil Pepík Kautský, jež lépe hrál i lépe počítal. Na něj jsem často spoléhal. Jednou si dal učitel přenésti piano do místnosti hostince Na Prádle, kde jídali a sedali páni za šenkovnou s okny do hluboké stráně pod Prádlem a hrál na ně a my s Pepíkem na housle. Hráli jsme nějakou skizzu s taktem šestnáctinným a že mně bylo úzko, ježto jsem nepočítal a jen dle sluchu se řídil Pepíkem. Jednou za masopustího mumraje odpoledne, kdy chodily masky po Orlíce a také zavítaly do školy, kde jsme děti měly ukázati co jsme se naučily, jsem musel vystoupiti před shromážděním a tu jsem následkem trémy k mrzutosti učitele popletl básničku. Za to při hlavní zkoušce, kdy dával katecheta svaté obrázky v rámu za účasti Bedřicha Schwarzenberga, jsem bezchybně před celým shromážděním rodičovským počítal trojčlenkový příklad a dobře odpovídal. Kautský uměl stejně dobře, ale cenu nedostal, jelikož byl páterovi v zahradě na jahodách.
Jsou zase vánoční svátky s nejdelšími nocemi a nejkratšími dny. A tu vzpomínám jak jsme byli na vánočních prázdninách v myslivně Oujezdecké blíže Vltavy pod Orlíkem a kde kol cesty ke Kozárovicům a k Vystrkovu jakož i k Políčku bylo mnoho bukových a habrových stromů, jejichž semena louskaly četné veverky červené i černé. Tyto veverky jsme stříleli jdouce od skupiny stromů ke skupině; Byli s námi lovečtí psi. Dnes nechápu, jak nás to tak mohlo těšit. Vidím, že se tato naše nelítostná lovecká zábava pokládala za cosi přirozeného, odpovídající mravům myslivny. Konečně za odstřel veverek byla „zástřela“ desetník za odvedený čumáček podobně tomu bylo za zobák vraní, sojčí nebo za jinou dravou zvěř, kterou bylo nutno hubiti.
Na velkostatcích které měly kol sídelního zámku příslušné úřady, žili lidé často vzdělaní, sečtělí. Lidé ti absolventi zejména hospodářských a lesnických škol i velice dovední řemeslníci sledovali dění nejen jejich oborů se týkajících, ale i život politický, vědecký a literární. Na svých procházkách bavili se o tom, co kde nového. Probírali otázky všeho druhu, jak je život nebo denní tisk přinášel. Každý z nich měl koníčka, ten historii, ten rostlinopis ten astronomii a pod. A tak se mnoho semlelo v těchto rozhovorech. Tu mně přichází na mysl anekdota, co mně vypravoval nebožtík Kostínek. Jeho strýc pekař ve Starém Sedle s tchánem ředitele velkostatku si rád zafilozofoval. A tu když jednou luštili v hovoru nějakou otázku těžko řešitelnou, k námitce odvětil pekař Kostínek: pro mně to není nic zvláštního, myslím-li na následující příklad. Jak to vysvětlíte, že udělá-li se díra do džbánku, teče voda ze džbánku, ale máte-li díru v botě, teče vám voda do boty. I dali se oba do smíchu a otázka byla rozluštěna.
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt v čamaře - student Reálky v Písku
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt vzpomínky - Mlýn u Sepekova a Josef Cmunt nar.1800
MLÝN U SEPEKOVA
Můj děd po otci, Josef Cmunt (nar.18OO, zemř.1857) měl mlýn u Milevska v Sepekově čp.69. Říkalo se tam Vyhnalov. Mlýn byl na potoce tekoucím od západu, zcela o samotě, jednopatrový. Kolem potoka bylo olší.Byl jsem tam na návštěvě řadu let před I. světovou válkou na kole. Pobyl jsem ve mlýně, výborně se vyspal a pohovořil se Šibalem, mlynářem švagrem otcovým a jeho rodinou.
Přes den jsem pak jel do Sepekova k učiteli, příbuznému otce u něhož žila sestra otcova, neprovdaná. Byla silná, velká a trpěla větry což sama říkala, že musí stále vybíhat ven, jak jí pronásledují. Brzo pak zemřela a byla pochována v Opařanech.
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt v penzi - z ředitele zemědělec. Čimelice čp. 113, cca 1935
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt vzpomínky - Kolem Orlíka
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Otakar Cmunt vzpomínky - Myslivna Kozárovice
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Přednáška o Týdnu spořivosti ze dne 25. 10. 1932 od předsedy Spolku spořitelen JUDr. Otakara Cmunta
Autor: Wlkus, Licence: CC BY-SA 4.0
Busta poprsí Komenského v Naardenu
Autor: Václav Vlček, Licence: CC BY-SA 4.0
Vzpomínky JUDr. Otakara Cmunta - Na Orlíce
Když jsem přišel v létě r.1877 k dědovi Františkovi Wodinaggovi, schwarzenbergskému lesmistru do Orlíku, abych tam chodil do školy knížecí, zažil jsem u něj ještě topení zvenku. Na chodbě byla železná dvířka dosti prostorná - skoro jimi mohl projíti člověk - uzavírající černou komůrku ve zdi, kde se topilo pařezy. Kamna pak byla v pokoji za zdí, kachlová. Výhodu to mělo potud, že popel, saze a prach nepřišly do obytné místnosti. Popel se vybíral totiž na chodbě. Teprve později, bylo toto topení zazděno, postavena kachlová kamna ,,plzeňky“ a topeno sice zase dřívím, ale na menší kusy rozštípanými tak jak se topilo už ve městech. Topilo se silně a to ve dvou pokojích, zeď byla přes metr silná. V prvém pokoji spal děda zpočátku sám a pak když přišla za mnou do školy sestra, spala v levém rohu. V tomto pokoji se též jedlo. Měl spojení s kuchyní, která měla podlahu vyšší než byla podlaha pokoje.
Na zdi dělící oba pokoje visely velké hodiny s vyřezávaným rámem a mnohými figurami. Byl to skoro jakýsi orloj. Hodiny, ale nešly. Teprve, když přijela teta Rothman z Ameriky, na návštěvu trvající delší dobu - snad dva roky, dala je opravit a vzala si je sebou. Postele byly vesměs černé barvy rovněž jako sekretář v němž měl děda své věci. V pokoji vedle kuchyně byla nízká lavice podél kamen a tam se sedělo a hřálo v době tuhých mrazů. Sedávali jsme tam s adjunktem Jiskrou, absolventem lesního ústavu v Bělé, který uměl pěkně vyprávět a byl velký bruslař. Mimo něj pamatuji praktikanta Výšku, vysokého vzrůstu, jež špatně mluvil německy a že děd s ním jinak nehovořil, aby lépe řeč zdokonalil, neb byla potřebná na panství. Pak adjunkta Vovsa, jež byl horlivým odběratelem českých knih. Půjčoval mně Brehma Život zvířat. Jako školák jsem četl horlivě malé knížky s obrázkem na titulním listě jako Černý džordže o prvém bojovníku za svobodu Srbů proti Turkům. Pekař Kostínek půjčoval mně též knihy jako Hrabě Beňovský, román polského dobrodruha resp. vyhnance na Sibiř. Ovšem nějak se o tom dozvěděl učitel Kubias a zakázal to, ježto to byla literatura nevhodná pro mládež. Mocně na mne působila knížka Věk Albrechta z Valdsteina z Matice lidu, líčící tragedii Bílé Hory.
Děd měl kolem obytného domu zahradu, na jižních zdích meruňky a záhony zeleniny, u plotu lilie a tulipány. Pěstoval se zejména špenát, fazole a hrách. Děda jako rozený Vídeňan byl velkým milovníkem zeleniny. Na této zahradě jsem všelicos prováděl s Pepíkem Kauckých, mým hlavním kamarádem. Někdy nás honil knížecí zahradník Šrůt, když jsme řezali v parku bezy na dělání stříkaček a bouchaček. Mimo tuto zahradu měl děda jako jiní panští úředníci ještě zahradu vedle zámeckých skleníků podél silnice ke dvoru ke Chmelničce a hraničící s kapličkou sv. Trojice. Vedle této kapličky byl pramen „živé“ výborné pitné vody, sám jsem tam chodil se džbánem. Zahrada dědovi přidělená měla výměru asi korec.Byly zde řady švestek s velkými dobrými plody.
Zámecký zahradník byl vrcholně šikovný. Parky byly překrásně vedené, luka mezi stromy pěstěná, cesty pískem sypané, denně hrabané. Přírodní ploty pečlivě stříhané, všude čisto, zkrátka ráj. Na jaře, kdy bylo po svazích plno vonných fialek, jsme jich s dětmi trhali plné košíčky pro paní kněžnu.
I zima měla svůj půvab. Já byl kluk volný, děda byl stále buď v kanceláři nebo po inspekci. Bruslili jsme na Mičáně, kde se led denně políval, takže byl jak zrcadlo. Bruslili tam princové, princesy, úředníci a hodně dětí. Já tam býval za měsíčních večerů s Jiskrou a vraceje se červený od mrazu parkem svítícím sněhovou bělí jsem se těšil na teplý pokoj. Učení jsem lehce odbyl ještě před večeří. Po ní chodil děda na Prádlo na sklenici piva do shromáždění úředníků, kteří přišli též na pivo, přečtení novin i na poklábosení o událostech denního života a kde se stravovali svobodní.
Nemohu zapomenouti na svého výborného učitele Antonína Kubiase na Orlíce, který vedl knížecí obecnou školu. Ta byla jednotřídní, s okny jedno na jih do cesty, dvě na západ a jedno zamřížované, v němž byli vycpáni ptáčci. Odtud bylo viděti na včelín učitelův. Na stěně západní visely souvisle obrázky českých panovníků, které jsme se učili jmenovati od Přemysla, Libuše až po Ferdinanda. Byly to zašedlé ocelorytiny. Nad hlavami visely na drátě barevné fotografie květin a stromů, ty jsme co učitel hůlkou ukazoval uměli pojmenovati. Když učitel letního času odjížděl do Čimelic učiti děti knížecí, nejednou už jako starší, jsem měl úkolem vésti dozor nad školou, zapisovati nezbedy a pod. a tu jsem musel s dětmi opakovati. Za mnou na severní stěně visely mapy Evropy a Rakouska. Byly zakoupeny z výtěžku divadelního představení, které pod vedením učitele jsme s dětmi pořádali „Na prádle“ v hostinci za účasti ovšem i knížecí rodiny. Hrál jsem s místními děvčaty a Pepíkem Kautských, synem hospodského z Prádla. Vedle dveří po pravé straně visela stará mapa Českého království, na straně jižní byly věšáky na šaty. Hoši si nejčastěji ukazovali obec Mrdákov. Též jsme měli rozkládací mapu, totiž z prkének vyřezané korunní země jak se říkalo Rakousku, vyňal se kus za hřebíček a tázaný musel říct podle podoby vyřezaného kusu, která je to korunní země-Království české, Markrabství moravské, Vévodství slezské, štýrské atd.
Učitel měl byt v prvém patře, kam se hned z hlavního vchodu stoupalo dřevěnými schody. Nahoře měl pianino a hudební nástroje. Učíval mne na housle a tu nekřesťansky klepal smyčcem přes prsty, když jsem vyloudil špatný tón, nebo nedodržel takt, což bylo mou slabou stránkou. Se mnou se učil Pepík Kautský, jež lépe hrál i lépe počítal. Na něj jsem často spoléhal. Jednou si dal učitel přenésti piano do místnosti hostince Na Prádle, kde jídali a sedali páni za šenkovnou s okny do hluboké stráně pod Prádlem a hrál na ně a my s Pepíkem na housle. Hráli jsme nějakou skizzu s taktem šestnáctinným a že mně bylo úzko, ježto jsem nepočítal a jen dle sluchu se řídil Pepíkem. Jednou za masopustího mumraje odpoledne, kdy chodily masky po Orlíce a také zavítaly do školy, kde jsme děti měly ukázati co jsme se naučily, jsem musel vystoupiti před shromážděním a tu jsem následkem trémy k mrzutosti učitele popletl básničku. Za to při hlavní zkoušce, kdy dával katecheta svaté obrázky v rámu za účasti Bedřicha Schwarzenberga, jsem bezchybně před celým shromážděním rodičovským počítal trojčlenkový příklad a dobře odpovídal. Kautský uměl stejně dobře, ale cenu nedostal, jelikož byl páterovi v zahradě na jahodách.
Jsou zase vánoční svátky s nejdelšími nocemi a nejkratšími dny. A tu vzpomínám jak jsme byli na vánočních prázdninách v myslivně Oujezdecké blíže Vltavy pod Orlíkem a kde kol cesty ke Kozárovicům a k Vystrkovu jakož i k Políčku bylo mnoho bukových a habrových stromů, jejichž semena louskaly četné veverky červené i černé. Tyto veverky jsme stříleli jdouce od skupiny stromů ke skupině; Byli s námi lovečtí psi. Dnes nechápu, jak nás to tak mohlo těšit. Vidím, že se tato naše nelítostná lovecká zábava pokládala za cosi přirozeného, odpovídající mravům myslivny. Konečně za odstřel veverek byla „zástřela“ desetník za odvedený čumáček podobně tomu bylo za zobák vraní, sojčí nebo za jinou dravou zvěř, kterou bylo nutno hubiti.
Na velkostatcích které měly kol sídelního zámku příslušné úřady, žili lidé často vzdělaní, sečtělí. Lidé ti absolventi zejména hospodářských a lesnických škol i velice dovední řemeslníci sledovali dění nejen jejich oborů se týkajících, ale i život politický, vědecký a literární. Na svých procházkách bavili se o tom, co kde nového. Probírali otázky všeho druhu, jak je život nebo denní tisk přinášel. Každý z nich měl koníčka, ten historii, ten rostlinopis ten astronomii a pod. A tak se mnoho semlelo v těchto rozhovorech. Tu mně přichází na mysl anekdota, co mně vypravoval nebožtík Kostínek. Jeho strýc pekař ve Starém Sedle s tchánem ředitele velkostatku si rád zafilozofoval. A tu když jednou luštili v hovoru nějakou otázku těžko řešitelnou, k námitce odvětil pekař Kostínek: pro mně to není nic zvláštního, myslím-li na následující příklad. Jak to vysvětlíte, že udělá-li se díra do džbánku, teče voda ze džbánku, ale máte-li díru v botě, teče vám voda do boty. I dali se oba do smíchu a otázka byla rozluštěna.