Otakar Pertold

Prof. PhDr. Otakar Pertold, DrSc.
Narození21. března 1884
Jaroměř
Úmrtí3. května 1965 (ve věku 81 let)
Praha
Povoláníetnolog, indolog, religionista a diplomat
StátČeskoČesko Česko
Alma materUniverzita Karlova
Filozofická fakulta Univerzity Karlovy
TémataIndologie, Religionistika
OceněníŘád práce (1964)
Seznam dělSouborném katalogu ČR
Některá data mohou pocházet z datové položky.
Chybí svobodný obrázek.

Otakar Pertold (21. března 1884 Jaroměř3. května 1965 Praha) byl český indolog, historik náboženství, etnolog a religionista. Bývá považován za průkopníka religionistiky v Československu. Byl 1. profesorem religionistiky na Karlově univerzitě. Byl členem mnoha vědeckých komunit a za svého života publikoval mnoho knih a studií v odborných časopisech, především v souvislosti s východním náboženstvím.

Život

Narodil se v Jaroměři. Roku 1902 odmaturoval na gymnáziu ve Slaném a poté začal studovat na Karlově univerzitě matematiku, filozofii a fyziku. Za nedlouho začal studovat orientální jazyky a náboženství Indie. Za těchto studií se dostal do Anglie, Francie, Nizozemska i Německa, kde navštěvoval přednášky indologa Paula Deussena. V roce 1908 studia završil doktorskou prací Herbatismus v pedagogické literatuře anglické a americké. Následující rok se poprvé vydal do Indie a na Cejlon. S příchodem první světové války odchází na frontu, ale již rok po jejím skončení se habilitoval díky práci Cejlonská božstva Gará a Girí. Příspěvek k poznání původního náboženství cejlonského. V roce 1920 vydává jedno ze svých stěžejních děl Základy všeobecné vědy náboženské. Mezi lety 1920-1923 pracoval jako konzul v indické Bombaji. Od roku 1927 působil jako mimořádný, od roku 1934 jako řádný profesor srovnávací vědy náboženské na Karlově univerzitě. Během okupace byl nucen odejít z akademické půdy na venkov. Po skončení války zaujal místo vedoucího etnologické katedry a historie náboženství. Po roce 1948 se přihlásil k marxismu-leninismu a stal se vědecky i společensky konformním s komunistickým režimem.

Dílo

Pertold pojímal náboženství specifickým způsobem. V každém náboženství spatřoval tří složky: rozumovou, citovou a složku kultu.

Náboženství dělil na tři stupně:

  • primární (prvotní) – vzniklá z bezprostředního kontaktu člověka a přírody (animismus apod.);
  • sekundární (druhotná) – vzniklá z lidské reflexe (islám, křesťanství, bráhmanismus, židovství atd.);
  • terciární (náboženství třetího stupně) – náboženství lidová.

Původ náboženství spatřoval v lidské představivosti nadpřirozena (např. mana). Odmítl tak nejen Spencerovu (manismus) a Tylorovu (animismus) teorii o původu náboženství, ale odmítl také koncepci J. G. Frazera, který spatřoval prvopočátek náboženství v magii.

Religionistiku dělil na dvě části:

  • religionistiku obecnou – zabývá se náboženstvím z obecnějšího hlediska (nebere v potaz např. jeho stáří, původ apod.);
    • konkrétní – sleduje konkrétní náboženství;
    • abstraktní – vychází ze závěrů konkrétní religionistiky a dospívá k obecnějším závěrům;
  • religionistika zvláštní – důsledné zkoumání jednoho náboženství (též zvaná konfesijní teologie).

Bibliografie

  • Buddhistické pohádky, 1910
  • Cesty po Hindustánu, 1917
  • Úvod do studia náboženství, 1919
  • Jihoindické vzpomínky, 1919
  • Základy všeobecné vědy náboženské, 1920
  • Přehledné dějiny náboženských soustav celého světa I, 1925
  • Náboženství národů nekulturních, 1925
  • Příspěvky ke studiu lidových náboženství ceylonských, 1925
  • Jak se atheista dívá na cestu k Bohu, 1925
  • Perla Indického oceánu, 1926
  • Ze zapomenutých koutů Indie, 1927
  • Uvedení do dějin náboženství, 1927
  • Učebnice hindustání pro školy a samouky, 1930
  • Proti víře, 1936
  • Úvod do vědy náboženské, 1947
  • Hindustání rúzmarrah. Příručka hindustání, 1947
  • Náboženský názor světový a projev náboženství ve společnosti, 1947
  • Co je náboženství, 1956
  • Pověra a pověrčivost, 1956
  • Náboženství mimokřesťanská, 1957
  • Džinistická kosmologie, 1957
  • Vzpomínky z Ceylonu, 1959
  • Džinismus, 1966

Odkazy

Literatura

  • Heller, Jan; Mrázek, Milan: Nástin religionistiky, Praha: Kalich, 2004.
  • Horyna, Břetislav; Pavlincová, Helena: Dějiny religionistiky Olomouc: Olomouc, 2001.
  • Bubík, Tomáš: České bádání o náboženství ve 20. století, Červený Kostelec, 2010.

Externí odkazy

Média použitá na této stránce

Flag of the Czech Republic.svg
Vlajka České republiky. Podoba státní vlajky České republiky je definována zákonem České národní rady č. 3/1993 Sb., o státních symbolech České republiky, přijatým 17. prosince 1992 a který nabyl účinnosti 1. ledna 1993, kdy rozdělením České a Slovenské Federativní republiky vznikla samostatná Česká republika. Vlajka je popsána v § 4 takto: „Státní vlajka České republiky se skládá z horního pruhu bílého a dolního pruhu červeného, mezi něž je vsunut žerďový modrý klín do poloviny délky vlajky. Poměr šířky k její délce je 2 : 3.“