Otilie Sklenářová-Malá

Otilie Sklenářová-Malá
Otilie Sklenářová-Malá (foto Jan Tomáš)
Rodné jméno	Otilie Malá
Narození	12. prosince 1844 Vídeň
Úmrtí	23. února 1912 (ve věku 67 let) Praha
Místo pohřbení	Olšanské hřbitovy
Aktivní roky	1862–1903
Choť	Josef Sklenář (tajemník Prozatímního, později Národního divadla)
Děti	Jiří,Jan.
Oficiální web	Otilie Sklenářová-Malá v databázi Archivu Národního divadla
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otilie Sklenářová-Malá (někdy Otýlie, 12. prosince 1844 Vídeň – 23. února 1912 Praha) byla česká divadelní herečka, jedna z nejvýznamnějších hereček své doby. Byla považována nejen za ideál umělkyně, ale také vzor moderní ženy – občanky a vlastenky.

Život

Narodila se ve Vídni, v rodině vojenského lékaře Jana Malého (1808–1901). Matka byla Němka.^[1] Byla vychovávána německy, a česky se začala učit až po smrti matky v osmi letech, když ji otec poslal k babičce do Dolního Bousova, kde se jí zalíbilo. Celý rok tam žila s místními dětmi a chodila do školy. Již ve Vídni v roce 1862 vystupovala v divadelním spolku, s českými ochotníky, pod pseudonymem „Svobodová“.^[2] Když otcova rodina přesídlila do Prahy, studovala zde zpěv u Františka Pivody. Z důvodů vysokých finančních nákladů na studium zpěvu však přešla k činohře, a pokračovala v divadelních lekcích u Elišky Peškové.^[1]

Jako herečka poprvé vystoupila v Praze v květnu roku 1863 v roli Panny Orleánské, a ihned získala velký úspěch a angažmá v Prozatímním divadle, také díky svému impresáriovi a současně manželovi Josefu Sklenářovi (1835–1890), který byl tajemníkem tohoto a také Národního divadla. Provdala se za něj ve Zdicích 18. února 1867, bydleli na Novém Městě v domě čp.1415/II.^[3] Z manželství vzešli dva synové: Jiří (1869–1873) zemřel čtyřletý, Jan (1871–1922) se stal magistrátním úředníkem. V prvním roce své kariéry se představila v patnácti rolích nejrůznějšího charakteru. O jejím hereckém projevu se ve svých recenzích pochvalně vyjádřil Jan Neruda.^[1]

Když byl v roce 1866 během války s Pruskem rozpuštěn soubor Prozatímního divadla, stala se členkou nově utvořeného družstva. Často hostovala také na venkově. V roce 1873 se vydala na umělecké turné po Čechách, hrála s ochotníky ve 22 městech a všechny honoráře věnovala do sbírky na výstavbu Národního divadla.^[1] Sklenářová v roce 1881 přešla do souboru Národního divadla a zde setrvala až do roku 1903. Vynikala krásným zevnějškem, znělým hlasem a skvělou recitací, což ji předurčovalo především k rolím tragických a patetických hrdinek. S velkým úspěchem ztvárnila např. Lady Macbethovou v Shakespearově hře, titulní roli ve Faidře Jeana Racina, Strabu v Zeyerově hře Neklan, Markétku v Goethově Faustovi. Vynikala ale i v jemných komických rolích, zejména konverzačních (Katka v Shakespearově Zkrocení zlé ženy, Marie Terezie v Bozděchově Zkoušce státníkově, Porcie v Shakespearově Kupci benátském). Její nejslavnější a nejvíce hranou postavou byla němá postava Fenelly ve hře Daniela Aubera Němá z Portici.^[4] Po posledním představení 3. května 1903, ve kterém vytvořila roli Hermiony v Zimní pohádce, studenti se místo koní zapřáhli do divadelního kočáru a herečku odvezli do jejího bytu v Resslově ulici.^[1]

V letech 1873–1874 vyučovala v operní škole, zřízené Bedřichem Smetanou, v období 1892 až 1894 byla profesorkou dramatické školy ND, a později vyučovala na Pražské konzervatoři. Dávala také soukromé lekce, a k jejím žačkám patřily např. Růžena Nasková, Jarmila Kronbauerová, Růžena Šlemrová, Hana Benoniová a další, včetně operních pěvců Pavla Ludikara/Vyskočila, nebo Emy Destinnové.^[2] Byla členkou Amerického klubu dam založeného Karolínou Světlou a Vojtou Náprstkem. Vystupovala také u české menšiny ve Vídni, v roce 1896 v Záhřebu.^[1] Napsala také paměti, v nichž zachytila nejdůležitější etapy svého hereckého života a vzpomínky na své divadelní kolegy.

V roce 1910 onemocněla rakovinou a o dva roky později zemřela. Byla pohřbena do rodinného hrobu na Olšanských hřbitovech.

Citát

Odraz v kultuře

V roce 1933 byl v Praze odhalen pomník Otilie Sklenářové-Malé od Ladislava Šalouna.^[6][7]

V televizním seriálu Hrdinové okamžiku z roku 1961 ji ztvárnila Vlasta Chramostová.^[8]

Odkazy

Reference

Literatura

• Anna Řeháková: Otylie Sklenářová-Malá : fragmenty životopisné studie, Praha : vlastní náklad, 1914
• ARBES, Jakub. Z galerie českého herectva : studie a črty biografické. Praha: Otto, [1914]. Dostupné online. – kapitola Otilie Sklenářová-Malá. 
• ČERNÝ, František. Hana Kvapilová. Praha : Orbis, 1960, str. 48, 57, 75–6, 96, 114–5, 131, 143–4, 198, 224, 227, 255, 258, 300, 308, 317, 319, 329, 336
• ČERNÝ, František. Měnivá tvář divadla aneb Dvě století s pražskými herci, Mladá fronta, 1978, str. 59–62, 75, 83, 86, 178, 236, 243, 299, 300
• Česká divadla : encyklopedie divadelních souborů. Praha : Divadelní ústav, 2000. 615 s. ISBN 80-7008-107-4. S. 73, 186, 320, 321, 388, 394, 406, 543.
• DURDÍK, Josef. Kritika : výbor úvah. Praha: Urbánek, 1874. Dostupné online. – kapitola Z umělecké pouti paní Sklenářové-Malé, s. 297–311. 
• KOHOUT, Eduard. DIVADLO aneb SNÁŘ. Praha: Odeon, 1975, str. 36, 44
• Kolektiv autorů: Národní divadlo a jeho předchůdci, Praha : Academia, 1988, str. 445–7
• VODÁK, Jindřich. Tváře českých herců : od Josefa Jiřího Kolára k Vlastovi Burianovi. Praha : Orbis, 1967. 250 s. S. 36–46.

Související články

• Pomník Otilie Sklenářové-Malé

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otilie Sklenářová-Malá na Wikimedia Commons
• Osoba Otilie Sklenářová-Malá ve Wikicitátech
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otilie Sklenářová-Malá
• Otilie Sklenářová-Malá v souborném katalogu Akademie věd ČR
• Otilie Sklenářová-Malá v databázi Archivu Národního divadla (seznam rolí, pedagogická činnost…)