Otto Francl

Otto Francl
Rodné jméno	Frantzl
Narození	10. června 1896 Pohořelice (okres Břeclav), Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	8. července 1950 (ve věku 54 let) Brno, Československo Československo
Místo pohřbení	Ústřední hřbitov města Brna, Vídeňská 96/306, skupina 41, řada 2, hrob číslo 105[1]
Bydliště	Pohořelice číslo popisné 232 (rodný dům), Brno, Reicheltova 47 (bydliště v roce 1939 (dnes Kotlářská))[1]
Národnost	česká[1]
Povolání	vysoký důstojník
Zaměstnavatel	Československá armáda
Titul	brigádní generál
Partner(ka)	Milada Franclová (rozená Julínková)[2] (sňatek: 11. dubna 1922, Brno (vojenský kostel))[1]
Děti	Věra Franclová[3]
Rodiče	Richard Frantzl;[4] Matylda (Mathilda) Frantzlová (rozená Gallová)[5][1]
Příbuzní	vnučka: Eva Valešová[1]
Některá data mohou pocházet z datové položky. Chybí svobodný obrázek.

Otto Francl (rodné jméno: Frantzl) (10. června 1896, Pohořelice^[6] (okres Břeclav) – 8. července 1950, Brno)^[1] byl příslušník československých legií v Rusku.^[1] Po návratu do Československa se stal vojákem z povolání. Během protektorátu se zapojil do domácího odboje (Obrana národa), byl zatčen a odsouzen k doživotí. Po druhé světové válce se vrátil k důstojnickému sboru, byl povýšen do generálské hodnosti ale jeho podlomené zdraví mu nedovolilo dožít se vysokého věku. Zemřel ve svých 56 letech.

Otto Francl se narodil 10. června 1896 v Pohořelicích v okrese Mikulov. Po vypuknutí první světové války musel narukovat do rakousko–uherské armády a byl převelen na ruskou frontu.^[7] Tady dosáhl hodnosti kadeta u 40. pěšího pluku.^[7] Do nepřátelského zajetí padl dne 5. června 1916 (Olyka) a do řad příslušníků československých legií na Rusi se přihlásil dne 1. března 1917 (Makarjev, Kostromsk).^[7] V československých legiích na Rusi sloužil od 1. srpna 1917 a to u 6. střeleckého pluku (2. roty) v hodnosti kandidáta na praporčíka.^[7] Svoji legionářskou vojenskou kariéru zakončil v hodnosti nadporučíka u 6. střeleckého pluku.^[7] Formálně byl vyřazen z legionářské evidence 20. června 1920.^{[7] [p 1]}

Po návratu do Československa se stal vojákem z povolání v prvorepublikové armádě.^[1] Rok 1938 jej zastihl v činné službě v hodnosti podplukovníka ve funkci velitele praporu Stráže obrany státu (SOS) Užhorod.^[1] Po 15. březnu 1939, vyhlášení protektorátu a likvidaci (rozpuštění) československé armády působil jako aktuárský ředitel.^{[1] [p 2]} Záhy po nastolení Protektorátu Čechy a Morava se zapojil (od 26. května 1939) do řad členů domácí vojenské ilegální odbojové organizace Obrana národa (zemské velitelství, funkce velitele úderné roty).^[1] Zpočátku byl jeho velitelem generál František Slunečko, později spadal velitelsky pod plukovníka generálního štábu Václava Lysáka.^[1] Otto Francl se podílel na vytváření úderných oddílů v Brně a v krajích, taktéž organizoval nelegální výrobu ručních granátů zamýšlených pro pouliční boj, zabýval se shromažďováním a ukrýváním zbraní, jakož i zpravodajskou činností, při níž získával a vyhodnocoval zprávy vojenského charakteru.^[1] Také rozšiřoval ilegální tiskoviny.^[1] Gestapo jej zatklo v Brně 19. března 1940.^[1] Lidový soud (Volksgericht) v Berlíně jej 3. prosince 1941 odsoudil za odbojovou činnost k doživotnímu trestu odnětí svobody a k doživotní ztrátě čestných občanských práv.^[1] Společně s ním byli za odbojovou činnost souzeni: František Blabolil (trest smrti), Jaroslav Konopásek (5 let káznice), Václav Kratochvíl (6 let káznice) a Václav Lysák (trest smrti).^[8]

Po skončení druhé světové války se Otto Francl vrátil do osvobozeného Československa 22. května 1945.^[1] Byl zasažen otevřenou tuberkulózou (TBC) a i když prodělal půlroční léčení v sanatoriu Na Pleši, nebyl jeho dlouhodobý zdravotní stav trvale uspokojivý, což se později projevilo tím, že ještě v listopadu roku 1947 zůstával v domácím lékařském ošetření.^[1] V roce 1946 měl již hodnost brigádního generála a funkci zatímního posádkového velitele v Brně.^[1] Otto Francl je znám jako autor základní práce o Obraně národa na Moravě.^[1] Za účast v první světové válce a domácím odboji za druhé světové války byl nositelem mnoha vojenských řádů a vyznamenání.^[1] Zemřel 8. července 1950 ve vojenské nemocnici v Zábrdovicích.^[1] Je pochován na Ústředním hřbitově města Brna, Vídeňská 96, skupina 41, řada 2, hrob číslo 105.^[1]

• Československý válečný kříž 1918 (ministerstvo války, 11. března 1921, dekret číslo 9036);^[1]
• Řád Štefánika s meči (velitel 2. střelecké divize na Rusi, 1919, číslo 13131);^[1]
• Medaile vítězství Sibiř - Bachmač (ministerstvo národní obrany, číslo 2644/22);^[1]
• Revoluční medaile (ministerstvo války, 30. listopadu 1920, číslo 37693);^[1]
• Československý válečný kříž 1939 (prezident republiky, 15. dubna 1946, číslo 21473/46);^[1]
• Medaile za chrabrost (prezident republiky, 15. dubna 1946, číslo 12715/46);^[1]
• Československá vojenská medaile za zásluhy I. stupně (prezident republiky, 15. dubna 1946, číslo 11685);^[1]
• Bachmačská medaile (ministerstvo národní obrany, 7. března 1948, číslo 395/48);^[1]
• Slovenská medaile za věrnost (ministerstvo národní obrany, slovenská národní rada, číslo 761/2251/47);^[1]
• Spojenecká medaile z roku 1918 ^[1] a
• další pamětní medaile^[1]

• František Blabolil
• Jaroslav Konopásek
• Václav Kratochvíl
• Václav Lysák

• Monografie: „Obrana národa na Brněnsku 15. 3. 1939 - 29. 2. 1940“
• „Místa zkropená krví. Kounicovy Studentské koleje v Brně v letech nacistické okupace 1940–1945“
• „Album bývalých příslušníků a zakladatelů 6. střeleckého Hanáckého pluku“
• „Matriky, Pohořelice. Narození 1892–1906“
• „Národní výbor města Brna - Kartotéka domovského práva, Brno 1850–1948“
• Osobní karta legionáře (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války)
• Legionářský poslužný spis (archivní materiál, z něhož byly čerpány informace do databáze legionářů za 1. světové války)