Otto Gutfreund

Otto Gutfreund
sochař Otto Gutfreund
Narození	3. srpna 1889 Dvůr Králové Rakousko-Uhersko Rakousko-Uhersko
Úmrtí	2. června 1927 (ve věku 37 let) Praha Československo Československo
Příčina úmrtí	utonutí
Místo pohřbení	Vinohradský hřbitov
Alma mater	Académie de la Grande Chaumière
Povolání	sochař, malíř, učitel a československý legionář
Příbuzní	Pavla Lindová-Gutfreundová[1] (sourozenec)
multimediální obsah na Commons
Seznam děl v databázi Národní knihovny
Některá data mohou pocházet z datové položky.

(c) Gampe, CC BY-SA 3.0

Otto Gutfreund (3. srpna 1889, Dvůr Králové – 2. června 1927, Praha^[2]) byl přední kubistický sochař, průkopník českého novodobého sochařství světového významu. Jeho socha Úzkost (1911–1912) je považována za první kubistickou sochu.

Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí české židovské rodině Karla a Emilie Gutfreundových. Vyrůstal v harmonické rodině. Otec byl drobný podnikatel a milovník literatury, matka praktická žena, která vedla početnou domácnost. Otto studoval na místním gymnáziu, kde si jeho výtvarného nadání povšiml učitel kreslení. Na jeho podnět přestoupil v roce 1903 na Školu výtvarných umění v Bechyni.^[3] Zpočátku se věnoval malbě porcelánu, ale brzy přešel do keramického ateliéru, kde se definitivně rozhodl pro sochařství.^[4] V letech 1905–1909 studoval na Uměleckoprůmyslové škole v Praze u profesora Drahoňovského. V roce 1909 Gutfreunda zaujala tvorba sochaře Antoina Bourdella u příležitosti jeho výstavy v Praze uspořádané SVU Mánes. S podporou svých přátel T.F.Šimona a Otakara Španiela získal otcův souhlas ke studiu ve Francii. ^[4] V listopadu 1909 přijel do Paříže, kde se zapsal do Bourdellových kurzů sochařství na akademii Grande Chaumière. Vedle Bourdella byl jeho vzorem  Auguste Rodin, ale Gutfreund chtěl jít vlastní cestou. ^[4] Zajímal se o  antiku a gotiku, za svůj vzor označil přírodu. V Paříži potkal Bohumila Kubištu, který mu poskytl impuls pro vyjádření svých myšlenek novou formou. ^[3] Bourdellův ateliér opustil v roce 1910. Gutfreundovy školní práce se nedochovaly. ^[4] S přítelem Antonínem Matějčkem cestoval do Anglie, Belgie, Nizozemska a vrátil se do Prahy.

V roce 1911 se stal členem Skupiny výtvarných umělců a aktivně se podílel na její činnosti, přispíval do jejího časopisu Umělecký měsíčník. Jeho díla z této doby, zejména řada volných figur, již vycházejí z nové koncepce kubismu ve spojení s expresionistickým vyjádřením duševních stavů a symbolickým obsahem. Příkladem jsou díla Úzkost, Don Quijote, Job. V roce 1912 se účastnil druhé výstavy Skupiny a představil tam významná díla: Hamleta, Harmonii, Koncert . V letech 1913 a 1914 používal principy analytického kubismu v sochařství. Podnětem mu byla Picassova kubistická socha Hlava ženy, kterou přivezl do Prahy Vincenc Kramář. ^[4] Obeslal třetí výstavu Skupiny díly: Viky, Hlava s kloboukem, Hamlet. Účastnil se výstav v galerii Der Sturm v Berlíně a čtvrté výstavy Skupiny v Praze.

Na jaře roku 1914 odjel do Paříže, kde se chtěl usadit natrvalo. Setkal se s Picassem, Grisem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem.

Bezprostředně po vyhlášení války se přihlásil do francouzské armády a byl zařazen do Cizinecké legie, kde sloužil v setnině Na zdar. Účastnil se bojů na Sommě, L'Artois a v Champagni. Po přijetí zákona zakazujícího občanům nepřátelských států bojovat na straně Francie, roku 1915 podepsal s několika rakousko-uherskými spolubojovníky žádost o včlenění do řádné francouzské armády. Tento požadavek byl v Cizinecké legii pokládán za porušení disciplíny a po demobilizaci byl Gutfreund společně s dalšími krajany roku 1916 v Lyonu uvězněn. Mezi roky 1916 a 1917 byl internován v táboře s přísným režimem Saint- Michel-de-Frigolet v departementu Bouches-du-Rhône. Koncem roku 1917 byl přesunut do civilního tábora v Blanzy, odkud byl definitivně propuštěn v lednu 1919. Po tříletém věznění se usadil v Paříži, kde se živil příležitostnými pracemi.^[5][6] Na dva měsíce se vrátil do Prahy, aby přijal členství v Mánesu.

V roce 1916 vytvořil v internačním táboře tři sochy z dřevěných prkének, z nichž se dochovaly Sedící žena a Truhlářské zátiší. ^[7]Odborná literatura se shoduje v názoru, že v těchto plastikách vrcholí kubistická fáze Gutfreundovy tvorby. O jeho výtvarné činnosti v dalších válečných letech není nic známo. ^[3]

V roce 1920 opustil Paříž a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové. Následující rok se účastnil třetí výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. Jeho styl se od syntetického kubismu obrátil k realističtější poloze. Jednou z prvních prací nového stylu, označovaného jako sociální civilismus, je Autoportrét (Vlastní podobizna) z roku 1919, polychromovaná hlava z pálené hlíny. ^[3]

V letech 1921–1922 se Gutfreund zabýval především oficiálními velkými zakázkami – pomníkem Babičky Boženy Němcové pro Ratibořice a reliéfním vlysem Návrat legií pro průčelí budovy Legiobanky v Praze navržené architektem Gočárem. ^[8] Vytvořil plastiky čtyř ročních dob pro československé velvyslanectví ve Varšavě, které koloroval Emil Filla. Podílel se na návrhu pomníku Bedřicha Smetany, který však nebyl realizován. ^[4][9]

V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a příští rok byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. Portrétoval i prezidenta T.G. Masaryka a pro město Hradec Králové vytvořil v roce 1926 jeho sochu v životní velikosti, která stojí na zdejším Masarykově náměstí.^[10] Gutfreund byl po hradecké soše požádán o další variantu prezidentova pomníku. Zatímco hradecká verze je pouze jediná, druhou verzi měli nebo mají na třech místech, v Poděbradech, Nitře a Kroměříži.^[11] Na objednávku Památníku odboje vytvořil v letech 1924–1926 několik soch legionářů z různých front. Navrhl novou pětikorunovou minci.^[5] Byl také autorem znaku Československé obce legionářské.^[12]

V roce 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze a zúčastnil se výstavy Société Anonyme v New Yorku.

Dne 2. června 1927 tragicky utonul při koupání ve Vltavě u Střeleckého ostrova v Praze.^[2][4] Pochován je na Vinohradském hřbitově.

Na jeho rodném domě v Tylově ulici 509 ve Dvoře Králové je umístěna pamětní deska s bustou.^[13]

V dubnu 1926 se oženil s Miladou Podlipskou–Lindnerovou.^[14] (Manželka, rozená Lindnerová byla dcera JUDr. Richarda a Anny Lindnerových.^[15] Jednalo se o její druhé manželství, poprvé byla provdána za magistrátního koncipistu Václava Podlipského.^[16]) Děti neměli.

V díle Otty Gutfreunda jsou jasně patrné dvě tvůrčí fáze, které jsou odděleny obdobím první světové války. Ve svém předválečném období uplatňoval v sochařské tvorbě principy kubismu, přičemž se zabýval vztahem plochy a objemu. Druhá etapa, označovaná jako sociální civilismus, se řadí k moderním realismům dvacátých let a je radikálním odklonem od předchozí kubistické fáze. Vedle individuálního figurálního sochařství začal také vytvářet množství oficiálních zakázek pro nový československý stát. ^[17]

V počátcích své umělecké dráhy tvořil reliéfy, portréty, hlavy a figury charakteristické výraznou dynamikou a expresivitou. Promítají se v nich autorovy osobní pocity. Vytvořil sérii bronzových reliéfů se sociálními nebo všelidskými tématy jako Fabrička (1910), Cihláři (1911), Žena s dítětem (1911) nebo Adam a Eva (1911).

Vrcholem tohoto kuboexpresionistického období je socha Úzkost (1911–1912), kdy kompaktní objem figury je tvarově deformován lomenými hranami a zářezy. V sochách Hlava ženy (1912-1913) a Hráč na čelo (1912-1913) se forma proměňovala přes destrukci reálných objektů až k abstraktním formám. Gutfreund postupně přetvářel skutečnost do nových tvarů propojením jednoduchých geometrických těles a stále více se přibližoval k analytickému kubismu a abstrakci. Typickou podobu tohoto postupu představuje Kubistické poprsí (1913-1914) nebo dřevěná plastika Sedící ženy (1916). Na tyto principy navázal i v prvních plastikách vytvořených po přestávce způsobené válkou, jako jsou Hlava ženy II (1919) a Námořník s dívkou (1919).

Od počátku dvacátých let, pod vlivem lidských i sociálních zkušeností, Gutfreudova individuální sochařská tvorba získala zcela novou podobu. Jeho figurální i portrétní plastiky dostaly realistickou formu, zaoblené tvary a civilní, zklidňující výraz. Byly realizovány v terakotě nebo pálené hlíně, povrchově upraveny polychromií. Prvním dílem v tomto novém stylu byl Autoportrét (1919), následovaly podobizny vlastní matky, Táni Bassové, Milady Lindnerové a další. V portrétech z pozdější doby, např. Karla Kopřivy nebo Emila Filly (1926) se již vice zaměřil na vyjádření charakteru a psychického rozpoložení osob.

Důležité místo v této době přikládal žánrovým plastikám s pracovními náměty a postavami dělníků, např. Švadlena (1920), Tiskař (1921), Muž u selfaktoru (1921). ^[4] Vrcholu v civilním vyjádření moderní doby a soudobého člověka dosáhl v žánrových kompozicích Obchod a Průmysl (1923).^[9]

Na ně navázaly práce intimnější povahy jako sousoší Rváči (1924), Milenci (1925), Na mezi (1925), Soupeři (1926). Krátce před smrtí se Gutfreund znovu začal zajímat o abstrakci a geometrické tvary, jak je zřejmé z jeho Sedící ženy II (1927).

Součástí Gutfreundovy tvorby je i řada kreseb, které nejsou jen doplňkem sochařského díla, ale samostatným řešením problémů od expresionismu ke kubismu. Dokladem jsou kresby ze skicáku z let 1909-1910 nebo kubistické kresby z období 1912-1913.

Z monumentálních realizací, které Gutfreund vytvořil na objednávku, jsou nejznámější pomník Babičky Boženy Němcové v Ratibořickém údolí, reliéf Návrat legií pro Legiobanku v Praze a pomník T.G.Masaryka v Hradci Králové.

• 
  Úzkost, 1911-1912
• 
  Hlava Dona Quijota (1911-1912)
• 
  Cellista (1912-1913)
• 
  Otto Gutfreund: Pomník TGM v Hradci Králové (slavnostní odhalení 1926)
• 
  Otto Gutfreund: Obchod, 1923, Muzeum Kampa
• 
  Otto Gutfreund, Rváči, 1924, Muzeum Kampa
• 
  Otto Gutfreund, Vzhlížející, 1924, Muzeum Kampa
• 
  Autoportrét (1919) a portrét manželky Milady (1923-1924)

• Jiří Šetlík: Otto Gutfreund – Cesta ke kubismu, 2013, 253 s., Gallery, Praha, ISBN 978-80-86990-20-0 [1]
• Josef Císařovský: Otto Gutfreund – SNKLU, Praha 1962
• Jiří Šetlík: Otto Gutfreund – Zázemí tvorby, Odeon, Praha 1989
• Jiří Šetlík a kolektiv: Otto Gutfreund, Národní galerie v Praze, 1995–1996
• Michal Novotný: Jistý pan G., Dauphin, Praha 2000
• POMAJZLOVÁ, Alena. Otto Gutfreund – sochař. Plzeň: Západočeská galerie v Plzni, 2017. 130 s. ISBN 978-80-88027-21-8. 
• Fernand Hazan (ed.), Nouveau dictionnaire de la sculpture moderne, Paris 1970, p. 127-128

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otto Gutfreund na Wikimedia Commons
• Seznam děl v Souborném katalogu ČR, jejichž autorem nebo tématem je Otto Gutfreund
• Otto Gutfreund v informačním systému abART
• ČT 2012, dokument Otto Gutfreund: Kubistické poprsí
• Stránka na mestobechyne.cz
• you tube: socha Úzkost