Otto Virtanen

Otto Virtanen
Otto Virtanen v kvalifikaci Wimbledonu 2023
Stát	Finsko Finsko
Datum narození	21. června 2001 (23 let)
Místo narození	Hyvinkää, Finsko[1]
Bydliště	Helsinky, Finsko
Výška	193 cm[1]
Hmotnost	82 kg[1]
Profesionál od	2018[1]
Držení rakety	pravou rukou, bekhend obouruč
Výdělek	373 671 USD
Tenisová raketa	Wilson
Dvouhra
Poměr zápasů	8–8
Tituly	0 ATP, 3 challengery, 3 ITF
Nejvyšší umístění	109. místo (3. dubna 2023)
Dvouhra na Grand Slamu
Australian Open	1. kolo kvalifikace (2023)
French Open	2. kolo kvalifikace (2023)
Wimbledon	3. kolo kvalifikace (2023)
US Open	1. kolo (2023)
Čtyřhra
Poměr zápasů	1–0
Tituly	0 ATP, 1 challenger, 1 ITF
Nejvyšší umístění	243. místo (19. června 2023)
Týmové soutěže
Davis Cup	semifinále (2023)
Údaje v infoboxu aktualizovány dne 20231123a23. listopadu 2023 Některá data mohou pocházet z datové položky.

Otto Virtanen (* 21. červen 2001 Hyvinkää, Velké Helsinky) je finský profesionální tenista. Ve své dosavadní kariéře na okruhu ATP Tour nevyhrál žádný turnaj. Na challengerech ATP a okruhu ITF získal šest titulů ve dvouhře a dva ve čtyřhře.^[2]

Na žebříčku ATP byl ve dvouhře nejvýše klasifikován v dubnu 2023 na 109. místě a ve čtyřhře v červnu téhož roku na 243. místě. Trénuje ho Jan De Witt. Od dětství jej dlouhodobě vede otec, bývalý finský tenista Pasi Virtanen.^[3][1]

V juniorském tenise triumfoval s Turkem Yankım Erelem ve čtyřhře Wimbledonu 2018 po finálové výhře nad Kolumbijcem Nicolásem Mejíou a Čechem Ondřejem Štylerem.^[4] V prosinci 2018 ovládl jako první Fin floridský Orange Bowl v kategorii 18letých.^[5][6] V témže měsíci vystoupal na kariérní maximum, 6. místo juniorského kombinovaného žebříčku ITF.^[2]

V finském daviscupovém týmu debutoval v roce 2020 baráží 1. světové skupiny proti Mexiku, v níž podlehl Lópezi Villaseñorovi a porazil Manuela Sáncheze. Finové zvítězili 3:2 na zápasy. V roce 2023 se stal členem finského týmu, který poprvé od své premiéry roku 1928 postoupil do světového semifinále. Do listopadu 2023 v soutěži nastoupil k osmi mezistátním utkáním s bilancí 6–4 ve dvouhře a 0–0 ve čtyřhře.^[7]

Premiérový singlový titul na challengerech vybojoval na listopadovém Trofeo Faip–Perrel 2022 v Bergamu, kde musel jako 265. hráč žebříčku projít kvalifikací. Celkem vyhrál sedm utkání bez ztráty setu. Od osmifinále postupně porazil Čanga Č’-čena, Dominica Strickera, Nuno Borgese a v závěrečném souboji Němce Jana-Lennarda Struffa. Po Ruusuvuorim se stal druhým Finem za předchozí desetiletí, jenž triumfoval na challengeru. Bodový zisk jej poprvé posunul mezi dvě stě nejvýše postavených tenistů, na 195. příčku. Sezónu 2022 přitom zahájil až jako 395. hráč klasifikace. Navázal tak na týden starou trofej ze čtyřhry brestského challengeru, jíž získal s Norem Viktorem Durasovicem.^[8]

Druhou challengerovou trofej ve dvouhře si odvezl z březnového Challenger Città di Lugano 2023 a třetí přidal na dubnovém Play In Challenger 2023 v Lille. V prvním finále zdolal tureckého kvalifikanta Cema İlkela a ve druhém nejvýše nasazeného Australana Maxe Purcella. V následné klasifikaci z 3. dubna 2023 mu na žebříčku poprvé patřilo 109. místo.^[9] V hlavní soutěži okruhu ATP Tour, vyjma daviscupových utkání, debutoval červencovým Swiss Open Gstaad 2023, když do dvouhry postoupil až jako šťastný poražený z kvalifikace. Předchozích osm kvalifikačních soutěží od Mallorca Championships 2022 nezvládl. V gstaadské dvouhře mu časnou porážku přivodila peruánská světová šestašedesátka Juan Pablo Varillas.^[10] O dva týdny později dohrál v prvním kole Los Cabos Open 2023 s Australanem Jamesem Duckworthem.^[11]

Do grandslamových soutěží premiérově zasáhl v sezóně 2023 a během čtyř majorových účastí se postupně zlepšoval. Na úvod kvalifikace Australian Open podlehl Chilanu Nicolási Jarrymu, ve druhé fázi kvalifikace French Open Kazachstánci Timofeji Skatovu a ve třetím utkání wimbledonské kvalifikace Nizozemci Gijsi Brouwerovi. Grandslamový debut pak prožil na US Open, kde nástrahy kvalifikační soutěže zvládl. V prvním kole newyorského singlu svedl pětisetovou bitvu, trvající 4:25 hodiny, s třicátým čtvrtým tenistou světa Tomásem Martínem Etcheverrym z Argentiny. Přes 76 vítězných míču odešel poražen, když ztratil závěrečný supertiebreak.^[12][13][11]

Č.	datum	turnaj	povrch	poražený finalista	výsledek
1.	listopad 2020	Pärnu, Estonsko	tvrdý (h)	Jan Sabanin	6–3, 6–0
2.	únor 2021	Nur-Sultan, Kazachstán	tvrdý (h)	Mats Rosenkranz	7–5, 6–3
3.	září 2021	Jönköping, Finsko	tvrdý (h)	Viktor Durasovic	6–4, 6–0
4.	listopad 2022	Bergamo, Itálie	tvrdý (h)	Jan-Lennard Struff	6–2, 7–5
5.	březen 2023	Lugano, Švýcarsko	tvrdý (h)	Cem İlkel	6–4, 7–6(7–5)
6.	duben 2023	Lille, Francie	tvrdý (h)	Max Purcell	6–7(3–7), 6–4, 6–2

Č.	datum	turnaj	povrch	spoluhráč	poražení finalisté	výsledek
1.	srpen 2018	Helsinky, Finsko	antuka	Patrik Niklas-Salminen	Hermanni Tiainen Ilari Vesanen	6–3, 6–3
2.	říjen 2022	Brest, Francie	tvrdý (h)	Viktor Durasovic	Filip Bergevi Petros Tsitsipas	6–4, 6–4

Stav	rok	turnaj	povrch	spoluhráč	soupeři ve finále	výsledek
Vítěz	2018	Wimbledon	tráva	Yankı Erel	Nicolás Mejía Ondřej Štyler	7–6(7–5), 6–4

V tomto článku byl použit překlad textu z článku Otto Virtanen na anglické Wikipedii.

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Otto Virtanen na Wikimedia Commons
• Otto Virtanen na stránkách ATP Tour (anglicky)
• Otto Virtanen na stránkách Mezinárodní tenisové federace (anglicky)
• Otto Virtanen na stránkách Davis Cupu (anglicky)
• Otto Virtanen na Instagramu