Oxid rhenistý

Oxid rhenistý
Krystalová struktura
Krystalová struktura
Obecné
Systematický názevOxid rhenistý
Anglický názevRhenium(VII) oxide
Německý názevRhenium(VII)-oxid
Sumární vzorecRe2O7
Vzhledsvětle žlutý hygroskopický prášek
Identifikace
Registrační číslo CAS1314-68-7
SMILESO=(O=)(O=)ReORe(=O)(=O)=O
Vlastnosti
Molární hmotnost484,410 g/mol
Teplota tání301,5 °C
Teplota varu359 °C
Hustota6,103 g/cm3
Rozpustnost ve voděrozpustný
Rozpustnost v polárních
rozpouštědlech		kyseliny
zásady
methanol
ethanol
Měrná magnetická susceptibilita−0,415×10−6 cm3g−1
Struktura
Krystalová strukturašesterečná a kosočtverečná
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°−1 272 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt130 J/g
Entalpie varu ΔHv144 J/g
Standardní molární entropie S°207,2 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°−1 098 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp0,343 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS05 – korozivní a žíravé látky
GHS05
[1]
Nebezpečí[1]
R-větyR8, R34
S-větyS26, S36/37/39, S45
Není-li uvedeno jinak, jsou použity
jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid rhenistý (Re2O7) je jedním z oxidů rhenia. Oxidační číslo rhenia ve sloučenině je sedm. Je to anhydrid kyseliny rhenisté.

Struktura

Krystalický oxid rhenistý je polymerní látka složená z oktaedricky a tetraedricky koordinovaných iontů rhenistých. Ohřevem dochází k rozpadu polymeru za vzniku molekulárního Re2O7, který je tvořen dvěma tetraedry ReO4 spojenými přes vrchol.[2]

Příprava a reakce

Oxid rhenistý vzniká oxidací kovového rhenia nebo jeho oxidů a sulfidů vzduchem při teplotě nad 500 °C.[3]

Reaguje prudce s vodou za vzniku kyseliny rhenisté. Je prekurzorem pro přípravu methyltrioxorhenia (MTO), které se využívá jako katalyzátor.[4]

S oxidem uhelnatým reaguje za vzniku oxidu rheniového.[3]

Re2O7 + CO → 2 ReO3 + CO2

Odkazy

Reference

  1. ↑ a b Rhenium(VII) oxide. pubchem.ncbi.nlm.nih.gov [online]. PubChem [cit. 2021-05-23]. Dostupné online. (anglicky) 
  2. ↑ WELLS, A.F. Structural Inorganic Chemistry. Oxford: Clarendon Press, 1984. Dostupné online. ISBN 0-19-855370-6. 
  3. ↑ a b GREENWOOD, NORMAN NEILL. Chemie prvků. Sv. 1.. 1. vyd. vyd. Praha: Informatorium 793 s., 1 příl s. Dostupné online. ISBN 80-85427-38-9, ISBN 978-80-85427-38-7. OCLC 320245801 S. 1293–1295. 
  4. ↑ HERRMANN, Wolfgang A.; KÜHN, Fritz E. Organorhenium Oxides †. Accounts of Chemical Research. 1997-04, roč. 30, čís. 4, s. 169–180. Dostupné online [cit. 2020-05-05]. ISSN 0001-4842. DOI 10.1021/ar9601398. (anglicky) 

Literatura

  • VOHLÍDAL, Jiří; ŠTULÍK, Karel; JULÁK, Alois. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy

Média použitá na této stránce