Oxid zinečnatý

Oxid zinečnatý
Obecné
Systematický název	Oxid zinečnatý
Triviální název	Zinková běloba
Anglický název	Zinc oxide
Německý název	Zinkoxid
Sumární vzorec	ZnO
Vzhled	Bílá pevná práškovitá látka
Identifikace
Registrační číslo CAS	1314-13-2
Číslo EC (enzymy)	215-222-5
PubChem	14806
Číslo RTECS	ZH4810000
Vlastnosti
Molární hmotnost	81,39 g/mol
Teplota tání	1 975 °C
Teplota varu	2 250 °C (rozklad)
Hustota	5,606 g/cm3 (20 °C) 5,65 g/cm3
Index lomu	nDř=2,029 nDm=2,008
Rozpustnost ve vodě	0,000 16 g/100 ml (20 °C)
Měrná magnetická susceptibilita	−3,843×10−6 cm3g−1
Struktura
Krystalová struktura	šesterečná
Hrana krystalové mřížky	a= 324,3 pm c= 519,5 pm
Termodynamické vlastnosti
Standardní slučovací entalpie ΔHf°	−350,46 kJ/mol
Entalpie tání ΔHt	230 J/g
Standardní molární entropie S°	43,64 JK−1mol−1
Standardní slučovací Gibbsova energie ΔGf°	−320,5 kJ/mol
Izobarické měrné teplo cp	0,495 JK−1g−1
Bezpečnost
GHS09 [1] Varování[1]
R-věty	R20, R36, R37, R50/53
S-věty	S60, S61
NFPA 704	1 2 0 W
Není-li uvedeno jinak, jsou použity jednotky SI a STP (25 °C, 100 kPa).
Některá data mohou pocházet z datové položky.

Oxid zinečnatý (vzorec ZnO) je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Je to nejstarší známá zinková ruda. V přírodě se vyskytuje jako nerost zinkit (kalamín). Laboratorně se vyrábí nejčastěji rozkladem hydroxidu zinečnatého, průmyslově však spalováním zinku. Největší využití má oxid zinečnatý v malířství jako bílý pigment známý pod názvem zinková běloba.

Základní fyzikálně-chemické vlastnosti

Oxid zinečnatý je bílá práškovitá látka, nerozpustná ve vodě. Rozpouští se však v zředěných kyselinách a roztocích hydroxidů, jedná se tedy o amfoterní oxid. Oxid zinečnatý krystaluje v šesterečné soustavě nebo tvoří jemný bílý prášek známý v malířství jako zinková běloba. Oxid zinečnatý se rozkládá (na kyslík a plynný zinek) při teplotě 1 975 °C.

Historický vývoj

První použití oxidu zinečnatého (jako rudy) lze datovat ve starověku, kdy se zinek používal ve slitině s mědí jako mosaz a to již ve starověkém Egyptě okolo roku 1400 př. n. l. nebo Homérově době. Mosaz se získávala tavením mědi se zinkovou rudou, kterou Řekové označovali jako cadmia — časem se z tohoto názvu vyvinul název kalamín, což je nejstarší známá zinková ruda. Místo kalamín se dnes častěji nazývá zinkit.

Výskyt

Zinkit – ZnO

V přírodě se nachází jako nerost zinkit neboli kalamín či červená ruda zinková.

Výroba

Laboratorní příprava

Oxid zinečnatý se dá připravit termickým rozkladem hydroxidu zinečnatého, uhličitanu zinečnatého nebo dusičnanu zinečnatého.

${\displaystyle \mathrm {Zn(OH)_{2}\ \to \ ZnO+H_{2}O} }$

${\displaystyle \mathrm {ZnCO_{3}\ \to \ ZnO+CO_{2}} }$

${\displaystyle \mathrm {2\,Zn(NO_{3})_{2}\ \to \ 2\,ZnO+4\,NO_{2}+O_{2}} }$

Průmyslová výroba

Průmyslová výroba probíhá spalováním zinku.

${\displaystyle \mathrm {2\,Zn+O_{2}\ \to \ 2\,ZnO} }$

Použití

Používá se jako netoxický bílý pigment při výrobě barviv známých jako zinková běloba. Je součástí gumárenských směsí nutnou při vulkanizaci kaučuku na pryž a nachází uplatnění i v keramickém a sklářském průmyslu při výrobě speciálních chemicky odolných skel a glazur nebo emailů. Oxid zinečnatý je také jeden z meziproduktů při výrobě zinku z rudy sfaleritu. Sloupce bloků oxidu zinečnatého se používají jako bezjiskřišťové omezovače přepětí (varistory) v elektroenergetických soustavách na principu nelineárního odporu. Ve formě nanočástic může být zdraví nebezpečný.^[2]

Reference

Literatura

• Dr. Heinrich Remy, Anorganická chemie 2. díl, 1. vydání 1961
• N. N. Greenwood - A. Earnshaw, Chemie prvků 2. díl, 1. vydání 1993 ISBN 80-85427-38-9
• VOHLÍDAL, JIŘÍ; ŠTULÍK, KAREL; JULÁK, ALOIS. Chemické a analytické tabulky. 1. vyd. Praha: Grada Publishing, 1999. ISBN 80-7169-855-5. 

Externí odkazy

• Obrázky, zvuky či videa k tématu Oxid zinečnatý na Wikimedia Commons